Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Skoro pokaždé, když se diskutuje o podfinancování českého školství, někdo po čase vytáhne argument „prodavačkou z Lidlu“. Nedostatečnost učitelského platu je ilustrována tím, že „i ta prodavačka vydělává víc“. Příklad má ilustrovat nízký zájem státu či společnosti o vzdělání. V případě učitelů je to nezájem hned dvojitý – společnost není schopna dobře ohodnotit vysokoškolsky vzdělané učitele a navíc jejich nízkým hodnocením přispívá k horšímu vzdělání a nižším šancím pro příští generace.
Jen příklad?
„Prodavačka z Lidlu“ se bohužel objevila v jednom projevu i na demonstraci akademiků a akademiček za vyšší mzdy na humanitních, uměleckých a dalších fakultách českých univerzit. Celá demonstrace a stávka jinak komunikovala plně ve shodě s odborářským heslem „konec levné práce“, které akademici vzali za své, a přihlásili se tak k nároku všech pracovat za důstojné mzdy. „Prodavačka“ je ale zakořeněná hluboko. Slouží jako vzor nevzdělané pracovnice, jejíž pozici by mohl vykonávat v podstatě každý, aniž by k tomu potřeboval (vysokoškolské) vzdělání. Navíc prodavačky a prodavače máme všichni na očích skoro každý den, a tak si jejich práci – alespoň zdánlivě – snadno představíme. Hypermarkety je navíc často nabírají a jejich kampaně jsou viditelné, včetně uvádění slibovaných měsíčních mezd.
Možná by bylo lepší srovnávat nízké mzdy učitelů a akademiků se zisky uhlobaronů nebo s cenami obědů v luxusních hotelích.
Vím, že drtivá většina lidí, která příklad s prodavačkou používá, to nemyslí nijak zle. A pokud se jich na to přeptáte, řeknou vám, že prodavačkám samozřejmě nepřejí nic špatného a že toto přirovnání použili „jen jako příklad“. Chápu, nejsou za tím zlé úmysly. Ale už to prosím nedělejte! Prodavačka není dobrý příklad! Možná by bylo lepší srovnávat nízké mzdy učitelů a akademiků se zisky uhlobaronů nebo s cenami obědů v luxusních hotelích. Pak bychom teprve viděli, kdo opravdu peníze má a koho tento systém protežuje. Prodavačky to rozhodně nejsou.
Jedná se o fyzicky i psychicky namáhavou a navíc důležitou práci, o jejímž významu se nedá pochybovat a kterou skutečně nezvládne každý. „Pak jsem poprosila, jestli bych nemohla jít na záchod. Ne že by se mi chtělo, naučila jsem se nejíst a nepít, abych nepotřebovala čůrat, ale měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava, když nebudu mít ani minutu pauzu. Chvíli trvalo, než se podařilo zastavit frontu u mé kasy, ale nakonec jsem směla odejít. Na záchodě jsem udělala pár cviků, abych se dala trochu do pořádku a mozek zase začal fungovat,“ napsala Saša Uhlová ve své sérii Hrdinové kapitalistické práce o práci v hypermarketu Albert.
Tvorba hodnot
Intelektuální nebo umělecká práce bývá často vysmívána jako nehodnotná nebo zbytečná, každopádně jako taková, která si nezaslouží speciální finanční ohodnocení. V Česku silně rezonuje reálně socialistické a reálně kapitalistické přesvědčení o tvorbě hodnot, která se odehrává v továrnách, kancelářích, kamionech a možná i v restauracích v čase obědů, ale rozhodně ne na filosofických nebo uměleckých fakultách. Proti tomuto diskurzu teď bojují stávkující akademici, lidé ze spolku Hodina pravdy, ale také umělci prosazující status umělce. Jejich boj za důstojné mzdy je oprávněný, ale prodavačky si kvůli tomu nic špatného nezaslouží – ani přirovnání.
Samotné kampaně Lidlu a jeho snaha o dobré PR ostatně ukazují, že o dobrou prodavačku či prodavače je na trhu práce zájem. Samozřejmě, že i v této oblasti by měly být mzdy daleko vyšší, navíc Lidl je jen jeden z mnoha řetězců a v některých jsou podmínky mnohem horší. V boji za lepší mzdy bychom každopádně měli používat úplně jiný příklad a prodavačkám dát nadobro pokoj.
Autor je redaktor Alarmu.