Český stát nenávidí děti

Děti jsou naše budoucnost, a proto je náš stát okázale ignoruje. Podstatnější než otevřít školy tak bylo zpřístupnit před Vánoci hospody a na jaře wellness.

Po pedikúře pro psy a wellness centrech pro opice se jako poslední mohly otevřít také školy. To jsou taková zařízení, kam okolo šestého roku odkládáme děti prahnoucí po vědění, aby z nich o třináct let později vylezly apatické bytosti bez zájmu o svět. Během epidemie jsme si ve zkratce mohli všimnout, jak moc český stát nezajímá budoucí generace. Zatímco okolo průmyslu vláda v průběhu celé epidemie našlapovala po špičkách, aby nebohé alfa samce našeho pracovního tábora nějak nepopudila, s dětmi zachází celý rok jako s hadrem na holi. To, že chtěli mít dospělí v prosinci otevřené hospody, aby se mohli všichni opít, znamenalo, že děti čekaly další zbytečné měsíce v domácí izolaci v důsledku nejdelší a nejdramatičtější vlny epidemie, jaká nás postihla.

V Dánsku zavřeli školy o Vánocích a rozvolňovat začali v únoru, v Česku se žáci první stupně podívali do škol až 12. dubna v rotačním systému a museli podstupovat testy, jejichž spolehlivosti nevěřil a nevěří vlastně vůbec nikdo. V nějakém normálním státě by asi informace z konce dubna, kdy Správa státních hmotných rezerv oznámila, že došly testy pro školáky a na nové byl zrušen tendr, vyvolala společenskou bouři, možná i pád vlády. V Česku jsme se tomu jen zasmáli, protože nikdo už nepočítá s tím, že by něco fungovalo. A nikoho vlastně ani nepřekvapilo, že se stát celou dobu bránil nasazení přesnějších PCR testů, protože by to bylo drahé, a kde jinde ušetřit, než na dětech. Zatímco lidé v práci se měli testovat jednou týdně, a pokud chtěli, tak v pohodlí domova, děti musely dvakrát týdně a pod dohledem ve škole, protože… Já vlastně nevím proč. A neví to vůbec nikdo.

Jak je už zvykem, v Česku se opatření nezdůvodňovala a nezdůvodňují, což je neobvyklé v demokratickém právním státě, ale třeba ve vězení nebo v gulagu je to zcela běžné. Děti tím nejspíš měly získat užitečný návyk do budoucna, totiž že jim stát nikdy a nic nebude věřit. Tento přístup pak bude oboustranný. Zatímco ke švédským, norským, finským nebo dánským dětem promlouvají přímo premiérky a premiéři a vlády pro děti pořádají speciální tiskové konference, aby jim vysvětlily, co se děje, v Česku se s dětmi přímo nebaví vlastně nikdo. Posílají se jim jen nesrozumitelné vzkazy a příkazy přes rodiče nebo učitele. Takhle vypadá výuka k občanství v praxi. Ve Skandinávii vyrůstají další generace, které budou důvěřovat svým státům, zatímco my vychováváme generaci, která bude český stát považovat při nejlepším za bizarní vtip.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace