Ilustrace Marie Lukáčová/ Alarm
Antigender hnutí sice tvoří celosvětově propojenou síť, v regionu střední a východní Evropy má však svá specifika spojená nejen s historií státního socialismu. V naší sérii Mezi Bohem a ultrapravicí jsme se snažili ukázat, že ačkoliv se čeští antigenderisté snaží vystupovat sekulárně, jejich ideologie se od kolegů ze států, jejichž obyvatelstvo je více věřící než to naše, příliš neliší. Snahy o omezování přístupu k interrupcím, zamezení ratifikace Istanbulské úmluvy či silná lobby proti právům queer osob – to jsou jen některé z cílů a nástrojů spojující ultrakonzervativce z naší geografické oblasti. Proč jsou ve svých snahách v posledních letech tolik úspěšní? A jakými specifiky se vyznačují v katoličtějších zemích, jako je třeba Chorvatsko?
Jak si vysvětlujete úspěch antigenderového hnutí v oblasti střední a východní Evropy? A jaká jsou jeho specifika právě v našem regionu?
To jsou shodou okolností otázky, kterými se zabývám ve svém výzkumu. Proč vlastně v postsocialistických zemích dosahuje antigenderové hnutí tak vysoké úrovně mobilizace?
Ve východní Evropě totiž sociální hnutí obecně nemají tak silnou mobilizační základnu, jako je tomu na západ od nás. Podle mě existuje několik prvků, kvůli nimž je antigender v našem regionu tak silný. Tím prvním je načasování. V mnoha zemích můžeme vidět, že se antigender rozpohyboval v reakci na nějakou progresivní legislativu. Ve Slovinsku se například vzedmul po prvních pokusech o rekodifikaci rodinného práva, která se vztahovala na manželství pro všechny (ve Slovinsku bylo manželství pro všechny legalizováno v roce 2022, pozn. aut.). Parlament tehdy hlasoval pro uzákonění stejnopohlavních svazků, referendum ale nakonec tuto změnu zastavilo, protože na společnost začala působit antigenderová kampaň. Antigenderisti tedy dokážou vycítit správný moment, kdy s mobilizací začít.
Sociální politika propagovaná antigenderem je samozřejmě velmi omezená, určená jen bílým heterosexuálním rodinám. Pořád ale nabízí řešení na problémy, ve kterých „bruselské elity“ selhávají. Je to určitá forma sociálního šovinismu.
Dalším aspektem jsou dopady hospodářské krize a úsporných opatření. Konkrétně ve východní Evropě jsou spojeny se silným sentimentem navazujícím na období transformace plné slibů, že hlavně v ekonomické oblasti doženeme Západ. A to se samozřejmě nikdy nestalo. S ekonomickou krizí naopak rozdíly narostly a s nimi i odpor vůči západní Evropě, především Evropské unii.
Třetím prvkem je role církve ve východní Evropě, hlavně pak v zemích, jako je Polsko, Chorvatsko nebo Slovensko. Celý antigender je přitom silně spojen s Vatikánem, jeho pojetí genderových rolí a jeho odporem ke genderu coby sociálnímu konstruktu. Hnutí má silný náboženský základ, i když se to mnohdy snaží různými způsoby skrývat.
Naznačila jste, že jedním z nástrojů východoevropského antigenderu je využívání odporu k Evropské unii, které mnohé obyvatelstvo cítí. To je poměrně znatelné i v Česku. Například ultrakonzervativní časopis RC Monitor, vedený čelnou představitelkou českého antigenderu Zdeňkou Rybovou, na svých stránkách v předvolebním období čtenářstvo vyzýval k podpoře protievropských, krajně pravicových stran. Co v tomto ohledu dělá Evropská unie špatně?
Unie je pořád organizace postavená na volném trhu. Úspěch antigenderu spočívá i v tom, že jeho představitelé nabízí sociální politiku, kterou Unie mnohdy opomíjí. Například v Polsku se jedná o známý program 500+, na jehož základě získají rodiny 500 zlotých měsíčně za dítě. Sociální politika propagovaná antigenderem je samozřejmě velmi omezená, určená jen bílým heterosexuálním rodinám. Pořád ale nabízí řešení na problémy, ve kterých „bruselské elity“ selhávají. Je to určitá forma sociálního šovinismu. Podpora je směřována specifické skupině obyvatelstva, která za obdrženou podporu politickým představitelům antigenderu poskytne volební hlasy.
Když jsme během minulých pěti měsíců zkoumali české antigenderové hnutí, docela snadno jsme vypozorovali, že jeho představitelé komunikují dosti sekulárním způsobem. Pryč jsou slova o boží vůli a panně Marii, místo toho využívají rétoriku o podpoře žen a dětí. Jak je to v Chorvatsku, jakožto značně katolické zemi?
