Foto Film Europe
Režiséři Jean-Pierre a Luc Dardenneovi se od druhé poloviny devadesátých let etablovali jako nejvýraznější představitelé evropského sociálního realismu. Jejich filmy, které většinou vypráví o postavách na hranici chudoby, byly oceněny řadou prestižních cen zejména na festivalu v Cannes. Současně se v posledních dvaceti letech stali inspirací pro podobně orientované tvůrce, kteří sdílí zájem vyprávět o každodenní realitě zranitelných lidí.
Přitažlivost jejich díla nespočívá jen ve výrazném režijním rukopise založeném na dlouhých sledovacích záběrech, které nás propojují se zkušeností postav, nebo naturalistické observaci i těch nejvšednějších činností. Tento syrovější přístup vždy dokázali propojit s humanistickým apelem a u lidí zahnaných na okraj společnosti dokázali najít lidskou důstojnost i upřímné projevy solidarity.
Navzdory veškeré snaze se tak nemůže odříznout od své prekérní situace. Status uprchlice se tak stává prokletím, jež ji nadále táhne ke dnu.
Tato dramatizace strohé reality do působivého příběhu nevyznívá manipulativně. Dardenneovi už od svých prvních výrazných filmů jako Slib či Rosetta vycházejí z aktuálních společenských jevů a na základě pečlivých rešerší zasazují své protagonisty do uvěřitelných situací plných etických dilemat, ze kterých se zápletka odvíjí zcela přirozeně. V novém snímku Tori a Lokita vyprávějí o dvojici afrických uprchlíků, která se v Belgii snaží najít cestu k normálnímu životu. Tentokrát však filmová výpověď režisérského dua působí o poznání naléhavěji a naštvaněji, aniž by se tím vytrácel humanismus známý z jejich dřívějších děl.
Život v nejistotě
V dlouhém úvodním záběru sledujeme šestnáctiletou Lokitu, která se od belgických úřadů pokouší získat povolení k pobytu. V průběhu pohovoru se snaží úředníky přesvědčit, že mladší Tori, kterému bylo jako perzekvovanému uprchlíkovi povolení uděleno, je její bratr. Brzy se ukazuje, že skepse úřadů je oprávněná. Tori není její skutečný bratr a některé detaily si Lokita vymyslela.
Přesto tyto úpravy vlastního příběhu nejsou jen záměrným podváděním, ale především snahou o snazší integraci do společnosti. Stejně tak je pouto Toriho a Lokity silné i bez ohledu na pokrevní příbuznost. Ačkoliv nám detaily jejich příchodu do Evropy nejsou nikdy podrobně vylíčeny, je zřejmé, že jen díky svému přátelství dokáží zvládat životní výzvy v nové zemi.
Kvůli chybějícím dokumentům si Lokita nemůže najít normální práci. Proto si spolu s Torim přivydělávají zpíváním v místní restauraci. Jejich skutečný zdroj příjmů ale představuje dealování drog pro nevypočitatelného šéfkuchaře Betima (Alban Ukaj). Ten navíc v Toriho nepřítomnosti po Lokitě pod nátlakem požaduje sexuální služby. Lokitu, která se snaží část vydělaných peněz posílat své matce do Afriky, ale o peníze obírá pašerák, jenž ji do Belgie spolu s Torim dostal. Navzdory veškeré snaze se tak nemůže odříznout od své prekérní situace. Status uprchlice se tak stává prokletím, jež ji nadále táhne ke dnu.
Tori a Lokita v tomto ohledu navazují na předchozí dva filmy tvůrců, v nichž přesouvají pozornost od marginalizovaných Evropanů k přistěhovalcům nebo mezikulturnímu soužití. Patrně jejich nejslabší dílo, drama Mladý Ahmed z roku 2019 o radikalizovaném chlapci, nakonec selhalo ve snaze zachytit vnitřní proměnu protagonisty i jeho duchovní napětí.
Navzdory dokumentární blízkosti k jeho každodennosti zůstal Ahmed někým kulturně vzdáleným a film jej tak ukázal spíše jako jednorozměrného fanatika než jako komplexní postavu. Tori a Lokita nejsou filmařům kulturně bližší, film však jejich osud přibližuje skrze univerzálně sdílené pocity – starost o obživu, naději na lepší budoucnost či sourozeneckou lásku.
