Foto Shanomag, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0
Česko má k dispozici čím dál lepší a přehlednější studie, které dokládají mezigenerační předávání nerovností. To, komu se narodíte, z velké části určuje, jak to s vámi dopadne. Sociální a ekonomické podmínky rodiny jsou zásadní příčinou, která vysvětluje budoucí neúspěchy i úspěchy. Aktuálně zveřejněná Mapa vzdělávacího ne/úspěchu pak k onomu „komu“ přidává také „kde“. Dokonce i v tak malé zemi, jakou je Česká republika, záleží váš osud na tom, v kterém městě či obci shodou okolností přijdete na svět.
Přesvědčení, že se má každý postarat sám o sebe, způsobuje, že je o osudech tisíců dětí rozhodnuto dříve, než přijdou na svět, a po zbytek života s tím většina z nich nic neudělá. Pokud stát není schopen těmto dětem nabídnout lepší budoucnost – selhává.
V Česku se vede po dekády debata o obhajobě a zachování víceletých gymnázií s obavami, aby bylo postaráno o nadané děti. Přehlíží se přitom situace všech ostatních.
Naděje přitom existuje. Některé školy umí znevýhodněným žákům pomoci a nasměrovat je k světlejším životním perspektivám. Většina však ne. Podrobnosti ukazuje projekt PAQ Research pod vedením Daniela Prokopa, který porovnal vzdělávací data obcí s rozšířenou působností.
Třeba Moravskoslezský kraj vypadá jako ruleta. Vyhrajete narozením se na Opavsku, Hlučínsku, v Kravařích či v Novém Jičíně. Prohra vás čeká v Karviné, Ostravě, Havířově nebo na Vítkovsku. Pokud v Hlučíně nedokončí základní školu necelé procento žáků, ve Vítkově jich je sedmkrát tolik, v Havířově desetkrát. V prvním zmíněném městě chybí žáci ve škole v průměru 67 hodin za rok, ve Vítkově je to skoro 114, nejvíce v kraji. Pokud se v Moravskoslezském kraji alespoň hází mincí, v Ústeckém či Karlovarském světlá místa v podstatě chybí. Smůlu zde máte buď velkou, nebo ještě větší.
Exekuce rodičů určují budoucnost jejich dětí
Podobné rozdělení nabídne mapa při pohledu na míru exekucí v jednotlivých oblastech. Na Opavsku je v exekuci necelých 13 procent rodičů, ve Vítkově je to 21 a v Havířově 25. A to jsou ještě poměrně milosrdná čísla. Na druhé straně země je v Kraslicích v Karlovarském kraji 39 procent rodičů v exekuci a základní školu tu nedokončí přes 11 procent dětí.
I tak jsou čísla ještě velmi hrubá, protože zvolené oblasti nejsou homogenními celky. Například Ostravu netvoří jedna základní škola, ale školy elitní, průměrné a také ty ve vyloučených lokalitách nebo segregované. Školy se také liší podle přístupu svých zřizovatelů a ředitelek či ředitelů.
V některých místech tak dosahují děti lepších výsledků, než by odpovídalo ekonomické a sociální situaci. Navzdory podmínkám se například daří ve škole lépe dětem v Novém Jičíně nebo v Krnově, naopak to ale mají v jihomoravských Pohořelicích nebo na Tachovsku v Plzeňském kraji.
Nevýhodnou výchozí situaci se daří zvrátit v 9 procentech případů, naopak v 16 je situace žáků horší, než by podmínkám dané lokality odpovídalo. Ve většině obcí však úspěšnost vzdělávání odpovídá sociálním podmínkám. Ty podle autorů výzkumu vysvětlují 70 procent rozdílů mezi jednotlivými obcemi.
Podobně se to má s financováním škol, kdy některé školy v problémech dostávají méně peněz, než odpovídá republikovému průměru a rozhodně mnohem méně, než kolik by doopravdy potřebovaly. Zatímco školám v tzv. dobrých oblastech stačí „jen“ dobře učit, ty v sociálně znevýhodněných musí paralelně zvládat další problémy svých žáků, bez jejichž řešení se neposune ani jejich vzdělávání. Těžko učit někoho, kdo má hlad, nemá doma psací stůl nebo jehož rodina si nemůže dovolit nákup školních pomůcek. S tím se školy na vybraných adresách velkých měst potýkat prostě nemusí. O těch soukromých ani nemluvě.
V Česku se vede po dekády debata o obhajobě a zachování víceletých gymnázií s obavami, aby bylo postaráno o nadané děti. Přehlíží se přitom situace všech ostatních. Výsledkem je, že české školství jako celek zaostává daleko za těmi nejlepšími v Evropě. Nejlepší školství není tam, kde se děti roztřídí co nejdříve a ty z horších podmínek se ponechají svému osudu. Nejlepší vzdělávací systémy nenechají pozadu nikoho a podobné místní nerovnosti cíleně eliminují.
