Spor o sebevraždy pomohl formovat hodnoty osvícenství, říká historička Tinková v podcastu Kolaps

V už padesátém dílu podcastu Kolaps jsme se tentokrát podívali do novověku – a především pak na to, jak se tehdejší společnost vypořádávala s fenoménem sebevražd. V nakladatelství Argo totiž nedávno vyšla pozoruhodná kniha Bez zpěvu a bez zvonění. Dekriminalizace sebevraždy mezi sekularizací a medikalizací v 17. až 19. století. Tuto takřka pětisetstránkovou práci sepsala historička Daniela Tinková z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, jedna z největších odbornic na raně novověké dějiny českých zemí.

Probírali jsme, jak se v tomto období sebevražda postupně proměnila ze zločinu a hříchu v pouhou tragickou událost a jak tento spor ovlivňoval diskuse o hodnotách nastupující éry osvícenství. Společně jsme se tak v Kolapsu už poněkolikáté dostali do epochy, v níž vzniká moderní evropská společnost, moderní věda i stát a jeho instituce. Probírali jsme, jak tehdejší společnost vnímala fenomény na rozhraní mezi sakrálním, sekulárním, státním, ale i pohanským životním prostorem. Dostaneme se také k tomu, jak současná covidová krize může souviset se sebevraždou a novověkou představou o správné péči o duši.

Souviselo striktní odsuzování sebevraždy v předosvícenském období pouze s křesťanskou vírou, nebo mělo také nějaké další zdroje?

Pohybujeme se tu v evropském kontextu, takže křesťanství je velmi podstatné. Otázka je, co se dělo dřív, v dobách pohanských. Z antiky třeba odsouzení sebevraždy jako takové v podstatě neznáme. Na příkladu Sókrata nebo Seneky se naopak ukazovala sebevražda jako jakýsi čestný způsob popravy: člověk si vezme život sám a není vydán do rukou katů. Stoičtí filozofové považovali sebevraždu za čestný odchod ze života, ale pouze v nějaké mezní situaci. Z předkřesťanských dob tedy máme i alternativní názory na sebevraždu, nikoli jen ty odsuzující. Zajímavá je ale i otázka těch předkřesťanských, spíš lidových vlivů, ve kterých hrála roli obava z duchů, revenantů. Předpokládá se totiž, že řada opatření proti sebevrahům, později ustálených jako „tresty na sebevrazích“ – utínání hlavy, probodávání srdce kůlem – byla v podstatě opatření proti nežádoucím návratům problematických zemřelých.

V knize uvádíte několik případů z českých zemí, kdy docházelo k mrzačení mrtvých těl, usekávání hlavy, končetin a tak dále. Byl za tím především strach z návratu nemrtvých mezi lidi?

Podle mě ano. S těmito mrzačícími tresty se můžeme potkat i v případech jiných zločinů, třeba u matek vražednic, které zavraždily novorozené dítě. U nich se také praktikovalo, že jim probodli srdce kůlem. Dělalo se to u některých čarodějnic. Ale musel by se k tomu vyjádřit nějaký religionista nebo medievalista, jestli šlo skutečně o pokus zbavit se duší problematicky zemřelých lidí. Zavraždění novorozence, sebevražda, to byly prohřešky větší než vražda a lidé očekávali, že takoví jedinci by se mohli navracet mezi živé. Tímto způsobem je tedy symbolicky přitloukli k zemi.

Všechny díly podcastu Kolaps si můžete poslechnout nejen na webu Alarmu, ale také na Spotify, Apple Podcasts, PlayerFM nebo pomocí RSS feedu našeho účtu na Soundcloudu. Alarm je finančně závislý na podpoře čtenářů. Pokud se vám líbí naše podcasty nebo rádi čtete Alarm a chtěli byste ho finančně podpořit, můžete tak učinit v dlouhodobé crowdfundingové kampani.