Hranice empatie
V titulních rolích jsou neherci Pablo Schils a Joely Mbundu zcela přesvědčiví zejména díky důsledně odpozorované řeči těla. Praktičnost a samostatnost obou postav svědčí o tom, jak je formovala složitá cesta do Belgie. Po dalším odmítnutí ze strany úřadů se ale musí dočasně rozdělit. Lokita se rozhodne získat dokumentaci ilegální cestou jako odměnu za tříměsíční práci v marihuanové pěstírně v úplné izolaci od okolního světa. Tori však toto odloučení nehodlá přijmout a za Lokitou se proto přes možné nebezpečí rozhodne vydat.
Toriho kroky jsou navzdory všem rizikům pochopitelné. Oba jsou totiž v Belgii odstřiženi od svých rodin a tuto zranitelnost a samotu dokáží potlačit jen díky vzájemnému přátelství. Film zvládá subtilně navodit jak sílu jejich pouta, tak bolest jejich odloučení. Vystačí si jen důsledným pozorováním Lokity, která svou pracovní rutinu zakončí popěvkem, který si dříve zpívala při usínání s Torim.
Toriho noční výpravy za Lokitou si často udržují až thrillerové napětí a v závěrečném aktu film přichází i s několika zvraty. Ty však nejsou jen lacinými kličkami scénáře, které by posilovaly diváckou atraktivitu snímku. Vždy přirozeně vyplývají z logiky situace, do níž se hrdinové zapletli a v níž už nepřekračují zákony společnosti, ale pravidla drogových dealerů.
Do těchto problémů se navíc nedostávají záměrně či vlastní neopatrností. Vyprávění filmu promyšleně pracuje s momenty, kdy na první pohled nikterak zásadní rozhodnutí jiných postav či státních institucí mohou zásadně ovlivnit životní trajektorii Toriho i Lokity. Když belgické úřady odmítnou Lokitě vydat potřebné dokumenty, postupují pravděpodobně v souladu s procedurami, přesto ji tím nadále odsuzují k práci v ilegálním prostředí.
Stejně tak scéna s řidiči kolemjedoucích aut, kteří v jedné krizové situaci nezastaví na pomoc, slouží jako přímý apel na diváky. Po většinu stopáže film sice prohlubuje náš soucit s oběma titulními protagonisty, jsou to ale právě klíčové momenty děje, kdy je snímek nejsilnější a kdy testuje míru naší empatie. V prostředí kinosálů se nad jejich osudy můžeme dojímat. Kdybychom se ale objevili v pozici těch, kteří jim mohou nabídnout pomocnou ruku, skutečně bychom to udělali?
Bez prostoru pro optimismus
Tori a Lokita možná nezapůsobí tak silně jako nejznámější díla bratrů Dardenneových. Pozorování protagonistů na hranici chudoby ve filmu Rosetta i zapojování thrillerových prvků ve snímku Dva dny a jedna noc byly sugestivnější, neboť stále působily neotřele. Přesto je po dvou slabších projektech skvělé sledovat tvůrce, kteří se dokáží vrátit ke svému profesionálnímu standardu.
V jednom ohledu však již osvědčenou formuli překračují. Zmíněné Rosettě či jinak depresivnímu dramatu Syn bylo vlastní to, že ve svém závěru dokázaly téměř beznadějné situace využít jako důkaz o síle lidských charakterů i schopnosti čelit nepříznivým okolnostem. Tori a Lokita sice také nepropadají fatalismu, a i v nich se najdou momenty solidarity, přesto se tady Dardenneovi zdržují dřívějších náznaků optimismu.
Krátká promluva, kterou film končí, jej neposouvá ani tak k pesimismu jako spíše k hněvu na společnost, která podobné osudy dopustí. Jako by se tak mezi protagonisty na společenské periferii dostali Dardenneovi do míst, kde je individuální vzepětí bez širších společenských změn zcela marným podnikem.
Autor je filmový publicista.