Foto morfredus, CC BY-NC-SA 4.0 DEED
Tour de France v roce 1952: italský cyklista Andrea Correa je součástí skupiny jezdců, kteří si před ostatními v deváté etapě závodu vypracují devítiminutový náskok. Sám Correa ale nevyhrává, etapu ovládl Walter Diggelmann, a Ital se po závodě vydává na svůj hotelový pokoj. Ke svému zděšeni zjistí, že ho hledá policie. Dostal se totiž do čela průběžné klasifikace a musí se vrátit na pódium, aby si oblékl žlutý dres pro vedoucího muže třítýdenního závodu. Během ceremonie pláče a neustále zoufalým pohledem někoho hledá: Fausta Coppiho, italského lídra své cyklistické stáje, žijící legendu. Correa totiž hraje roli pouhého domestika, jezdce, jehož úkolem je Coppimu dopomoct k celkovému vítězství. Coppi mu sice gratuluje, přesto ale Correou zmítá strach, jak se s ním jeho nadřízený vypořádá mimo objektivy reflektorů. „Ocitl jsem se ve strašné situaci,“ svěřil se Carrea. Další den ovšem Coppi ovládne etapu a Correa zůstává nadosmrti jen domestikem.
Úděl domestika je paradoxní – v cyklistice totiž závodí týmy, ale vítězem se stává pouze jediný závodník. Jenže na nedávno skončené Vueltě, etapovém závodu ve Španělsku, se stalo něco nevídaného: jeden ze tří nejtěžších a nejprestižnějších závodů sezóny ovládl Sepp Kuss, americký jezdec, který měl být domestikem svých dvou hvězdných kolegů z týmu Jumbo-Visma. Co Correa proti své vůli načal, Kuss dokonal.
Reálně fungují takzvaní domestici jako Kuss tak, že jedou před těmi jezdci, kteří mají zaútočit na vítězství buď v daný den, nebo v celkovém pořadí. Když jede jezdec v háku, tedy těsně za někým, kdo mu rozráží vítr a za kým se schová do aerodynamické kapsy, může ušetřit až 30 procent energie. Tím ale výhody nekončí. Domestik během jízdy rozdává svým kolegům bidony s vodou, nutriční gely, banány či rýžové koláčky. A když má lídr týmu nějaké potíže, domestik se přizpůsobí jeho tempu, nebo je naopak navýší natolik, že ho „na svých zádech“ doveze k ostatním. A přesně takhle fungoval Sepp Kuss.
Každý den byl scénář stejný: Kuss šlape před Rogličem a Vingegaardem, aby oni dva mohli nakonec bojovat o vítězství. Kuss přitom stále „neodpadal“ – až do chvíle, kdy se jelo na slavný kopec Angliru. Roglič a Vingegaard „nastoupili“ několik kilometrů před cílem, ujeli a získali spoustu času. Tak se Kussovi výrazně přiblížili v celkovém pořadí a zdálo se být otázkou jednoho dne, než připraví svého pomocníka o možnost získat překvapivý triumf. Jenže vedení stáje Jumbo-Visma začalo čelit masivní kritice expertů i diváků, že jeho jezdci, kteří v té době už byli ve vedení závodu a nikdo z jiných týmů je v celkovém pořadí neohrožoval, nechtějí nechat Kusse vyhrát. Odpor veřejnosti k zavedeným pořádkům, kdy vítězí cyklistická elita, byl nakonec natolik silný, že stáj se oproti původnímu plánu rozhodla Kusse podpořit a přiřkla jeho kolegům ponižující roli pomocníků, nikoli bojovníků o další triumf.
Znamená však Kussovo vítězství prolomení současných poměrů v profesionální cyklistice? V podstatě ne. I když se z určité perspektivy jedná o povstání sportovního dělníka proti elitě, jeho role v týmu se tím příliš nemění. Z osobního hlediska se sice jedná o dojímavý příběh o tom, jak dělník ke štěstí přišel, lesk této výjimky nemůže zakrýt skutečnost, že Jumbo-Visma díky svým finančním možnostem zcela drtí konkurenci, a to právě na Vueltě tak ostentativním způsobem, že s trochou nadsázky by stáj klidně mohla dát veřejně hlasovat, který z jejích jezdců se má stát vítězem. V cyklistickém týmu jsou přitom v roli domestiků z ekonomického hlediska v podstatě všichni. O tom, jakou roli v tom hrají peníze globálního kapitálu, proč cyklisté patří mezi nejvíce prekarizované sportovce, ale také jak novináři pomáhají kapitalizovat marketingový potenciál profesionální cyklistiky, se dozvíte v novém dílu podcastu Outsider.