Foto Erika Wittlieb, Pixabay, CC0 1.0
Panenka Barbie je nepochybně jednou z největších ikon populární kultury a jako taková může být nositelkou celé řady různých významů, podle toho, jakým pohledem ji „čteme“. V diskusích se často hovoří o nezdravém a nerealistickém ideálu ženské krásy, který představuje. Na druhém pólu této diskuse by mohl být pozitivní vliv na dívky jiné než bílé barvy pleti, případně na životní a pracovní aspirace všech dětí, které si s panenkou hrají, s ohledem na míru diverzifikace vzhledu i povolání, kterou od sedmdesátých let minulého století panenka prošla. Tato debata se odehrává v relativně globalizované podobě, která (jak to u globalizovaných debat tohoto typu bývá) má podobu vycházející z hegemonní západní kultury a ne zcela dostatečně odráží možnost jiných konotací spojovaných s panenkou například v zemích Latinské Ameriky nebo postsocialistického prostoru.
První teenagerka
Barbie byla poprvé uvedena na trh v roce 1959 a mezi tehdejšími panenkami představovala zásadní novinku – nešlo o panenku – dítě, o které se měla její majitelka starat. Šlo o panenku – ženu, přesněji teenagera, což byl pojem poprvé použitý jen o pár let dříve. Holčičky si s ní měly hrát jinak, panenka totiž měla zpodobňovat je a formovat jejich touhy a aspirace. Panenka měla od počátku silně sexualizovanou podobu, vycházela ze vzorů, které byly určeny dospělým mužům, nikoli malým dívkám. Přesto v sobě od počátku nesla určité až subversivní prvky. Byla samostatná, přivydělávala si hlídáním dětí a nebyla vdaná, ani to nevypadalo, že by se brzy měla vdát. Tyto prvky samostatnosti v průběhu existence panenky posilovaly, ať už tím, že jí v návaznosti mj. na feministickou kritiku sedmdesátých let výrobce „dovolil“ vstupovat do profesí, kde se ženy v USA prosazovaly jen velmi pozvolna a nesnadno, nebo tím, že Ken, který byl uveden na trh o dva roky později než Barbie, nikdy nebyl její manžel, dokonce ani budoucí manžel.
Ačkoli panenka Barbie se nikdy nevdala a nevdá, pro řadu dospělých žen je přiblížení se její estetice možností, jak se dobře vdát a/nebo ekonomicky zabezpečit.
Nicméně od samotného vzniku byla Barbie také vzorem severoamerické středostavovské spotřebitelské kultury, jejíž rozmach je spojen s poválečnými lety, a to mimo jiné i díky rozvoji zpracování plastů, což koneckonců umožnilo i masovou výrobu panenky samotné. Barbie si od začátku kupovala desky, časopisy, oblečení, později i auto a vybavení domácnosti způsobem, jaký můžeme ve stylizované podobě znát z dobových i pozdějších filmů a seriálů, které se raným šedesátým letům v USA věnují. A symbolem luxusu a konzumu zůstala až do dnešního dne.
„Pravá, od Mattela“
Když jsem v devadesátých letech dostala svou první Barbie, tu pravou, od Mattela, byla to odměna za několik týdnů, které jsem musela strávit v nemocnici. V té době se jak hračkářství, tak zejména tržnice, plnily napodobeninami těchto panenek, více či méně (spíš méně) zdařilými a kvalitními. Ta pravá ale byla jen jedna a její vlastnictví mohlo sloužit jako jedna z ilustrací postupně se proměňující stratifikace české společnosti této doby. Funkci panenky jako statusového symbolu zmiňují i filmová publicistka Jindřiška Bláhová a novinářka Linda Bartošová v epizodě podcastu Safe Space, která se Barbie věnuje.
