Hostem nejnovějšího dílu podcastu Kolaps byla historička Anna Hájková působící na Univerzitě ve Warwicku. Věnuje se studiu každodenního života obětí holocaustu, rozvíjí queer historii v kontextu holocaustu a zabývá se i tím, jakou roli v tomto temném období lidských dějin hrála třeba sexualita. Do češtiny byla nedávno přeložena její kniha Poslední ghetto. Všední život v Terezíně, kterou v roce 2020 vydalo prestižní vydavatelství Oxfordské univerzity. Jedná se o publikaci, která v mnoha ohledech mění naše představy o životě v terezínském ghettu za druhé světové války.
Holocaust dnes může působit jako oblast, kde už není pomalu co objevovat. Vaše kniha však ukazuje, že je tu celé území, které neznáme. O čem se nechceme bavit v souvislosti s holocaustem?
Ptáte se akademičky a já tedy nevidím, o čem se nechceme bavit, protože já se zabývám vším. Když se ale podíváme na dlouho stigmatizovaná témata nebo témata, u kterých pociťujeme určité nepohodlí, když se jimi historikové a historičky začnou zabývat, jedná se třeba o sexuální násilí, rasově smíšená manželství, která nevydržela tlak a skončila rozvodem, sexuální služby, stejnopohlavní vztahy, krádeže, korupci, denunciace v Terezíně, rozhodování se o tom, s kým jít do transportu na východ, nebo témata, která se týkají lidských norem. Normy se samozřejmě pořád mění – mění se ve třicátých letech, potom v ghettu, v padesátých letech a dnes také. To je něco, o čem my historikové píšeme – všechno historizujeme. Neříkáme například, že před rokem 1970 nic jako homosexualita neexistovalo nebo to fungovalo soukromě a nikdo se o tom nebavil. Když se tomu začnete věnovat, zjistíte spoustu rozdílů. Třeba v roce 1932, rok poté, co Polsko dekriminalizovalo homosexualitu, vyšla Studnice osamění v polštině a okamžitě se vyprodala. Je tedy zapotřebí se podívat na detaily.
Co se týče Terezína, já jsem docela překvapená, že říkáte, že čeští čtenáři a čtenářky si myslí, že je to téma, které je dobře známé. Známé jsou totiž jen příběhy českých Židů a mladých lidí židovského původu, kteří v Terezíně byli a přežili ho. Mnohem méně toho ale víme o lidech, kteří nepřežili a o takzvaných cizincích. Protože dodneška je holocaust vyprávěn jako národní dějiny, jako německé dějiny, jako dějiny pachatelů nebo jako dějiny Židů, kteří jsou vlastně všichni stejní. Když se podíváte na expozici Jad vašem, zjistíte, že je úžasná a skvěle vyzkoumaná, ale vypráví příběhy belgických nebo polských Židů jako ty samé. Ve své knize upozorňuji, že lidé, kteří byli utvářeni zázemím, ze kterého přišli, v Terezíně poznali, jak silnou měli příslušnost k Německu, Československu, Nizozemsku a podobně. Poukazuji na příběhy, které jsme neposlouchali. Byli tam třeba i Dánové, Nizozemci, staří lidé, nejen rozkošné děti. I když chápu, že pro lidi jsou děti často takové vstupní téma. Teď řeknu něco, co vás možná překvapí: pro mě byla určitá etická závaznost v tom nepsat jenom o tom, že děti si nezasloužily být zavražděny, ale že si nikdo nezasloužil být zavražděn – staří lidé, alkoholici, lidé, kteří kradli, prostitutky – a nikdo z nich není horší oběť.