Foto Pexels, Mart Production, CC0 1.0
Od Klausova volání po „utahování opasků“ v devadesátých letech až po aktuální ochotu populace nést na svých bedrech náklady úsporných škrtů ve státním rozpočtu, vykazuje český národ značnou ochotu snášet bezprostřední snížení životní úrovně „pro dobro budoucích generací“. Za těch třicet let se však změnila rétorika, která ochotu k obětem ospravedlňuje. Zatímco v devadesátých letech mělo utahování opasků umožnit transformující se ekonomice dohnat Západ, dnes už si nikdo netroufá s podobným sci-fi scénářem vyrukovat.
Zatímco v devadesátých letech jsme se pyšně považovali za premianty transformace, od té doby jsme nejen že nedohnali Západ, ale v reálných mzdách nás naopak předhonilo i Polsko, které bylo za minulého režimu hospodářsky mnohem zaostalejší. Dnešní motivace k utahování opasků už není pozitivní jako v devadesátých letech, ale negativní – nechceme přece dopadnout jako Řecko. Zapomíná se při tom, že „řecká cesta“ zdaleka nebyla pro Řeky tak nevýhodná, jak se u nás věří. Psal jsem o tom v době, kdy u nás strašení Řeckem začínalo.
Zatímco v devadesátých letech jsme se pyšně považovali za premianty transformace, od té doby jsme nejen že nedohnali Západ, ale v reálných mzdách nás naopak předhonilo i Polsko, které bylo za minulého režimu hospodářsky mnohem zaostalejší.
Zapomíná se též na to, že lví podíl na zadlužování Řecka měly jeho vysoké náklady na rezort obrany. Ty měla země v důsledku konfliktu s Tureckem dlouhodobě nejvyšší v Evropě a aktuálně jsou dokonce vyšší než v USA. Zrovna toto by se mělo připomínat v souvislosti s tím, že ministerstvo obrany je jediným rezortem, kterému hodlá současná vláda v moři škrtů výrazně navýšit rozpočet. Především je ale „strašení Řeckem“ zcela nemístné v situaci, kdy má Česko jeden z nejnižších podílů státního dluhu na HDP v Evropě. Přesto se ale v médiích ujalo klišé, že už teď jsme na „řecké cestě“. Je záhadou, proč se v souvislosti s deficitem veřejných financí neříká, že jsme se jím dostali na „německou cestu“. Německo má totiž oproti nám podíl dluhu na HDP téměř dvojnásobný a jeho dnešní prosperita by byla bez tohoto zadlužení nedosažitelná. A ani v tempu zadlužování Česko nevybočuje z evropského normálu.
Co platí pro domácnost, neplatí pro stát
Vskutku, zatímco studenti podnikového hospodářství se učí, že firma může mít nehospodárně nízké zadlužení, v případě státního dluhu se u nás praktikuje pouze démonizace. To je možné v důsledku argumentačního faulu „chybného součtu“ – tedy úvahy, že co je špatné pro jedince nebo domácnost, musí být špatné i pro celou společnost. Strach z dluhů se pak v Česku ujal nejen v důsledku protestantské etiky, ale především v důsledku toho, že české zákonodárství jde na ruku lichvářům a exekutorská mafie zdírá velkou část populace z kůže.
O zdírání z kůže referoval Milouši Jakešovi i rumunský komunistický diktátor Ceaușescu, když s ním mluvil o tom, jak těžké je pro Rumunsko splácet dluh Mezinárodnímu měnovému fondu. Vtip je v tom, že Rumunsko tento dluh splácet nemuselo. Naopak se jeho splacením Ceaușescu zapsal do učebnic financí jako výjimečný a odstrašující případ diktátora, který své zemi vnutil zničující hospodářskou politiku (což ho v důsledku stálo život), neboť se spolu s českými politiky a novináři řídil maximou selského rozumu „dluhy se musí splácet“. Nuže, státní dluhy se nesplácí, ale umořují hospodářským růstem a inflací. Jedině tak se státy západní Evropy oklepaly z dluhů po první i druhé světové válce.
