Foto CDC/ Unsplash, Creative Commons, CC0 1.0
Zřizovatelem základní školy je v Česku nejčastěji obec. Studie „Role zřizovatele školy v zemích s vynikajícími vzdělávacími výsledky a rovnými šancemi“ se proto zaměřuje na roli a fungování zřizovatele v zemích, kde dosahují lepších výsledků a zajištují dětem lepší vzdělání. Konkrétně v Estonsku, Finsku, Nizozemí a v kanadském Ontariu.
Už pozice samotného zřizovatele narazí v Česku na náš fenomén v podobě rekordního množství rekordně malých obcí. Podle srovnání OECD vůbec nejmenších samosprávných obcí v Evropě.
Máme přes 6 000 obcí a ve většině z nich žije méně než tisíc lidí. V průměrné české obci žije necelých 1 700 lidí. Evropský průměr je skoro 6 000 obyvatel. Ve zmíněné studii vzdělávání jsou srovnávány Estonsko a Finsko, které mají průměr okolo 17 000 obyvatel na jednu obec, v Nizozemí je to 45 tisíc. Podobně velké státy jako třeba Švédsko nebo Portugalsko mají pouhých cca 300 obcí. Tato naše rozdrobenost pak nese mnohé důsledky, z nichž jedny se týkají také škol.
Původní idea devadesátých let stála na tehdy logické úvaze, že každá obec ví nejlíp, co děti a škola potřebují, a tak se obec o svou školu bude starat sama. Jen u nás je ale možné, abychom měli vedle sebe tři vesnice, z nichž v první mají skvělou školu, v druhé podprůměrnou a ve třetí segregovanou. Děti s dobrým zázemím rodiče přesunou do první, zbylé dvě školy jsou ponechány svému osudu a v celém systému to vlastně nikoho nezajímá. Stát dětem nedokáže zaručit stejně kvalitní vzdělání bez ohledu na jejich původ. Výsledkem je, že děti z průměrných a slabších rodinných poměrů dosahují horších výsledků než jejich spolužáci jinde v Evropě. Úroveň vzdělání se odvíjí od náhody, kde a komu se dítě narodí, což v odporuje smyslu vzdělání v demokratické a otevřené společnosti.
Nemusíme na Západ, učit se můžeme třeba v Estonsku
Ve zmíněné studii se podívali na základní vzdělávání v Estonsku, Finsku, Nizozemí a v kanadské provincii Ontario z pohledu role zřizovatele školy. Ve srovnávaném Estonsku a Finsku zřizují školy stejně jako u nás obce. Ty jsou však násobně větší než naše, spravují mnohem větší území a mají k tomu odpovídající aparát.
Školy tak spravují odbory školství, financí nebo správy majetku a velká část administrativy včetně personální tak neleží na bedrech škol a jejich ředitelů a ředitelek, jako je tomu u nás. Ve všech těchto zemích nesou zřizovatelé odpovědnost za kvalitu vzdělávacího procesu, inkluzivitu a duševní pohodu dětí, z čehož skládají pravidelné účty a hodnotí podle toho ředitele školy. V Česku končí zájem zřizovatele o vzdělávání obvykle volbou ředitele nebo ředitelky školy. Na víc nemají obce kapacitu a nikdo to po nich ani nechce.
S poklesem počtu zřizovatelů se koncentrují odborné kapacity, které se v těchto zemích podílejí na řízení a správě škol. V Estonsku a Finsku to třeba znamenalo snižování počtu obcí, aby byla správa profesionálnější a efektivnější, a to nejen v případě škol.
Z Finska uvádějí autoři jako modelový případ město Jyväskylä, které spravuje 38 škol pro 14 tisíc dětí. Na jejich správu má vyčleněno 50 profesionálů, kteří řeší finance, mzdy, úvazky nebo správu majetku. Podobný postup najdeme v sousedním Estonsku, které se Finskem inspirovalo.
Totéž se u uvedených příkladů týká i moru českých škol, což je vypisování projektů a grantů prakticky na všechno. V modelových zemích se o žádosti a správu grantů stará zřizovatel školy a nemusí je tak sepisovat ředitelé škol během víkendů a prázdnin, což je český standard.
Ve Finsku pak mají například další podporu v podobě sociálního a zdravotního odboru, který má pro školy v Jyväskylä k dispozici dvě desítky sociálních pracovníků nebo dvě desítky psychologů. Většina ředitelů českých základek by za něco takového nejspíš dala ledvinu.
A není to jen o vyspělém Západu, protože takřka stejný model úspěšně adoptovalo a rozvinulo sousední Estonsko, které dokázalo ve výsledcích vzdělávání sousední Finsko dokonce předehnat. Na úrovni zřizovatelů jsou pak konkrétní lidé odpovědní za kvalitu vzdělávání na daném území, což je v jednotlivých případech několik desítek škol. Mají jasně vymezené kompetence, úkoly a odpovědnost. Bez tohoto systémového opatření se u nás nemůžeme pohnout kupředu.
I za Marie Terezie bylo školství řízeno lépe než dnes
Autoři studie přepočetli personální kapacity zahraničních zřizovatelů škol na velikost českých obcí s rozšířenou působností. Pokud bychom aplikovali finský model, musela by mít průměrná česká obec s rozšířenou působností skoro 20 úvazků věnovaných jen školství, v holandském modelu by jich bylo necelých 12 a v kanadském systému skoro 32.
Česká realita vypadá tak, že průměrný počet těchto úvazků je okolo tří a v řadě případů taková obec zaměstnává jen jednoho člověka, který se nějak věnuje agendě školství. Nejen rozsah práce je v tomto systému nad lidské síly, ale není ani možné, aby kompetence těchto lidí obsáhly celou agendu, jak by odpovídala úspěšným zemím.
Od roku 1985 do roku 2001 pak klesl počet lidí, kteří se věnují správě regionálního školství v Česku, na méně než polovinu. Tolik k údajnému bobtnání státu. Ve skutečnosti šetříme někde, kde nás to vychází extrémně draze v podobě důsledků, kdy děti z průměrných a horších podmínek stojí na místě a nedostávají takové vzdělání, jaké by dostali jinde v Evropě. Bez nadsázky lze říct, že jsme na tom z pohledu řízení a hlídání kvality vzdělání hůře než za Marie Terezie.
Chybí nám zřizovatelé odpovědní za větší území, než je jedna obec, podpůrný systém pro vedení a řízení škol a sledování kvality škol ve všech regionech, aby mezi školami nebyly rozdíly, se kterými si neumí poradit. Na současném stavu jsou nejvíce bity děti ze znevýhodněného prostředí. Nakonec ale všechny, včetně těch, které rodiče převážejí do takzvaně lepších škol nebo jim dokonce platí školné. Dělají věci, které by jinde dělat nemuseli, protože by děti mohly být spolu v té nejbližší a nejlepší škole.
Autor je redaktor Alarmu.