Výrobce odhaduje, že v současnosti panenku Barbie vlastní 95 procent amerických dívek a v domácnostech se jich nachází průměrně okolo sedmi či osmi. Asi je všem jasné, že na československém a pak českém trhu v devadesátých letech figurovala zcela jiná čísla. Vesměs jsme netoužily po Barbie, která by měla nějaké zajímavé povolání, nechtěly jsme televizní reportérku. Nemusely jsme mít panenku zpodobňující nějakou historickou osobnost ženského hnutí. Pokud už by měla mít něco extra, byla to schopnost měnit barvu vlasů pomocí přiložených razítek nebo něco podobného. Chtěly jsme blonďatou princeznu, ideálně s koněm a domem, ale hlavně pravou Barbie.
V době po pádu komunismu se zcela pochopitelně měnila podoba reklamy, zejména té televizní. Reklamy na hračky v souvislosti s dětskými pořady byly novinkou. Barbie nejspíš nebyla jedinou hračkou, v jejímž reklamním sdělení figuroval i odkaz na výrobce jako součást její hodnoty. Ale sdělení „Barbie – ta pravá, od Matella“ nejspíš zůstane vyryto v paměti dnešních čtyřicátnic navždy. Já osobně tato slova slyším hlasem Jiřího Růžičky mladšího ve filmu Trhala fialky dynamitem. Tímto výrokem zdůrazňoval kvality sestřenice Běty v podání Jitky Asterové.
Mít pravou Barbie byla dobová aspirace dívek a rodičů formující se střední třídy. Tuto roli hračky jako symbolu dosažitelného luxusu plnila hračka i na jiných trzích tehdejší doby, podobné asociace zmiňuje například Slavenka Drakulić ve své knížce Jak jsme přežili komunismus (a dokonce se smáli). V některých oblastech světa plní tuto roli i dnes. Až tragikomickou podobu může mít tento význam například při pohledu na „operaci Veselé Vánoce“, v jejímž rámci venezuelský prezident Nicolás Maduro koncem roku 2014 zastropoval ceny panenky tak, aby z jejího prodeje nemohli profitovat překupníci. A to přesto, že jeho předchůdce Hugo Chávez panenku nesnášel a měl za to, že by si Venezuela měla vytvářet vlastní ikonické hračky.
Estetika a reprezentace
Pokud se budeme bavit o významu panenky Barbie jako nástroje reprezentace a symbolického ztvárnění různých dívek jak z různého socioekonomického nebo etnického backgroundu tak různých profesí a životních drah, má taková debata smysl až v situaci, kdy je hračka relativně dostupná. Pohled do katalogů současných českých hračkářství a online shopů indikuje, že Barbie u nás už není symbolem stěží dosažitelného luxusu, jako tomu bylo v době mého dětství, i když je otázkou, zda vlastnictví panenky u nás dosahuje čísel, se kterými pracuje výrobce v USA. A pochopitelně nemusím snad zdůrazňovat, že pořád je u nás řada dětí, pro které tím nedostižným snem je a bude. Jak ukazuje venezuelská zkušenost, tato relativní dostupnost, a tedy měnící se vztah k významům, které panenka nese, není ale ani dnes rozhodně světově univerzální.
Ve chvíli, kdy toužíte po té jedné panence, po tom jednom exempláři, budete ho rovněž nejspíše chtít v té „správné“ podobě – a tou je modrooká blondýna se světlou pletí a figurou absurdních proporcí. A na tomto místě pak můžeme udělat krok k dalšímu tématu této debaty, a to významům, které vzhled panenky Barbie znamená pro dospělé ženy.