Státní „bankrot“ je prakticky nemožný, pokud je dluh denominován v národní měně – což je další důvod, proč je naše srovnávání s Řeckem nemístné. Vůbec používat výraz bankrot v souvislosti se státy je zavádějící. Státy jsou suverénní. Když se jim nechce, přestávají splácet úroky, aniž by na ně někdo mohl poslat exekutora. Restrukturalizace dluhu vnucená věřitelům má sice reputační důsledky, ale nijak zvlášť hrozné. Mnohé státy, především v Jižní Americe, proto preferují „bankrotovat“ skoro každou dekádu – a vždy jim zase někdo ochotně půjčí…
Školácká chyba českého komentariátu
Tento exkurz k nejzazší variantě „řešení“ státního dluhu je ale v případě Česka, země s velice nízkým zadlužením, celkem zbytečný. To si patrně uvědomují někteří komentátoři z týmu strašení, a proto nemluví o „bankrotu“, nýbrž hořekují nad náklady dluhové služby – úroků, které za dluh každoročně Česko platí. To si můžeme ilustrovat na příkladu Davida Klimeše, který v podcastu Chyba systému Českého rozhlasu demagogicky vypočítává, o kolik nepostavených nemocnic každý rok přicházíme v důsledku placení úroků ze státního dluhu. Přitom jen o chvíli před tím diskutuje problematiku vysoké inflace, aniž by byl schopen dát tyto informace dohromady a korektně konstatovat, že za svůj dluh Česko aktuálně platí zápornou reálnou úrokovou míru. Jinak řečeno, věřitelé státu nám platí za to, že si od nich půjčujeme.
A není to až taková anomálie, platná pouze pro Česko s vysokou mírou inflace a pouze pro tento rok. Reálná úroková míra blízká nule nebo záporná je u státních dluhů poměrně častým jevem. Investoři jsou totiž motivování kupovat i takto „nevýhodné“ státní dluhopisy ve snaze spekulovat na jejich budoucí cenový vývoj, nebo se záměrem snížit volatilitu svého portfolia. Zapomenout při počítání nákladů dluhu na inflaci je horší intelektuální lapsus než zapomenout při přípravě hamburgeru na okurku. V české veřejné debatě je však tato školácká chyba opakována s železnou pravidelností. A právě příklad Davida Klimeše, který jindy podnětným způsobem vládu kritizuje, svědčí o tom, že se nejspíš nejedná o vědomou manipulaci, ale o ideologickou slepou skvrnu způsobenou dlouholetým macerováním v antidluhové ideologii, kterou sdíleli komunističtí diktátoři s transformačními klausiány.
Šetření na špatných místech nás ještě vyjde draho…
Argumentace předložená v tomto textu neznamená, že by vlády měly dostat bianco šek k libovolnému zadlužování. Znamená však, že zadlužování nemůže být ultimátním argumentem ke škrtání výdajů, které považujeme za nutné pro budoucí ekonomickou prosperitu – jako jsou náklady na školství, vědu i kulturu, nebo které považujeme za nezbytné pro zajištění důstojného života znevýhodněných občanů. Vždy je třeba poměřovat náklady a benefity. V případě firem rozumíme tomu, že společnosti nejdříve plánují investice pro zajištění budoucích zisků, a pak hledají způsoby, jak tyto investice financovat. Současná vláda však postupuje opačným způsobem.
Místo toho, aby měla vizi budoucího fungování státu a k této vizi hledala financování, včetně investování do rozvoje státních kapacit na dluh nebo zvyšováním daní, vymýšlí plošné škrty od zeleného stolu. Nejen, že nemá vizi budoucnosti, ale často nemá ani představu o současném rozsahu státních agend a nemožnosti jejich zajištění při realizaci naoktrojovaných škrtů. „Štíhlý stát“, o jakém sní pravice, v praxi znamená podvyživený stát selhávající v plnění funkcí, které trh zajistit nedokáže. Tedy stát s vyplazeným jazykem horko těžko zajišťující jen své elementární fungování bez schopnosti koncepčního plánování a rozvoje, a v konečném důsledku stát neschopný čelit korupčnímu tlaku korporátní sféry. Není náhodou, že státy západní Evropy, ke kterým nejvíce vzhlížíme jako ke vzorům dobrého vládnutí, mají státní aparát náležitě vykrmený. Idea štíhlého státu nás ještě přijde draho.
Autor je ekonom.