Myslím si, že naprosto geniální strategií antigenderového hnutí je jeho schopnost se adaptovat na různé kontexty. Mění svou rétoriku v závislosti na dané zemi a na náladě tamní společnosti. Například v Polsku a Maďarsku poměrně otevřeně útočí na queer lidi a propagují protiinterrupční postoje, v sekulárnějších zemích jsou mnohem opatrnější. Jejich cíle se však nemění přesto, že navenek zdánlivě usilují o podporu rodin a žen. Nejaktivnější odnoží antigenderu v Chorvatsku je rozhodně ta, která usiluje o omezování reprodukčních svobod a přístupu k interrupcím. Naši antigenderisté pořádají každým rokem více aktivit od parlamentních iniciativ k lokálním protiinterrupčním kampaním až po různé náboženské protesty. Hlavní událostí jsou samozřejmě Pochody pro život.
Takového pochodu jsme se zúčastnili v Česku. Jak podobné akce vypadají u vás?
V Chorvatsku se jedná o takzvaných „40 dní za život“. Akce začala už v roce 2014 a nyní probíhá ve třiceti městech dvakrát ročně. Je to velká modlitební událost, během níž se účastnictvo v kuse modlí za nenarozené děti. Jedná se o silně náboženskou událost. A každý rok se přidávají další a další města. Na tom je vidět nejen mobilizační potenciál antigenderu, ale také to, že ten chorvatský je velmi silně spjat s katolickou církví. K události 40 dní za život se totiž připojují stoupenci církve a všude po Chorvatsku můžeme na kostelech vidět pověšené reklamní plakáty. Antigender tedy od církve dostává přímou podporu, nepochybně jak finanční, tak personální.
Máme také přímo Pochody pro život, které probíhají každý rok vždy ve stejný čas v sedmi až deseti městech. I zde je opět vidět organizační síla antigenderu. Představte si, že se na MDŽ uspořádá v deseti českých městech obrovský pochod – to je prostě něco. Pochod pro život je zaměřený na sekulárnější publikum. Hlavním poselstvím této akce je právo plodu na život a na práva s ním spojená. Omezování interrupcí zde rámují velmi světským, lidskoprávním způsobem, hodně odlišným od události 40 dní za život.
Nejnovější strategií chorvatského antigenderu je potom pronikání do vědy. Bylo to vidět například už v kampani v roce 2013 namířené proti manželství pro všechny. Tehdy zveřejňovali spoustu „vědeckých“ článků, které říkaly, že stejnopohlavní rodiče jsou horší, jsou promiskuitní a tak dále. V protipotratové agendě pak ve „vědeckých“ článcích třeba tvrdí, že už v pátém týdnu můžete zaručeně slyšet tlukot srdce plodu. Rádoby vědecké výplody, ač naprosto nepravdivé, dodávají hnutí určitou legitimitu a zároveň se skrze ně daří delegitimizovat poznatky feministické a queer teorie.
A máte pocit, že chorvatské antigenderové hnutí také využívá, nebo si přímo přivlastňuje feministickou rétoriku?
Ano. Příkladem za všechny může být to, jak se snaží rámovat omezování přístupu k interrupcím jako ženskou emancipaci a snahu o zamezení diskriminace těhotných na pracovním trhu. Potom je tady celý narativ ženy-matky a její společenské role. Během protiinterrupčních protestů jsou antigenderisté vždy velmi opatrní, aby nedémonizovali ženy, zvláště pak ženy, které již umělé potraty podstoupily. Vědí, že by si tím znepřátelili mnoho lidí, kteří je momentálně podporují. Jsou mezi nimi i ženy, které podstoupily interrupci. Proklamace na těchto protestech se vždy nesou v duchu poskytování podpory těhotným ženám. Určitě se tedy dá říct, že si feministickou rétoriku přivlastňují.
Jedním z momentálně nejviditelnějších narativů v Česku je to, že musíme „ženy ochránit, protože jsou k interrupcím nuceny“. V našem závěrečném textu jsme se dokonce dostali k návrhu zákona, který by zavedl ochranný status, na jehož základě by lékaři neprovedli ženě interrupci. Status jí totiž má údajně chránit před tím, že bude k interrupci nucena, a to buď partnerem, nebo ošetřujícím lékařem. Můžeme něco podobného vidět i u vás?
Antigenderisté nikdy přímo neřeknou, že interrupce by měly být absolutně zakázané, protože je to totální hřích. Začnou vždy od něčeho menšího. Může to být třeba zavedení dvojtýdenní lhůty, kterou mají mít ženy k tomu, aby si podstoupení interrupce mohly „rozmyslet“. Nebo se zavedou různé poradní orgány, za nimiž ženy musí jít, než budou moci interrupci podstoupit. Postupují takto krůček po krůčku a najednou jsou interrupce dostupné už jen v případě poškození plodu nebo znásilnění. Mají zkrátka perfektně připravený scénář zahrnující i strategie, jak se vyhnout trestní odpovědnosti v případech, kdy nějaká žena kvůli nepodstoupení interrupce umře. Stačí se podívat do Polska.
