Foto _Tophee_, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0
Kateřina Nedbálková, socioložka z Masarykovy univerzity v Brně, před časem dokončila knihu napsanou na základě výzkumu v továrně Baťa v Dolním Němčí poblíž Uherského Brodu. V továrně tradiční české značky, která je dnes nadnárodním kolosem, strávila v průběhu pár let několik týdnů. Vznikla z toho nakonec kniha Tichá dřina: Dělnictví a třída v továrně Baťa, kterou nedávno vydala platforma Display. Kateřina Nedbálková v ní popisuje, co v dnešních podmínkách vůbec znamená být dělníkem, jak vypadá jejich den na pracovišti a jak je práce dnešních českých dělníků zapletena do širších souvislostí současného globálního kapitalismu.
Ochuzuje českou veřejnou debatu, že se příliš nezajímá o dělnictví, potažmo dělnickou třídu?
Jako sociologové máme tendenci se zajímat o témata, která jsou nám blízká, a o lidi v podobné socioekonomické pozici. To znamená zkoumat střední třídu a vyšší třídu. Zkoumání těchto témat má také vyšší prestiž, naopak dívat se dolů může přinášet nižší zájem. Když jsem si jako téma výzkumu kdysi vybrala vězení, profesorka Gerlinda Šmausová mi tehdy říkala, že to jako okrajové téma přinese jen okrajový zájem, ale já mám za to, že sociologové by se měli zajímat i o skupiny mimo jejich sociální rámec. Když se díváme jen na nám podobné, značná část reality nám uniká.
Jak pohledem vašeho výzkumu a vaší zkušenosti vypadá dělnická třída v Česku? Můžeme ji nějak definovat?
Její základní definice by určitě byla, že je hodně různorodá. Není to jeden typ osob, ale v různých prostředích má jiné charakteristiky. Je rozdíl mezi dělnicemi v Dolním Němčí a muži v Mladé Boleslavi – jsou tam samozřejmě podobnosti, ale i hodně rozdílností. Dělnická třída mizí na symbolické úrovni a mizejí i pozitivní vzory. Symbolicky mizejí i slova jako právě „dělník“, používají se výrazy jako manipulant nebo operátor výroby. I reklamy na práci v továrnách se snaží distancovat od samotné práce a dřiny.
Má na to vliv i feminizace dělnické třídy? I na úrovni reprezentace byla v minulosti dělnická třída spojená se sílou a maskulinitou…
Gender samozřejmě nelze opomenout v žádné kategorii sociologického výzkumu, a tady to platí také. I z jiných výzkumů vyplývá, že pro muže status dělníka může přinášet prestiž, zvláště v tradičních profesích jako horník nebo slévač, které jsou oceňované jako náročná práce. V případě žen má dělnictví potenciál fungovat jako stigma, kterého se ženy snaží zbavit. Jeden člen odborového svazu, pod který spadá i továrna Baťa, mi řekl, že tyto odbory nejsou bojovné, protože tam je převaha žen. Což si myslím, že není pravda, ale ukazuje to stereotypizaci i v tomto poli.
Proč jste zvolila jako název knížky Tichá dřina?
Název byla velká bolest, měla jsem připravené různé variace Baťových citátů. Ale název Tichá dřina odkazuje k tomu mizení a neviditelnosti dělnické třídy, není to něco, co by mělo reprezentaci a bylo vidět.
Jak se vám dařilo budovat si přímo továrně vztahy?
Jednodušší pro mě bylo najít si vztah k ředitelce. Byla to ona, kdo mě tam pustil, což od ní bylo statečné. Také byla zvyklá o továrně mluvit, byla zvyklá na pozornost. Lidé přímo v továrně na toto zvyklí nebyli, stejně jako na formát rozhovoru. Proto bylo důležité s nimi dělat společné věci, což také říkám svým studentům. Sedět celý den ve skupině a šněrovat boty – tak se mi podařilo přirozeně vybudovat vztahy. Ze začátku jsem byla ztracená a bylo to občas rozpačité, nevěděla jsem, kde ten rozhovor dělat, až později mě zvali k sobě domů. Důležitá byla společná práce a nenucené bytí pospolu. Šlo o to, aby si na mě zvykli nějakou přirozenou formou, tím, že společně děláme něco, co se tam normálně dělá.