Smysl toho, za co se angažujeme, nacházíme v konfrontaci s těmi nejponíženějšími. Těmi jsou dnes uprchlíci, říká filosof Bělohradský

Filosof a sociolog Václav Bělohradský vydává po několika letech svou novou knihu. Jmenuje se Čas pléthokracie a nejen o ní si s ním v novém Kolapsu povídají Jan Bělíček a Pavel Šplíchal.

V posledních letech se často mluví o krizi demokracie, politického systému, o krizi reprezentace a zastupitelské demokracie, nástupu populistických hnutí a taky o tom, jak je vůbec možné z podobné situace vykročit ven. Málokdo dokázal o všech těchto tématech napsat knihu, která jde v mnoha těchto otázkách až k samotné podstatě problémů. O něco podobného se nyní pokusil filosof a sociolog Václav Bělohradský, který byl hostem podcastu Kolaps. Jeho nová kniha se jmenuje Čas pléthokracie. Když částí jsou větší než celky a světový duch spadl z koně a vydalo ji nakladatelství 65. pole. V novém Kolapsu jsme si s autorem povídali o politických, sociálních i myšlenkových krizích dneška a o tom, kudy z nich vede cesta ven.

Název vaší nové knihy zní Čas pléthokracie. Jak byste pléthokracii definoval? Je její nástup pozitivním, nebo negativním fenoménem?

Slovo „pléthos“ znamená množství, mnohost. Existuje i výraz „ochlos“ s podobným významem, ale slovo „ochlokracie“ v češtině znamená lůzovláda. Tomu jsem se chtěl vyhnout. Václav Havel má v závěru Moci bezmocných takovou svou utopii postdemokracie. Lidé se v ní propojují ad hoc, aby dosáhli nějakého cíle. Pak se zase rozpojují a nevytvářejí struktury. Lide se spojují za dosažení nějakého cíle, pak se zase rozpustí. Neprofesionalizují se. Většinou se této představě zastánci stranické demokracie vysmívali. V současné době se ale tato jeho utopie může podle mě v nějakém smyslu naplnit. A k tomu odkazuje to sousloví „části větší než celky“ v podtitulu mojí nové knihy. Naše nynější komunikační revoluce má za následek třeba to, že se za názory vydávají pocity a slepence nálad. Vynořují se nebezpečné většiny, které nejsou názorové. Ale má i pozitivní stránku. Skupina lidí se rychle zorganizuje skrze mezinárodní síť kontaktů v boji za nějakou věc a rozvinou nějakou politickou iniciativu, třeba ekologickou. Velmi rychle tím překročí svůj bezprostřední kontext. Najednou může být ta část společnosti skutečně větší než celek, který ji obklopuje. A taková politická činnost se hodně podobá tomu, o čem snil Václav Havel v posledních kapitolách Moci bezmocných. Pléthokracie je tedy myšlena pozitivně.

A jaký je podle vás rozdíl mezi demokracií a pléthokracií?

Démos už nepotřebujeme. Ta představa, že se formuje nějaký démos, který má svého reprezentanta reprezentujícího jednotu tohoto démos, to je něco, co v mém pojetí už pléthokracie nepotřebuje. Nepotřebujeme být démos a dokonce nepotřebujeme mít ani většinu, protože co je to dnes většina? Mít většinu v Česku nám nestačí k vyřešení nejdůležitějších ekonomických a ekologických problémů. Kritické množství lidí, které se dokáže propojit mimo instituce, jako například Extinction Rebellion, je dnes naopak často politicky mnohem účinnější než démos. Démos je v naší tradici část, která nemá účast. Je to část společnosti, třeba proletariát, která nemá účast na vládnutí. Pochodují ulicemi a volají: „My jsme lid!“ Tím vyvolají nějaké zásadní změny ve státě, protože najdou svého reprezentanta. A já se snažím v té knize tuto představu o politice rozvrátit.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace