Foto Guillermo Muro, Pixabay, CC0
Krásná země, ta Česká republika. Gurmánům a „movitějším klientům“ stát zaplatí mapku s doporučeními, kde se můžou najíst. Minulý rok mapku stát nezaplatil, tak nebyla. Letos už lobby šéfkuchařů a majitelů luxusních restaurací vyvinula dostatečný nátlak, aby vláda skrze národní cestovní agenturu peníze Michelinu nasypala, a mapka zase bude.
Kuchaři argumentují stoletou tradicí michelinských hvězd, jejichž průvodce mapuje restaurace s těmi nejlepšími kuchyněmi. V Michelinu to ale už nehodlají dělat zadarmo a chtějí, aby jim státy na výrobu mapek s restauracemi pro bohaté přispívaly. Průvodce pro globální buržoazii vzniká za veřejné peníze. Celosvětově nejde ani zdaleka o první případ „investic“ veřejných peněz do průvodce Michelinu, který si nechá platit slušné částky za propagaci národních kuchyní.
Platit službu pro bohaté má být, podle přiložených studií, především investice. „Není to dotace. Je to propagace České republiky,“ vysvětloval legendární hoteliér Ivan Chadima v Echo24. Použitá rétorika „investic“ měla nejen zakrýt strach kuchařů-podnikatelů ze zlých dotací, kterými v jiných případech celkem hlasitě pohrdají, ale také peníze z veřejných prostředků obhájit. Pokud je investice tak výhodná, zůstává naprosto nepochopitelné, že si ji restauratéři nezaplatí sami.
Petr Fiala mluví o konci nezodpovědného utrácení, což je v překladu budování ještě nerovnější společnosti s ještě větší mírou sociální nejistoty, ale neváhá přihodit peníze několika restauratérům.
Z hlediska státního rozpočtu je dotace padesát milionů na pět let víc než zanedbatelná. Ukazuje ale, jak vláda, která právě na státních dotacích hodlala magicky ušetřit, podléhá lobbingu a na co slyší. Napřed nechtěla „nechat padnout“ vinaře, a proto jeden druh alkoholu zůstává v Česku nezdaněný, nyní je zase pro český turismus klíčové udržet několik restaurací na jedné prestižní mapě.
Samotné slovo „investice“ je v tomto případě problematické. Investicí je vzdělání nebo infrastruktura, kterou nějakým způsobem využívají všichni občané, v obecnější rovině pak je veřejnou investicí kultura nebo ochrana přírody. Větší známost několika českých restaurací v zahraničí může přinést zisky několika podnikům, ale státní investice do jejich marketingu těžko posune Česko k prosperitě ani nemá jednoznačný všeobecný přínos.
Pokud má vláda problémy komunikovat smysluplnost a promyšlenost svých opatření, tak si sama přidává úkoly, které jsou v podstatě nesplnitelné. Petr Fiala mluví o konci nezodpovědného utrácení, což je v překladu budování ještě nerovnější společnosti s ještě větší mírou sociální nejistoty, ale neváhá přihodit peníze několika restauratérům. Argumenty restauratérů pro padesátimilionovou dotaci nejsou mimózní, ale stejně dobré a lepší argumenty by se našly i v jiných odvětvích, kde naopak vláda šetřit hodlá.
V Česku jsme tedy schopní seškrtat úplně všechno včetně vlastní Akademie věd a služeb pro seniory nebo zdravotně postižené, ale chybět na mapě s luxusními restauracemi nemůžeme. V kontextu drastických vládních úspor, které se nejpalčivěji dotknou zejména domácností s nižšími příjmy, je dotace pro luxusní podniky – protože o nic jiného nejde, stát zkrátka platí propagaci několika vyprofilovaným restauracím – výsměch. V rétorice osobní zodpovědnosti, podnikání a dělání se na sebe by se dalo říct, že gastro-podnikatelé zlenivěli a chtějí po státu všechno zadarmo.
Škoda, že na investování neslyší vláda v jiných případech. Investovat by se mělo přesně do těch oblastí, kde vláda namísto toho intenzivně škrtá – věda, umění a sociální soudržnost. Vláda sice ráda bojuje s dezinformacemi, ale důvěryhodné instituce, které by zlepšily zkušenost občanů se státem, budovat nechce. Mluví o nakopnutí růstu, ale podrývá vzdělání a vědu. Koncuje s rozhazovačným státem, ale náhodně sype miliony různým lobby.
Autor je redaktor Alarmu.