Foto Pixnio
Už čtvrtý den obcházím hospody, jestli by mě někde zaměstnali načerno. Nikde mě ale nechtějí, protože nemám v Británii legální pobyt. Přiletěla jsem před týdnem do Manchesteru a na letišti jsem ve frontě na lístky na vlak potkala asi dvacetiletého muže. Když jsem slyšela, jak se česky zoufale ptá někoho, jak se anglicky řekne lístek a jak nástupiště, nabídla jsem mu pomoc. Chvíli jsme si povídali. Přijel pracovat načerno na stavbu a když jsem se ho ptala, jakou práci načerno dělají nejvíc ženy, říkal, že ať to zkusím někde jako myčka nádobí. Pak jsme se rozloučili a každý nasedl do jiného vlaku. Dal mi stejnou radu jako všichni ostatní, se kterými jsem o práci v Británii mluvila. A stejně jako všichni ostatní říkal, jak je to teď s prací načerno obtížné. Pokud nemáte kontakty skrz rodinu nebo krajany, je sehnat ilegální práci v Británii téměř nemožné. Načerno se nejvíc dělá na stavbách, ale to není práce pro ženy. Několik lidí mi doporučilo myčky aut, kde se auta myjí ručně.
První dny v hostelu jsem si myslela, že v něm bydlí jen turisté. A byla jsem nadšená, že i senioři se sníženou mobilitou v Británii takto cestují. Zjistila jsem ale, že část lidí tady bydlí nastálo, protože nedosáhnou na normální bydlení.
Dostala jsem od jednoho známého kontakt na pana Stanislava z Česka, který v Británii žije už dvacet let. Prý by mi mohl pomoct. Panu Stanislavovi jsem zavolala a dal mi adresu, ať přijdu k němu domů. Vydala jsem se na předměstí Manchesteru k řadovému domku a zaklepala. Pozvali mě dál, uvnitř sedělo několik lidí. Probíralo se ledacos a pak přišlo na práci. Dnes je prý mnohem těžší sehnat práci načerno než dřív. Od Brexitu už to není tak jednoduché, všichni se bojí. Nejvíc se načerno pracuje na stavbách, ale to je jen pro kluky, vzdychla manželka pana Stanislava, pak taky na pumpách, kde se myjou auta, ale to je taky většinou spíš pro kluky. „Dnes je o držku někomu pomáhat shánět takhle práci načerno, protože za to člověk může být raz dva obviněný z toho, že obchoduje s lidmi,“ dodal bratr pana Stanislava, který tam byl na návštěvě. Pan Stanislav se přesto rozhodl, že se mi pokusí pomoct a odvezl mě autem domů.
Myčky aut a nádobí
Ráno mě vyzvedl a objížděli jsme nejdřív benzínový pumpy. Konečně jsem pochopila, co to znamená ta práce na pumpách. Je tam vždycky tlupa mladých mužů, kteří dostanou auto k umytí, vrhnou se na něj a jako „myčka“ to auto umyjou. Opravdu se tam zaměstnává i načerno, problém ale byl, že všude byli jenom muži a taky zrovna nikoho nesháněli. Na jedné pumpě byl jeden z těch kluků Čech, tak jsme si chvíli povídali a z hovoru vyplynulo, že hlavní problém je, že jsem holka, a taky teda asi že jsem malá, a doporučoval nám nějakou pumpu, kde makaj i ženský.
Nikde jsme ale nebyli úspěšní a pak jsme zajeli k jednomu řadovému domku někde na předměstí a můj průvodce zaklepal. Ptala jsem se, kam jdeme a on říkal: „To je můj kamarád, Pakoš, on by mohl vědět.“ Z okna vykoukl asi dvanáctiletej kluk a říkal, ať počkáme. Stáli jsme venku a čekali. Pak nás děti pozvaly dál a my se usadili na gauči v potemnělé místnosti, kde byla ohromná obrazovka, na níž běžela Al Džazíra v arabštině. Chvíli jsme ještě čekali, pak se přibelhal drobný mužík, ale než došel ke křeslu, spadl na zem. Měl viditelně ohromné bolesti a chvíli trvalo, než se dokázal chytnout křesla a vyškrábat se na něj.
Ptal se, co potřebujeme. Můj průvodce vysvětlil situaci a onen pán se mě ptal, na jak dlouho bych to potřebovala, když jsem řekla, že na krátko, tak říkal, ať to hlavně neříkám, když se na tu práci budu ptát. Zeptal se, jestli se jedná o práci načerno nebo legální, tak jsem řekla, že načerno. Dal nám pár tipů, nejnadějněji vypadal jeden, kde měli ale v neděli zavřeno, a taky mi řekl, abych se na to slušně oblékla. Potom se vyptával, kolik platím za bydlení a byl zhrozený z toho, že je na mém pokoji dvanáct postelí. Ti dva si ještě chvíli povídali o nějakých svých kšeftech a pak jsme se rozloučili a odjeli. V autě jsme si povídali a ptala jsem se, kolik člověk za takovou práci má. Když člověk pracuje načerno bere prý pět liber na hodinu na ruku. Někde se platí každý den, jinde koncem týdne, jak je v UK obvyklé.
