Foto John Englart, Flickr, CC BY-SA 2.0
Rasismus stále zůstává žitou realitou mnoha lidí i na evropském kontinentě, a to nejen ve východní, ale také v západní Evropě. Právě přítomnost rasismu v Evropě byla hlavní motivací k vytvoření mezinárodní příručky s názvem Žít nenáviděn. Najdeme v ní příklady současných podob rasismu v Evropě a také návody, jak tento problém řešit. Do příručky přispěli výzkumníci z Holandska, Itálie, Německa, Portugalska a také Česka. Český tým tvořila trojice Marie Heřmanová, Bob Kuřík a Jan Charvát a dva z nich – Marie Heřmanová a Jan Charvát – byli hosty podcastu Kolaps. Marie Heřmanová je antropoložka působící v Sociologickém ústavu Akademie věd a v posledních letech se věnuje především tomu, jak ovlivňuje a proměňuje naše chování digitální prostor. Jan Charvát je politolog a odborník na krajní pravici; momentálně působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
Můžete nám ve stručnosti představit pojmy hate crime a hate speech, se kterými v příručce pracujete?
Jan Charvát: Tyto termíny se standardně používají v angloamerickém světě, kde se naopak nepoužívá termín extremismus. Vychází to z představy, že spojujícím momentem je právě určitá forma nenávisti. Existují různé formy zločinnosti, které vychází z praktických motivů, jako třeba krádež. Vedle toho však existuje samostatná, specifická varianta zločinnosti, která je vedena nenávistí. A je jedno, jestli je ta nenávist rasová nebo jiná, spadají sem třeba i útoky proti lidem s postižením. Zločin se v tomto případě nepáchá kvůli tomu, kým ten člověk je, ale kvůli tomu, že je nositelem nějakých znaků, které útočník identifikuje, a proto na něj útočí. Dopady těchto zločinů na oběti bývají také mnohem těžší. Pokud vás někdo okrade, dokážete si to vysvětlit, je to srozumitelné. Když vás ale někdo napadne, protože jste gay nebo protože máte odlišnou barvu pleti, je to útok na vaši podstatu a je náročnější se s tím vyrovnat.
Možná to také souvisí s tím, jak se hate speech definuje v českém právním systému.
Marie Heřmanová: V každé zemi v Evropě je hate speech definovaná trošku jinak. Němečtí kolegové říkali, že termín hate speech používají spíše pro popis chování na internetu a pro chování ve veřejném prostoru spíše používají označení rasismus nebo diskriminace. Právní definice toto, co je diskriminace, je ovšem jiná v Německu a jiná v Česku. I u nás hate speech vnímáme v souvislosti s internetem, ale i podle toho, jak jsme se bavili s oběťmi a jejich obhájci, to není tak jednoznačné.
JCH: Definice extremismu selhává. Akademici to říkali dlouho, vnitro k tomu přikyvovalo. Pak nastala situace, kdy byla téměř ve vládě SPD. A z Hradu přišlo velké pokárání, že přece nemůžou být nazýváni extremisty. A vnitro reálně zjistilo, že jim ta koncepce nefunguje. Vnitro tedy nějakým způsobem uznává, že koncepce extremismu vznikla v devadesátých letech a seděla na tehdejší situaci, kdy tu byli neonacističtí skinheadi, ale dnešku už neodpovídá. Jen státním úřadů trvá dlouho, než zareagují. Ale i na Západě upozorňují na to, že hate speech není jasně definovaná.
Píšete, že v Evropské unii bylo v roce 2019 skoro osm tisíc zločinů z nenávisti, z toho polovina měla rasistický nebo xenofobní motiv. Dá se říct, že množství podobných útoků roste?
JCH: Ty počty trošičku plavou. My jsme schopni zachytit dlouhodobě určité trendy, které ale většinou ukážou, že čísla vyskočí v daný rok kvůli nějaké konkrétní události. Nástup covidu způsobil útoky proti lidem asijského útoku. Ukrajinská krize už v roce 2014 nastarovala třeba rusofobní útoky. Samo o sobě toho čísla moc neřeknou, to z našeho výzkumu vyplynulo celkem jasně. Velká část hate speech není nahlášená, a to řady důvodů: buď se k tomu samy oběti nechtějí vracet, nebo nedůvěřují úřadům, anebo – v nejhorším případě – mají tak špatnou zkušenost s úřady, že řešit tyto problémy s úřady je ještě více traumatizující než útok samotný. Fyzické útoky nahlášeny jsou, ale většina hate speech se ve statistikách neobjeví.
MH: V našem prostředí vnímám jako zlomový rok 2015, kdy vyvrcholila tzv. uprchlická krize. Byl to zlom, kdy se to i začalo řešit a začalo se o tomto problému také mnohem více mluvit.
Hrají v tom roli digitální technologie?
MH: Neexistuje na to jednoznačná odpověď. Sociální sítě jsou pořád nový komunikační kanál, nízkoprahový a dostupný pro všechny. Sociální sítě však spíše zesilují trendy, které tu byly předtím, a činí je viditelnými. Všechny výzkumy ukazují, že lidé, kteří mají sklon být nenávistní a vyhranění v diskusích na internetu, mají tuto tendenci i v diskusích mimo internet.
Další dynamiku do toho vnáší dezinformační kanály…
MH: Prostředí českého internetu a sociálních sítí je divoké a naprosto neregulované. Lidé si tam opravdu můžou říkat, co chtějí. Útoky zůstávají nenahlášené, a pokud nahlášené jsou, jednání s úřady a policií může být velmi traumatizující. Právnička Klára Kalibová z In Iusticia by mohla hodiny vyprávět o tom, jak těžké je najít viníky a donutit úřady a policii, aby uznaly, že ten člověk je obětí trestného činu.