Když jsem výše zmínila postavu sestřenice Běty přezdívané Bárbí, nebylo to náhodou. Aniž bych se chtěla pouštět do nějakého hlubšího rozboru, který si film Trhala fialky dynamitem z roku 1992 nejspíše ani nezaslouží, zastavím se u významu, který nesla tato postava. A tím byla kapitalizace (ať už skutečná nebo hypotetická) hyperfeminního atraktivního ženského vzhledu. Ačkoli panenka Barbie se nikdy nevdala a nevdá, pro řadu dospělých žen je přiblížení se její estetice možností, jak se dobře vdát a/nebo ekonomicky zabezpečit. A čím je složitější a k ženám nevstřícnější místní pracovní trh, tím důležitější tato možnost je. Není překvapením, že v současném Rusku se tato výrazně „zápaďácká“ hyperfeminní estetika spojuje s pojmem „oligarch wife“.
Tělesný vzhled původní panenky Barbie ji nejen odlišoval od jiných tehdejších hraček, ale do značné míry vycházel i z estetiky New Look, kterou představil Christian Dior těsně po druhé světové válce, a která znamenala značný odklon od ženské siluety čtyřicátých let. Zatímco meziválečné a válečné období bylo prvním obdobím širokých ramen a power dressingu (k čemuž se „women in boardrooms“ částečně vrátily v osmdesátých letech, jak připomíná herečka Joan Collins, když mluví o vytváření kostýmů pro postavu Alexis Carrington Colby ze seriálu Dynastie), společenské změny spojené s odsunem žen zejména střední třídy do domácností vyžadovaly jinou siluetu a jiný oděv. Podpatky, vycpané podprsenky a vosí pas nepochybně nebyly nejvhodnější pro práci v továrně. Pro královnu domácnosti a nadšenou spotřebitelku byly mnohem adekvátnější. Pro reprezentativní trophy wife je nepochybně adekvátní i dnes.
Máme se za to snad stydět?
Můžeme mít mnoho posměšných poznámek na adresu žen, které se Barbie snaží vzhledově co nejvíce přiblížit. Nemyslím si, že by to bylo ale nějak zvlášť užitečné. Tam, kde je situace pro ženy společensky a ekonomicky natolik tristní, že jim k zabezpečenému životu reálně nezbývá téměř nic jiného než se dobře vdát, budou důvody k úsilí vypadat jako Barbie jiné než tam, kde si tuto estetiku mladší generace přejímá do určité míry „ironicky“. A kapitalizace této estetiky může fungovat v téměř všech kontextech, jak to ve výše zmíněné epizodě podcastu Safe Space komentuje raperka Tokju Fokju.
Panenka Barbie byla od svého počátku mimo jiné zpodobněním estetiky střední třídy a cílovou skupinou této estetiky nebyly jen děti, ale i jejich rodiče. Jak připomínají feministky napříč třemi vlnami feminismu od Germaine Greer přes Naomi Wolf až pod Natashu Walter, jde nejspíše o jedinou hračku, která není úplně mimo ani v kontextu prostředí dospělých. V postsocialistickém prostoru se Barbie stala symbolem nových možností spotřeby po změně režimu a není možné nevidět souvislost mezi luxusní hračkou pro malé dívky a estetikou symbolizující luxusní ženu v pozdějších letech.
Panenka Barbie se během dekád své existence stala vším možným, má mnoho koníčků a nespočet povolání. Její dnešní podobu bychom mohli hodnotit jako podobu samostatné a nezávislé ženy, do určité míry se ale není možné tak úplně zbavit pocitu strnulosti a relativní neměnnosti. Samotná panenka se mění jen málo; mění se hlavně prostředí a outfity. Když už u nás panenka nemá pro současné děti punc složitě dosažitelného luxusu, možná bude plnit i jiné role. Větší počet vlastněných panenek může lépe odrážet diverzitu samotné společnosti. A i když je pro současné dospělé ženy žijící v Česku stále do značné míry výhodné být atraktivní, není to jediný nástroj k jejich realizaci a zabezpečení. Přesto je ale dle mého názoru nezbytné mít na paměti, že význam, který tato nesmrtelná ikona v různých částech světa nese, mnoho vypovídá o postavení žen v místní společnosti.
Autorka je právnička a publicistka.