Wikimedia Commons, Aktron
Imigranti slouží jako lehká pěchota kapitalismu. Vykonávají horší práce, platí se jim míň a fungují jako obětní beránci, na které můžete svést vinu úplně za všechno. A nejde jen o uprchlíky z válečných zón. Řeč je i o Východoevropanech, kteří houfně migrují za prací. Vždyť v západoevropských zemích dnes pracuje přes šest milionů lidí z Polska, Rumunska, Pobaltí nebo České republiky. Už jen proto je nynější východoevropská nenávist k imigrantům zcela absurdní. S imigranty toho ve skutečnosti máme společného víc než dost. Nejistá práce a nízká ochrana práv se netýkají jen „nějakých“ levných Ukrajinců a Rumunů. S ohledem na automatizaci práce a rostoucí nátlak velkého byznysu, se brzy můžou týkat nás všech.
Východní Evropa na okraji zájmu
Dnes všechno vypadá idylicky. HDP roste, mzdy se zvyšují a dokonce i české domácnosti vyjadřují spokojenost se svoji finanční situací. Jenže jásot ve skutečnosti není na místě. Andrej Babiš zkouší sbírat politické body na odmítání uprchlických kvót v EU a prsí se bojem s migranty z Afriky. Možná to na někoho zapůsobí, ale lidem v Česku to život rozhodně nezlepší. Ti totiž čelí úplně jiným hrozbám.
Důraz českých byznysmenů na nízké mzdy a flexibilitu zaměstnanců nás žene do pořádných ekonomických potíží.
Postkomunistická transformace vyhnala miliony lidí z východní Evropy na Západ. Vidina lepšího života, vstřícnější společnosti a vyšších výdělků působila jako velké lákadlo tváří v tvář dravčímu kapitalismu, masivnímu rozkrádání a hubeným mzdám. Stejně jako imigranti z Afriky, i Východoevropané věřili, že západní blahobyt prokape i k nim. U západních Spoluevropanů však časem narazili na odpor. Nejhlasitěji ho dali najevo Britové – vystoupení Británie z EU nebylo tažené odporem k imigrantům z muslimských zemí. Za hlavní problém byli označeni právě Východoevropané. Jak prohlásil předák ultrapravicové strany UKIP Nigel Farage, migranti z Indie a Austrálie jsou mnohem lepší než migranti z východní Evropy.
Tahle ostrá prohlášení jen dokreslují nepříjemný fakt, že z jednotné Evropy se ve skutečnosti stal dvourychlostní podnik. A bude to nejspíš pokračovat. Francouzský prezident Macron už prohlásil, že znovu hodlá vybudovat Evropu složenou ze starého západního „jádra“ a východní periferie odsunuté na okraj. Kromě toho se opřel do Východoevropanů, kteří jsou podle něj ochotní pracovat za hubičku, čímž snižují mzdy na Západě, a Evropu chápou jako supermarket, ve kterém nechtějí být solidární. Naposledy se do nás, Východňárů, opřel italský populista Silvio Berlusconi, který se vstřícností k imigrantům určitě nevyznačuje. Přesto ho štvou země Visegrádu, které by prý nejradši omezily EU jen na volný trh a svým chováním podrývají jakýkoliv ideál sjednocené Evropy.
Velký byznys proti lidem
Hranice mezi Západem a Východem však nevyrostla na tom, že Visegrádské země v poslední době odmítají kvóty na uprchlíky. Jeden z nejpodstatnějších rozdílů tady totiž byl, je, a zůstal by tu, i kdybychom z EU vystoupili už zítra: bezohlednost a síla velkého byznysu, který si v zemích jako Česká republika může dělat doslova, co chce. V postkomunistických zemích máme slabé odbory, státní aparát funguje jak kdy a jak pro koho, kdežto míra odlivu zisků, zpronevěřování finančních prostředků a vykořisťování lidí tu dosahuje nevídaných rozměrů. Někdy za to můžou západní firmy, ale často jsme na vině my sami. Nevěříte?
Jedním z nových trendů, který vyvolává v Evropě velké diskuse, je takzvané krátkodobé vysílání lidí za prací. Zpravidla jde o to, že pracovník si na pár měsíců jede přivydělat do bohatší země s vyššími mzdami. Známý příklad jsou Ukrajinci, kteří se s pomocí polských víz dostávají do České republiky, kde chvíli pracují, vrací se na Ukrajinu, ale pak zase odjedou makat zpátky do Česka. Často takhle pendlují pořád dokola, nemají žádné sociální ani zdravotní pojištění, jsou vydáni na pospas mafiím a dostávají za stejnou práci míň peněz než našinci. Krátkodobé vysílání za prací navíc v posledních letech využívají i další Evropané včetně samotných Čechů. (Celkem jde zhruba o dva miliony lidí.) Ani pro ně ale donedávna neplatila pravidla zemí, kam odjížděli pracovat. Proto si třeba český dělník v Německu vydělal méně než Němec. Na stejnou odměnu neměl nárok a nemohl se jí domáhat– podobně jako Ukrajinec v Česku.