Všechny tipy od hodného Pákistánce ale padly. Problém byl možná i v tom, že v minulosti můj průvodce na tom nejslibnějším místě, kde prý sháněli a brali i úplné ilegály, doporučil na práci své příbuzné, kteří se ale neosvědčili. Zase jsem zkoušela chodit a ptát se, ušla jsem asi patnáct kilometrů. Ptala jsem se v hostelu, kde bydlím, a recepční mi řekl, že pokud chci práci načerno, mohla bych pracovat jako pokojská. A že se mám zeptat té ženy, která sem chodí uklízet. Zeptala jsem se jí a ona mi dala telefonní číslo, na které mám zavolat. A taky mi doporučila jednu čtvrť, kde bych mohla mít víc štěstí. Vyzkoušela jsem obojí, ale všechno marně. V několika bistrech si na mě vzali telefonní číslo, že se ozvou, kdyby někoho sháněli, ale nikdo mi nezavolal.
Šlo by to pololegálně
Sešla jsem se s Irenou, se kterou se znám z dob svého mládí. Ona byla tehdy malá holka a jezdila na tábory, kde jsem byla vedoucí. Žije s rodinou v Manchesteru už deset let a donedávna byla na podpoře. Pak jí na pracáku ale řekli, že si musí sehnat nějakou práci. Přes příbuzné si našla práci v hotelu jako pokojská. Hotel provozuje také Pákistánec a zaměstnává ženy z Česka. Ireně nabídl, že u něj může pracovat čtyři hodiny týdně legálně, zbytek času pak bude dostávat peníze na ruku. To bylo před několika měsíci. Irenu práce baví, i když je hodně náročná, je ráda, že po letech, kdy se starala o děti, někam chodí. A taky, že si vydělá nějaké peníze. Děti už mají odrostlé, všechny už jsou plnoleté. Problém ale je, že na pracáku na ni tlačí, že má pracovat víc hodin týdně. To ona sice pracuje, ale nevypadá to, že by jí zaměstnavatel chtěl dát víc legálních hodin. S tímhle modelem se tu setkávám už po několikáté. Pro zaměstnavatele je to výhodné, protože daní jen část peněz, které na mzdách vyplatí. A když přijde kontrola, je u něj každá z pokojských zaměstnaná legálně.
„Budu mu muset říct, ať mi dá těch oficiálních hodin víc, na pracáku na mě tlačí a chtějí, abych si našla jinou práci, když mi tady nechtějí dát těch hodin víc. Ale já sem chodím každý den, nemám ani čas si shánět jinou práci,“ popisovala mi Irena svou složitou situaci. Její manžel navíc není vůbec spokojený, že pracuje. Má pocit, že by to měl být jen on, kdo živí rodinu. A ona je zase nespokojená, když doma čeká s teplým jídlem, až se on vrátí z práce. A tak je Irena jako v kleštích mezi manželem, pracákem a zaměstnavatelem, který ji chce zaměstnávat legálně jen čtyři hodiny týdně.
Konečně jsem taky našla myčku aut, kde pracují i ženy a ženská je tam šéfka. Dala jsem se s ní do řeči a vysvětlila jsem jí svou situaci. Že jsem v Británii bez povolení k práci a že bych si potřebovala vydělat trochu peněz. Byla strašně milá a vysvětlila mi, že pokud nemám povolení pracovat, zaměstnat mě nemůže. Úplně ilegálně prý pracují lidé jen na okraji města, ale tady blízko centra, když navíc zaměstnává jen pár lidí, bych to povolení mít musela. Co se týká hodin, to bychom se dohodly, jak by to bylo s tou legální a nelegální prací. Ukazuje se, že pokud bych měla papíry v pořádku, sehnat si práci načerno by takový problém nebyl. Každopádně je to zjevně hodně častý model, kdy s povolením pracovat získáte pár hodin legální práce týdně a zbytek už jde na ruku.
