V novém dílu podcastu Kolaps jsme si povídali o sexu za socialismu, ale především o ženské emancipaci a legislativních změnách po únoru 1948. Jak vypadaly zákony týkající se genderových aspektů rozvoje společnosti s nástupem socialismu? Odpovídá realitě spíše představa o asexuálních soudruzích v uniformních pracovních oděvech, nebo o radikální proměně každodenních životů? Sledujeme revoluční pokroky v právech žen a sexuálních menšin, nebo naopak posílení konzervativních aspektů společenského vývoje? Anebo snad obojí? O tom jsme si v podcastu Kolaps povídali se socioložkou Kateřinou Liškovou, která před časem v nakladatelství Cambridge University Press vydala knihu Sexual Liberation, Socialist Style. Communist Czechoslovakia and the Science of Desire 1945–1989. Nyní publikace vychází v českém překladu Jana Škroba v nakladatelství Host pod názvem Politika touhy. Sex a věda v komunistickém Československu.
Proč byly pro socialistický režim tak důležité ženská emancipace, ženská práva a sexualita?
Ženská práva jsou prostě součástí socialistické myšlenky rovnosti všech lidí. A ženy jsou taky lidi.
To je moc pěkná myšlenka…
Ano, to je pěkná myšlenka… (smích) A je to asi to nejdůležitější, co v tomto rozhovoru zazní. Je to ale jasná socialistická myšlenka, známá minimálně od konce 19. století. V evropských socialistických a komunistických kruzích byla jasně komunikovaná. Všechny socialistické režimy po druhé světové válce zavedly v podstatě ve stejnou dobu stejné zákoníky s jednoduchou myšlenkou: „Ženy mají stejná práva, musíme přenastavit zákony.“
Tuto myšlenku ale v československém prostředí prosazovali a uváděli do praxe převážně muži-straníci…
Když se něco nastaví a jasně pojmenuje jako priorita, je tak trochu jedno, jestli to prosazuje muž nebo žena. Přece i muž může nahlédnout a vzít za svou myšlenku rovných práv mezi muži a ženami. Není to tak překvapivé, když si uvědomíme, že společnost jako celek prosazovala myšlenku ženské emancipace.
Tím se socialismus ale vymezoval i vůči předchozím režimům…
To zcela jasně. Vymezoval se především vůči třídním nerovnostem, ale i těm genderovým. Závislost ženy na muži byla samozřejmě něčím špatným. Řešila se ale i třídní endogamie – to znamená sňatky lidí ze stejné třídy a ze stejného zázemí. Takhle to podle komunistů nemělo být, protože se tím reprodukují hierarchie, ale i nerovnosti ve společnosti. Zároveň se takto často brali lidé kvůli tomu, že jim to někdo domluvil, hlavně rodiče. Českoslovenští sexuologové tak v padesátých letech prosazovali myšlenku, že se lidé mají brát z lásky. Láska pro ně byla jediný důvod a láska nezná třídu. Lidé se mají brát bez ohledu na majetek.