Do hry se však vložila u nás tolik nenáviděná Evropská unie. Vedoucí orgány EU letos na jaře vydaly úpravu směrnice, která určuje, že vysílaní pracovníci mají mít právo na stejnou odměnu za stejnou práci. Český soustružník v Německu si tedy napříště má vydělat stejnou sumu jako Němec na stejné pozici. Krásnou myšlenku ale vzápětí chytrácky bojkotoval český byznys a proponenti jeho zájmů: podle Svazu průmyslu a dopravy prý zmíněná evropská směrnice o vysílání poškozuje české zaměstnance i firmy, které pak budou muset platit lidem víc. A to povede k tomu, že nedostanou dost „ohebné“ a poslušné pracovní síly. Byznysmeni tedy vzkazují: Chceme dál ve světě konkurovat levnou prací a žádná Evropa nám do toho kecat nebude!
Klaus: vyšší mzdy si nezasloužíte
Zástupci zaměstnavatelů si dnes pochvalují, že se zmíněná směrnice o vysílání pracovníků netýká českých řidičů kamionů – ty se jim z ní totiž povedlo vyloučit. Jenže důraz českých byznysmenů na nízké mzdy a flexibilitu zaměstnanců nás žene do pořádných ekonomických potíží. Vyloženě zhoubné to může být v kombinaci s nastupující automatizací práce a závislostí ČR na automobilovém průmyslu. Uveďme jeden příklad toho, jak si čeští zaměstnavatelé nevidí na špičku nosu. V Německu velké průmyslové firmy konzultují se svými zaměstnanci střednědobé plány, jak se přizpůsobit digitální výrobě. A dlužno říct, že to dělat musí, protože německé odbory mají silnější postavení a zcela běžně mluví vlastníkům firem do jejich byznysových strategií. Žádná velká průmyslová firma v Česku se ovšem zatím nepochlubila, jak hodlá svoji výrobu přizpůsobit digitálnímu modelu – kolik lidí chce rekvalifikovat a propustit. I proto se u nás riziko automatizace běžně zesměšňuje. Kdyby ale manažeři Škodovky nebo Siemensu veřejně promluvili o tom, jak hodlají své firmy kormidlovat ve vodách postupující digitalizace, možná by nás smích přešel.
Těžko říct, jak moc je česká duše připravená na cynickou byznysovou logiku ve stylu: „Když budete dost levní, budeme zaměstnávat vaše lidi, jinak to dáme robotům a stáhneme se pohodlně na Západ.“ Směr, jakým se politika největších českých zaměstnavatelů bude ubírat, naznačuje jejich reakce na zrevidovanou směrnici o vysílání pracovníků. Naše „adaptace“ na automatizovanou výrobu může znamenat snižování ceny práce, tlak na snazší propouštění a pokračování v tradici staré dobré montovny – jen se stále horšími podmínkami pro lidi. Vše závisí na tom, jak velkou vyjednávací sílu bude mít byznys k tomu, aby protlačil snižování pracovních standardů a práv. A o tom, že sílu má, není pochyb. Roky se totiž lidem vtloukalo do hlav, že stát je zlo, kdežto soukromý sektor dobro. Ostatně i Václav Klaus už prohlásil, že Češi si prý vyšší výdělky „nezaslouží“ a růst platů a mezd označil za nesmysl. Z reakcí pravicových politiků a zaměstnavatelů tedy vyplývá, co si myslí o lidech: jsou to otroci, kteří mají dřít a držet ústa i krok.
Jak selhává Babišova vláda
Ne, firmy nepřestanou toužit po levné pracovní síle. Proto se může stát, že podmínky, kterým jsou vystaveni imigranti a zmínění vysílaní pracovníci, se časem začnou týkat nás všech. Stačí, když se český průmysl zabetonuje na pozici „zakázali jste nám levné Ukrajince, tak budou jejich džob dělat Češi“. Řeč je o nejisté práci, snazším propouštění, destrukci práv a poklesu mezd. Zatímco se dnes leckdo u nás těší z toho, že mu už chudší soused nebude ujídat chlebíček, debata o vyděračském chování velkých firem, rovných podmínkách na trhu práce a evropských standardech práv zaměstnanců bolestně chybí.
A co na to Babišova nová vláda, ve které sedí i levicová ČSSD? Babiš by se měl v první řadě zaměřit na důležitější věci, než je odmítání uprchlíků. Vláda by měla neprodleně začít tlačit na velké firmy, aby káply božskou, jak hodlají naložit s automatizací práce, a jaké dopady chystají na lidi. Problém ale je, že se často jedná o velké západní korporace. A na ně půjde tlačit jen na vyšší úrovni – skrze diplomacii a evropské instituce. Jenže právě od nich nás Babiš se svou protiuprchlickou hysterií bohužel rychle vzdaluje.
Autor je šéfredaktor Alarmu.
Tento text vznikl v rámci projektu „Vymáhání pracovních práv u vysílaných pracovníků v EU (PROMO)” a „Za lepší přeshraniční vymáhání pracovního práva (STRONGLAB)“.