U nás v hostelu
První dny v hostelu jsem si myslela, že v něm bydlí jen turisté. A byla jsem nadšená, že i senioři se sníženou mobilitou v Británii takto cestují. Zjistila jsem ale, že část lidí tady bydlí nastálo, protože nedosáhnou na normální bydlení. Jeden z lidí, co tu bydlí dlouhodobě, je doktorand z místní univerzity, který už má zároveň práci v laboratoři. Aby člověk získal byt do pronájmu, potřebuje doporučení od bývalého pronajímatele, doporučení od zaměstnavatele a taky musí zaplatit nájem a kauci ve výši jednoho nájmu. Na trhu jsou sice byty okolo sedmi set liber, ale takové byty jsou hned pryč a Stefan, ten doktorand, se už měsíc snaží si byt sehnat. Ve spolubydlení, pokud by bylo levné, by takový člověk zaplatil kolem čtyř set liber. Kromě Stefana tu bydlí hodně dalších lidí, někteří dlouhodobě. Nejsmutnější pohled je na dva staré pány, z nichž jeden špatně chodí a bydlí až ve druhém patře, což je padesát dost vysokých schodů. Výtah tu sice je, ale stejně jako řada dalších věcí nefunguje. Když se něco rozbije, tak se na to dá cedulka, že to nefunguje a jede se dál. Takhle tu nefunguje hodně sprch, výtah, zásuvky a taky sporák, ale ten je prostě asi jen vypnutý. Ti dva staří pánové tu bydlí přes rok. Bydlí na pokoji, kde jsou jen palandy, mezi kterými se skoro nedá projít. Nikdy jsem nic takového neviděla.
Kromě toho sem přijel na víkend i Leonardo, který je z Keni a v Británii je ilegálně. Pracuje načerno na stavbě. Do Manchesteru přijel, protože byl z práce už úplně vysílený a chtěl si jednou trochu užít. Práci sehnal díky svým bratrancům, kteří v Británii žijí ilegálně už dlouhé roky. Leonardo pracuje už rok na jedné stavbě, ale nikdy neví, jestli bude mít ten konkrétní den práci. Zaměstnavatel ho nechá pracovat jen v případě, že ho ten den potřebuje. Ráno si vždycky stoupne spolu s dalšími dělníky s pracovními nástroji na ulici a čekají, až je vyzvedne auto. Nikdy dopředu neví, zda tu práci mít bude, nebo nebude. Zaměstnavatel ho platí dost špatně, ale on se nemůže bránit, protože se bojí toho, že nemá žádné papíry. Většinu peněz posílá domů svým příbuzným.
Při svých cestách po Manchesteru jsem potkala Aleksyho, který je Polák. Žije v Manchesteru už řadu let a jeho dcera zaměstnává polské ženy jako pokojské. Většinou jede přesně ten model, že pracují část hodin legálně a část načerno, ale část žen zaměstnává i úplně ilegálně. Práce je totiž v poslední době, po Brexitu, hodně a ona nemá dost lidí. Chvíli to vypadalo, že by mě Aleksyova dcera taky zaměstnala, ale nakonec to nevyšlo.
Krajanské sítě
Nakonec jsem si připustila, že práci v Anglii prostě neseženu. Štvalo mě to o to víc, že vím, že nějaká je, že kdybych měla štěstí a našla někoho, kdo je ochotný zaměstnávat načerno, tak že bych ji dostala. Ale lidí, kteří vezmou někoho úplně bez papírů, je málo a asi to hodně jede po nějakých jiných sítích, než když se ptá člověk z ulice. Všechny příběhy, které jsem v reportáži popsala, jsem měla ověřené dalšími velmi podobnými příběhy, které jsem ale popisovat nechtěla, protože jsem nedokázala lidi, kteří je zažili, anonymizovat.
Pochopila jsem, že sehnat práci načerno před Brexitem nebylo snazší. Bylo ale mnohem snazší odjet do Británie a získat povolení k pobytu, pokud byl teda člověk z EU, a pak pracovat částečně legálně a částečně načerno.
Pokud dnes někdo pracuje v Británii načerno, získal svou práci většinou přes krajanské sítě. Ať už se jedná o lidi z afrických zemí, Pákistánce, Poláky, Čechy, Albánce nebo kohokoliv jiného. Poznání, že být členem nějaké krajanské komunity, je jedinou cestou k práci načerno, se mi během pobytu vracelo stále dokola. Lámala jsem si hlavu, jak to uchopit ve své reportáži, aby to nevyznělo rasisticky. A to přesto, že já sama jsem Češka. Nejsem totiž odkázaná na práci, kterou mi někdo z krajanů nebo příbuzných v Británii zařídí. Nakonec jsem si řekla, že když jsi v úzkých, je jako obvykle nejlepší psát pravdu. Nebo aspoň to, co za pravdu považuju. Na příběhu Ireny i Leonarda je dobře vidět, že na vině jsou především zaměstnavatelé, kteří zranitelnosti svých zaměstnanců zneužívají.
Co se stalo s Leonardem nevím, nezůstali jsme v kontaktu. Ireně se nakonec podařilo přesvědčit svého zaměstnavatele i svého manžela a pracuje dnes legálně na celý úvazek jako pokojská v tom stejném hotelu. Na pracák už chodit nemusí. Kdyby měl Leonardo možnost svůj pobyt zlegalizovat, určitě by se dařilo lépe i jemu. Přechodem do šedé zóny se rozhodně pracovní podmínky nezlepší nikomu.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Jména osob byla v reportáži změněna z důvodu ochrany jejich soukromí.
Přečtěte si všechny texty ze série Hrdinové kapitalistické práce 2.