Konání olympijských her ve starověkém Řecku bylo natolik důležitou událostí, že kvůli nim soupeřící městské státy sjednotily své kalendáře a dokonce i letopočet. Na významu přesahujícím sportovní rovinu se po více než dvou tisících let příliš nezměnilo. Poslední zimní olympijské hry v jihokorejském Pchjongčchangu sledovalo 28 procent obyvatel planety, tedy více než každý čtvrtý člověk na Zemi. A v případě nadcházející letní varianty v japonském Tokiu se očekává ještě větší zájem.
Není divu, že po pořádání olympiády zatoužilo zrovna Japonsko. Země, kterou poslední dekády trápí chřadnoucí ekonomika a také následky tsunami včetně katastrofy ve Fukušimě, doufala, že naváže na legendární zápolení v Tokiu v roce 1964. Tehdy olympiáda splnila svůj účel, neboť rehabilitovala někdejší poražené fašistické císařství a ukázala světu Japonsku jako moderní zemi na výsluní. Ostatně legendárním se stal i dokumentární film Kona Ičikawy, který spojil avantgardní snímání sportu s poezií. A se stejným cílem i elánem se Japonsko pokusilo vstoupit do stejné řeky podruhé. Tokio neváhalo opět investovat masivní sumy do výstavby nových, multifunkčních a z hlediska sportu zbytečně nabubřelých sportovišť. V současnosti se náklady pořádající země pohybují kolem částky 30 miliard dolarů, což z akce už nyní činí nejdražší letní hry v olympijské historii.
Závod ke dnu
Navzdory tomu hrozí, že pořádání Olympijských her 2021 skončí fiaskem. Napřed se olympiáda kvůli globální koronavirové pandemii přesunula z loňského roku na ten letošní. Jenže ani po roce se toho na covidové hrozbě moc nezměnilo a japonští pořadatelé museli oznámit, že účast zahraničních turistů nebude možná. Dalším hřebíčkem do rakve je postupná ztráta podpory samotných obyvatel. Průzkum deníku Yomiuri na začátku března ukázal, že 58 procent respondentů si kvůli strachu z covidu nepřeje, aby se hry v letošním roce konaly. Bez podpory obyvatel přitom událost ztrácí jeden ze dvou nejsilnějších sociálně-politických aspektů.
Prvním aspektem je sjednocení celé země, posílení vnitřní pospolitosti a sounáležitosti obyvatel. Proto olympiádu, navzdory vší globální bombastičnosti, kterou přináší, nelze pořádat bez souhlasu místních obyvatel. Přesvědčil se o tom ostatně i maďarský premiér Viktor Orbán, který si dělal zálusk na pořádání olympiády v roce 2024. Jenže petice žádající referendum o případném pořadatelství podepsalo 250 tisíc obyvatel Budapeště a ze strachu před případným fiaskem Maďaři navzdory devět let trvajícím přípravám kampaň zrušili.
Druhý aspekt je politický kapitál v podobě několikatýdenní pozornosti celého světa. S tím souvisí i úspěšná politická diplomacie přesvědčující mezinárodní scénu, že země, která zvládne uspořádat obří sportovní akci, patří mezi smetánku skutečně civilizovaných a ekonomicky rozvinutých zemí. Proto často mají o konání her zájem státy, které se – alespoň z pohledu Západu – potácejí na hraně zaostalosti. Proto neváhalo Mexiko v osmašedesátém brutálně potlačit studentské protesty jen tři týdny před konáním olympiády v hlavním městě, vyjet s tanky na univerzitu a zanechat zde stovky mrtvých. Že byla akce úspěšná, ostatně dokazuje to, nakolik byl svět znechucen jiným politickým gestem, které olympiádu zkazilo. Šlo o případ afroamerických sprinterů Tommieho Smithe a Johna Carlose, kteří v rozepnutých bundách, bez bot a především s rukou v černé rukavici zaťatou v pěst protestovali proti diskriminaci a chudobě v USA.
Protesty budou hrát prim
Právě z hlediska politického aktivismu sportovců nás letos čekají možná zcela přelomové olympijské hry. Článek 50 v Olympijské chartě zakazuje v soutěžních prostorách demonstrace a politickou, náboženskou nebo rasovou propagandu. V reakci na aktuální protesty sportovců po celém světě se rozhodla olympijská garnitura počátkem loňského roku represivní článek ještě více zpřísnit a přesně specifikovala nedovolené politické projevy při medailových ceremoniích, které nehodlá tolerovat. Z doslovného znění vyplývá, že největší strach panoval právě z klekání při hymně.
V prosinci oznámil americký sportovní výbor, že své sportovce nebude trestat za „mírumilovné a slušné demonstrace na podporu rasové a sociální spravedlnosti“. Dost pravděpodobně k tomu vedly určité jevy z loňského roku. Hnutí Black Lives Matter získalo poměrně výraznou podporu nejen mezi americkými fotbalisty, ale i basketbalisty a basketbalistkami, kteří se na rozdíl od hráčů amerického fotbalu olympijského svátku zúčastní. Klekání se navíc rozmohlo i před fotbalovými zápasy anglické Premier League. A stejnou podporu vyjádřil i sedminásobný šampion Formule 1 Lewis Hamilton či japonská tenistka Naomi Osaka.
O tom, proč sportovci mají mít právo se i na olympijské půdě politicky vyjádřit, jakou roli v tom hraje Mezinárodní olympijský výbor, ale také proč japonský olympijský úděl připomíná osud vlády řecké Syrizy, se doslechnete v podcastu Outsider.
Podcasty Alarmu si můžete poslechnout nejen na webu Alarmu, ale také na Spotify, Apple Podcasts, PlayerFM nebo pomocí RSS feedu našeho účtu na Soundcloudu. Alarm je finančně závislý na podpoře čtenářů. Pokud se vám líbí naše podcasty nebo rádi čtete Alarm a chtěli byste ho finančně podpořit, můžete tak učinit v aktuální crowdfundingové kampani.