Foto Pixabay, CC0 1.0
Už více než dva týdny probíhá invaze ruských vojsk na Ukrajině. V novém díle podcastu Kolaps jsme se s analytikem Janem Ludvíkem bavili o tom, jak se vyvíjí situace na bojišti, co je možné v nejbližších dnech očekávat, jaké scénáře budoucího vývoje se teď nabízejí a jestli se rýsuje nějaký způsob, jak tento konflikt vůbec ukončit. Jan Ludvík působí na Katedře bezpečnostních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a aktuální situaci pozorně sleduje. V dnešním díle podcastu Kolaps jsme využili také toho, že v roce 2016 vydal monografii o jaderných zbraních s názvem Nuclear Asymmetry and Deterrence – vyšla anglicky u prestižního nakladatelství Routledge.
Celý rozhovor si můžete poslechnout zde:
Z války vidíme jen nějakou část. Jakou část vidíme a co nám jako vnějším pozorovatelům naopak uniká?
Vidíme příběh, který sdílí ukrajinská strana bránící se agresorovi. Snaží se získat podporu Západu a co je ještě důležitější, potřebuje také povzbudit morálku ukrajinského obyvatelstva, které bojuje fantasticky. V médiích to pak vypadá tak, že ukrajinská strana ve velkém odráží ruský útok a ničí vojenskou techniku, zatímco Rusko zabíjí babičky a děti. Problém je v tom, že nevidíme ukrajinské vojenské ztráty. Ukrajinská strana smysluplně a logicky požádala, aby se o tom nemluvilo, a vyhlásila informační embargo. Mohlo by to podrývat morálku ukrajinských sil. Ale i ukrajinská armáda má významné ztráty. Musíme být k tomu, co vidíme, opatrní. Vidíme jen polovinu obrazu.
Překvapilo vás, že už čtvrtý den války ruský prezident Vladimir Putin zvýšil stupeň pohotovosti jaderných zbraní?
Je to bezprecedentní, protože Rusko nikdy nezvýšilo pohotovost svých jaderných sil. Nezavedlo ji ani během kubánské krize. Tehdy to bylo z opatrnosti, protože se obávalo americké odpovědi. To neznamená, že Rusové neudělali nějaké praktické kroky. Současný Putinův krok byl jasným signálem, aby se Západ držel dál. S určitým vměšováním určitě počítat museli. Ani Vladimír Putin není takový blázen, aby začal jadernou válku kvůli ekonomickým sankcím. Nechce, aby Západ přímo vojensky intervenoval a my bychom to taky neměli chtít. Mohli bychom se dostat do situace, kdy Rusko v zoufalství jaderné zbraně použije.
Jak dokázaly jaderné supervelmoci během studené války zabránit eskalaci konfliktu?
Předchozí krize studené války nám ukazují, jak je ta eskalace snadná. Když uprostřed kubánské krize Rusové sestřelili americké špionážní letadlo, tak na to neměli povolení z Moskvy. Tehdejší sovětský lídr Nikita Chruščov si díky tomu uvědomil, že nemá situaci úplně pod kontrolou a ta, že může velmi rychle eskalovat. Tato událost sice tehdy paradoxně přinesla deeskalaci, ale riziko jaderného konfliktu bylo v tu chvíli obrovské. Na prezidenta Kennedyho poradci tlačili, ať odpoví a zaútočí na místa, odkud bylo letadlo sestřeleno. Potom by Sověti mohli chtít odpovědět a eskalace by šplhala jako po žebříku, u něhož hrozí, že z něj všichni spadneme.
K jadernému konfliktu ale nikdy nedošlo. Jaké byly deeskalační mechanismy za studené války?
Právě kubánská krize byla velkým impulzem k vytvoření řady deeskalačních mechanismů, jakými jsou různé horké linky mezi veleními obou armád nebo mezi prezidenty, aby si mohli vyjasnit, co se děje. Ve chvíli, kdy Ivan sestřelil Boba, mohli si třeba říct, že to byl omyl a podobně. Nejdůležitější deeskalační linka byla ta, že na sebe supervelmoci nikdy přímo otevřeně nestřílely, leda skrytě. V korejské válce pomáhali Sověti korejské, respektive čínské armádě, ale maskovali to a jejich letadla lítala jako severokorejská. I když američtí letci pochopili, co se děje, protože v severokorejských letadlech létali blonďáci, nebyl to přímý konflikt armád supervelmocí. Otevřených přímých konfliktů bylo velmi málo a byly extrémně nebezpečné. Jako příklad lze uvést konflikt mezi Ruskem a Čínou, kdy se jejich jednotky střetly v roce 1969 na řece Ussuri. V Sovětském svazu vážně přemýšleli o preventivním útoku na čínský jaderný arzenál.
Jak je to dnes? Změnilo se něco?
Deeskalační mechanismy nezmizely a lidé, kteří se tomu věnují, tyto mechanismy chápou. Hrozba jaderného konfliktu spíše zmizela ze společnosti a z našeho běžného vnímání. Za studené války se jaderné zbraně testovaly a každý, kdo to viděl, si uvědomoval jejich ničivou sílu. To vedlo k obezřetnosti a k hledání cest, jak konflikty řešit buď mírově, anebo hledat cesty, aby vojáci supervelmocí nestříleli přímo na sebe. V tomto ohledu jsem velmi rád, že v Bílém domě sedí Joe Biden. Přeci jen už má svůj věk a je to starý studenoválečník. V Senátu sedí od sedmdesátých let a velmi dobře se v tom orientuje.