Foto Alarm
Na konci června udělil děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michal Pullmann Cenu Jana Palacha dvěma akademičkám za mimořádný přínos jejich závěrečných prací. Oceněny byly archeoložka Monika Matoušková a amerikanistka a translatoložka Františka Schormová. A právě Františka Schormová je hostkou nového dílu podcastu Kolaps. Její oceněná práce se jmenuje Afroameričtí básníci za hranicemi: Černo-rudá aliance v Československu na počátku studené války a věnuje se v ní převážně vztahům mezi afroamerickou a československou literaturou v padesátých letech 20. století. S Františkou Schormovou jsme si povídali nejen o mezinárodním kulturním dění v Praze za tuhého stalinismu a o literární scéně tehdejšího sovětského bloku, ale taky o tom, jaký literární vkus mají americké tajné služby.
Ve své práci se hodně věnujete postavě amerického komunisty Abrahama Chapmana, který v padesátých letech emigroval ze Spojených států do Československa a působil zde jako znalec afroamerické literatury. Té se ale v československém prostoru vcelku dařilo už před Chapmanovým příchodem. V čem byla pro československou kulturní obec zajímavá?
Zájem o ni tady byl opravdu dlouho před ním. Už v 19. století byl ohromně rychle přeložen slavný abolicionářský román Chaloupka strýčka Toma – i když ho nenapsal žádný Afroameričan nebo Afroameričanka a je dnes docela kritizovaný za stereotypní vyobrazování Afroameričanů. Ale Chaloupka strýčka Toma se v češtině objevila snad rok nebo dva po svém vydání v USA a dokonce hned ve dvou překladech. Byl o ni velký zájem a do českého kontextu se dostala velmi rychle. Pokračovalo to i za první republiky, kdy se publikovalo hodně afroamerických autorů a vzniklo několik antologií.
A byl tento zájem pro Československo nějak specifický minimálně ve středoevropském regionu?
Nastala tam určitá symbolická identifikace. Afroameričané byli používání jako taková paralela k osudu Slovanů ve střední Evropě a Evropě obecně. Do jisté míry vidíme něco podobného i u původních obyvatel Ameriky. U Afroameričanů je to specifické a paradoxní, protože cestovatelé, kteří se vydávali do Severní Ameriky, viděli Afroameričany dost negativně a používali hodně stereotypní náhledy, když o nich referovali. Obecně ale tato skupina i její poezie, která mluvila o svobodě a emancipaci nějakého většího celku, v tehdejším Československu dost rezonovala.
Stejně jako Afroameričané trpí v otroctví, trpí Slované pod jhem habsburské monarchie? Tak nějak to máme chápat?
Přesně tak, a později také pod komunistickým režimem.
Možná ještě o něco překvapivější je ale fakt, že i afroameričtí básníci se ve své tvorbě vyslovovali přímo k Československu. Jak se vůbec Československo dostalo do umělecké imaginace těchto autorů?
S Československem takto pracoval především Langston Hughes. Napsal třeba básně o Lidicích nebo o Mnichovské dohodě. Později, v padesátých letech, už to byla víc otázka strategie. Tito autoři hledali podporu pro svůj politický boj ve státech východního bloku. Československo pro ně bylo zajímavé i z toho důvodu, že pro ně představovalo příklad kultury, která nenásilným způsobem dosáhla nezávislosti – že se skrze kulturu a jazyk vydělilo z nadvlády jiného hegemona. V meziválečném období to bylo zajímavé třeba pro autory okruhu takzvané harlemské renesance, kteří ve svých dílech mají často zmínky třeba o Praze a Československu. A ty zmínky se neobjevují jen v poezii, ale i v politických manifestech.
Všechny díly podcastu Kolaps si můžete poslechnout nejen na webu Alarmu, ale také na Spotify, Apple Podcasts, PlayerFM nebo pomocí RSS feedu našeho účtu na Soundcloudu. Alarm je finančně závislý na podpoře čtenářů. Pokud se vám líbí naše podcasty nebo rádi čtete Alarm a chtěli byste ho finančně podpořit, můžete tak učinit v dlouhodobé crowdfundingové kampani.