Foto Pxhere.com
Před několika lety jsem byla s jedním svým dítětem v nemocnici s podezřením na zlomenou ruku. S panem doktorem, který byl moc milý, ale vypadal hodně unaveně, jsem hodila řeč o pracovních podmínkách. Ukázalo se, že je v nemocnici třetí den v kuse, že měl dvě noční a přes den normálně služby. Prý chodí po noční i operovat. Vypadal, jako by měl každou chvíli padnout k zemi, a moje dítě nakonec odešlo se sádrou, i když rentgen ukázal, že ruce nic není. Já byla vyděšená, zmatená a teprve cestou domů mi došlo, že to, co jsme právě zažili, je hodně divné. Zvláště pak lunatický stav jinak sympatického lékaře. Nevím, jestli jen nechtěl nic podcenit a v únavě se mu to trochu popletlo, nebo co se vlastně stalo. V tomto případě celkem o nic nešlo, žádná tragédie se nestala, ale otřásla jsem se při myšlence, že bychom do nemocnice přijeli s nějakým akutním problémem, který by vyžadoval operaci. A operoval by někdo podobně svěží, jako náš milý doktor.
Kdybychom žili ve společnosti, kde je normální prát se za svoje práva, byli by se lékaři ozvali už dávno. A je skutečně skvělé, že to dělají aspoň teď.
S lékaři vedu – tak jako se všemi ostatními lidmi – hovory o jejich pracovních podmínkách už dlouho. O neuvěřitelných přesčasech, atmosféře na pracovišti, o lékařích, kteří se někdy vzájemně hecují, kdo déle vydrží, i o vlivu, jaký to má na osobní život, rodinu a další vzdělávání v oboru. Česko je země, kde se všechno nějak upytlíkuje, ale je s podivem, že jsme ochotni tolik riskovat, když odpočatého doktora, který ví, co dělá, můžeme potřebovat třeba zítra. Ale nyní se lékaři, zejména ti mladí, konečně začali ozývat, že už je toho příliš. Chtějí změnu.
Ať jdou jinam
Je pořád dokola. Když se vám něco nelíbí, poradí vám neoliberálně ideologizovaní jedinci, ať jdete jinam. Vaše dítě chodí do špatné školy? Změňte ji. Bydlení je ve vašem městě drahé? Přestěhujte se. Je ve vašem kraji vysoká nezaměstnanost? Taky se přestěhujte, nejlépe do Prahy, tam je přece práce dost. Nemáte v dosahu sociální služby, které potřebujete? Máte bydlet ve velkém městě. Máte špatné podmínky v práci? Najděte si jinou. To je univerzální rada na všechny problémy. Hlavně se nesnažte nic měnit, když všechno můžete vyřešit úprkem. Co na tom, že byste se museli občas rozpůlit a ta část z vás, která by potřebovala práci, školu, zdravotní péči a služby by pak byla v Praze, kdežto ta část, která by potřebovala bydlet, by šla do nějaké vesnice v Sudetech.
Bohužel podle vzoru věčného odcházení radí Marian Jurečka lékařům. Ministr tvrdí, že lékaři dobrovolné přesčasy sloužit nemusejí, a pokud by přeci jen museli, mohou odejít na jiné pracoviště. Vtipné je, že řada lékařů skutečně odešla, ale nikoliv na jiné pracoviště v Česku, nýbrž rovnou do zahraničí, kde jsou vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky. I to je podstatná součást problému nedostatku lékařů, který aktuálně řešíme. Tedy vlastně neřešíme. Jen jim udílíme dobré rady, že mají jít jinam. A ještě horší je, když jim někdo jako Miloslav Ludvík vysvětlí, že by se bez těch nekonečných přesčasů svoje řemeslo ani nenaučili.
Hranice možného
Na situaci lékařů, kteří se nyní konečně brání tomu, aby novela zákoníku práce od října navýšila možnost dobrovolných přesčasů ze současných 416 na 832 hodin ročně, je nejpozoruhodnější, že současný systém zjevně nemá žádné hranice v tom, kam až je schopný nás zavést. Přitom je veřejným tajemstvím, že i současné limity se ve zdravotnictví dlouhodobě porušují. A ne jen trochu, ale hodně.
Kdokoli jen trochu příčetný, by se podivil, v jakých strašných situacích se ocitají lidé, kteří nás mají léčit, operovat a bdít nad naším zdravím a životy. Popsat, jaké tlaky zažívají lékaři od vedení nemocnic, jakému citovému vydírání musí čelit, jak těžko se odolává atmosféře na pracovišti, je složité. Ale na druhou stranu není třeba příliš mnoho fantazie, aby si to člověk představil. Podobné praktiky používá vedení v mnoha firmách – u lékařů je však potenciál k vydírání opravdu velký, protože nejde jen o zisk, jde o zdraví lidí! To musíte tu další noční přece vzít, co byste to byli za člověka, kdybyste místo toho šli domů za dětmi a partnerem nebo, nedej bože, spát…
Opravdu žijeme v 21. století, máme všechny ty technické vymoženosti, vynálezy a taky studie a výzkumy, které ukazují, že příliš mnoho práce škodí zdraví, psychice i pracovním výkonům? A přitom klidně pozorujeme, jak stát šlape po lidech, kteří nám zítra mohou zachraňovat život. V lepším případě nám, v tom horším třeba našemu dítěti.
Zpátky k důstojnosti
Ve společnosti, kde se nesolidarizujeme raději s nikým a kde každému, kdo má nějaký problém, poradíme, ať se lépe zařídí nebo více snaží, je každá diskuze na toto téma obtížná. Lékařům nemůžeme bohužel poradit, že se měli lépe učit, dokonce jim ani nemůžeme vmést, že pracují málo, a tak k jejich situaci roky kolektivně mlčíme.
To všechno souvisí nejen s přístupem k práci, ale i k vlastní důstojnosti, hodnotě lidského života a času, který věnujeme něčemu jinému než práci. Kdybychom žili ve společnosti, kde je normální prát se za svoje práva, byli by se lékaři ozvali už dávno. A je skutečně skvělé, že to dělají aspoň teď. Dělají to pro sebe, ale i pro nás, protože je jim jasné, že svým pacientům ve stavu krajní únavy z nedostatku spánku opravdu nepomohou.
Autorka je redaktorka Alarmu.