Autoři studie charakterizují hlavní příčinu problémů jako destabilizující chudobu, která souvisí s exekucemi, bytovou nouzí, životem v sociálně vyloučeném prostředí a nezaměstnaností. Tedy s problémy, které má řešit sociální stát. Důsledky chudoby se kumulují a zesilují v socioekonomicky znevýhodněných regionech. Nicméně destabilizují chudoba není lokálně ukotvená, ale vytváří ghetta chudoby také v bohatých městech. Ovlivňuje rodiny a děti přímo, zatímco znevýhodněné regiony tvoří kontext.
Strukturální problémy má zvrátit osobní nasazení učitelů a učitelek
Řešení strukturálních problémů chudoby, nezaměstnanosti či exekucí, se přehazuje na bedra osobní odpovědnosti ředitelů a ředitelek škol a jejich zřizovatelů. Je čistě v jejich rukou, nakolik jsou schopni řešit neřešitelné a obětovat sami sebe.
Stát vytvořil toxické exekuční prostředí, stát nečinně pozoroval úpadek jednotlivých regionů, ale řešení nechává na jednotlivcích, jako by to byla všechno jejich chyba. Jenomže tím si stát, tedy my všichni, vytváříme problémy, které budeme muset v budoucnu složitě a nákladně řešit. A když opustíme jazyk technokracie, pak prostě necháváme tisíce dětí žít v beznaději, i když bychom nemuseli. Přihlížíme něčemu, co je v naší moci vyřešit.
V Karlovarském kraji nedokončí základní školu přes 11 procent dětí. Nedokončená základní škola znamená konec dalších vzdělávacích aspirací a v podstatě nulové šance na zaměstnání jiného než sezónního charakteru po zbytek života. Stát tady přihlíží genezi současné a budoucí armády nezaměstnaných a nezaměstnatelných, kteří tyto své „kompetence“ předají zase svým dětem, protože jiné kompetence nemají.
Proto máme na světě sociální stát a školy, aby tento bludný kruh přeťaly a otevřely dětem jiné možnosti. Podle studie destabilizující chudoba ovlivňuje vzdělávací neúspěšnost výrazně silněji než socioekonomické znevýhodnění. Vytáhněme rodiny z exekucí, dejme jim bydlení a peníze a nasměrujeme celou zemi k lepší budoucnosti pro nás pro všechny.
Nebo můžeme dále pokračovat ve vzývání kultu osobní odpovědnosti, který klade obrovské nároky především na ty, kdo je unést nemohou. Děláme z chudoby osobní problém každého člověka, se kterým si má pomoct sám a přehlížíme obrovské dopady, které tento přístup má na celou společnost. Že udržujeme část dětí v bídě a beznaději totiž neničí „jen“ jejich budoucnost. Podněcuje se v nich nedůvěra ve stát či demokracii jako takovou, protože nejeví o jejich problémy zájem. To se zcela konkrétně projevuje tak, že ať už ve volbách zvítězí kdokoli, na jejich život to nemá žádný pozitivní dopad. Odtud se pak rekrutuje armáda nevoličů nebo voličů extremistických stran. To už je snad motiv, který by mohl zajímat i ty, kdo si myslí, že se má každý o sebe postarat sám. Ostatně úspěchy extremistických stran ve volbách se s mapou exekucí a slabé školní docházky překrývají.
Nepotřebujeme elitní školy, ale dobré školy pro všechny
Vzdělaní a ambiciózní rodiče převáží své děti do jiných škol, nebo jim platí ve městech školy soukromé a později své děti posunou – bez ohledu na skutečně srovnatelnou míru nadání – na víceletá gymnázia. Ti druzí se spokojí s tím, co je zrovna po ruce. Únikové strategie ambiciózních rodičů však děti těch druhých poškozují hned dvakrát. Nejprve tím, že vznikají dvě homogenní prostředí – výběrových škol a těch druhých.
Paralelně pak chybí kompetence a nároky unikajících rodičů v tlaku na jednotlivé školy, aby se zlepšily. Proto nejsou problémem jen školy „problémové“, ale také všechny elitní a soukromé, protože potřebujeme, aby byly skvělé všechny školy v zemi a poskytly každému dítěti maximum možného bez ohledu na to, odkud pochází a kde se narodilo. Tak jako ve Finsku.
Stále nedokážeme akceptovat základní premisu, že společnost začíná tam, kde jsme schopni a ochotni převzít odpovědnost za někoho jiného, než jsme my sami. Bez toho bude tahle země nadále připomínat ruletu, v níž občas někdo vyhraje, ale v celkovém součtu prohrajeme všichni.
Autor je redaktor Alarmu.