V naší sérii jsme hodně pracovali s termínem oportunistická synergie, jímž akademičky Agnieszka Graff a Elżbieta Korolczuk označují specifickou spolupráci mezi ultrakonzervativními antigenderovými organizacemi a především krajně pravicovými politiky. V Česku jsou představitelé dvou největších antigenderových uskupení – Hnutí Pro život a Aliance pro rodinu – s politickou sférou poměrně dobře propojení, například skrze vstřícný přístup k jejich lobbistům, nebo přímo prostřednictvím poradních orgánů na ministerstvech. Jak vypadá oportunistická synergie u vás a v jiných zemích východní Evropy?
Podíváme-li se na postsocialistické státy v Evropské unii, ani v jednom nechybí strana, která by s antigenderem nespolupracovala. Jedná se především o krajně pravicové strany, někdy také křesťanské demokraty. Politickým stranám přináší antigenderové myšlenky další voličstvo, především pokud se protiinterrupční a antiLGBTQ+ postoje podaří dostat do obecného diskurzu. Dostanou-li se antigenderu nakloněná politická uskupení do Parlamentu či přímo do vlády, jako je tomu v Maďarsku nebo Polsku, získávají ultrakonzervativní organizace přístup k rozhodování, penězům nebo přímo obsadí konkrétní křesla v zákonodárném sboru a v jiných řídicích orgánech. Mohou také jednodušeji obdržet finance a přímo ovlivňovat legislativu dané země.
Přesně takto vypadá také spolupráce mezi chorvatskou ultrapravicí a antigenderem. Existuje třeba expertní skupina, která má navrhovat zákonnou definici rodiny a na základě toho určit i výhody, které taková rodina od státu získá. A ta skupina je v současnosti plná antigenderových expertů. Nové návrhy zákonů tak rodinu striktně definují jako jednotku muže, ženy a dítěte. Hodně rozšířené jsou také iniciativy expertních orgánů namířené proti změnám ve vzdělávacích osnovách, které by zavedly jakékoliv progresivní novoty.
Jeden z textů naší série byl věnován vlivu antigenderu na mládež a pronikání do oblasti vzdělávání. Jak je tomu v Chorvatsku a jakou roli v tomto ohledu zastává církev?
Role církve je definována vatikánskými dohodami mezi Chorvatskem a Vatikánem, které umožňují náboženskou výchovu na veřejných školách. Je sice pouze dobrovolná, ale všechny děti do ní chodí, protože neexistuje alternativní výuka po čas hodin náboženství. Už kvůli tomu má církev na vzdělávání obrovský vliv. V roce 2006 vznikla první velká iniciativa, která chtěla zavést do vzdělávání občanskou výchovu, jejíž součástí by byla i sexuální výchova. Proti tomu se zvedlo hnutí učitelů a rodičů, které bylo velmi nabité negativními emocemi. A tyto nálady trvají dodnes. Jakékoliv zmínky o zavedení sexuální výchovy se setkávají s odporem. Pokud například nevládní organizace, které mají školit sexuální výchovu, chtějí na dané škole učit, musí mít povolení nejen od ředitele, ale také od zástupce rodičů. A přes ty to většinou nikdy neprojde, protože radikálně vystoupí proti jakémukoliv předmětu, ve kterém by byla zmíněna problematika LGBTQ+ lidí nebo genderu. Hodně paniky se v poslední době zvedá také okolo trans lidí. Přítomné jsou hlavně narativy hlásající, že transgender ovlivňuje malé děti, zvláště děti ve školce.
Myslím, že jedním z nejmocnějších nástrojů antigenderu je vedle již zmíněné flexibility také schopnost navazovat transnacionální spolupráce. Jak se to daří tomu chorvatskému?
V případě chorvatského antigenderu se jedná především o Světový kongres rodin a ADF – Alliance Defending Freedom. Je to americká konzervativní právní organizace, která má vliv jak na oblast vzdělávání, tak na vlády jednotlivých zemí. Poskytuje finanční podporu a zároveň zprostředkovává výměnu informací mezi státy. A právě sdílení know-how je důležitý nástroj, který bychom rozhodně neměli podceňovat.
Pracuje chorvatský antigender také s poválečným nacionalismem?
Myslím, že kolektivní paměť a příběh, který si vykládáme o druhé světové válce a poté také o válce v devadesátých letech, nelze od problematiky antigenderu oddělit. Poválečný nacionalismus je velmi spojen s odporem vůči EU, v tomto případě konkrétně s ústupky, které jsme museli udělat, abychom se do Unie dostali – třeba v souvislosti s válečnými veterány. EU je považována za hlavního viníka našich problémů. Dominantní narativ hlásá, že přehlíží to, co se stalo v Chorvatsku, a nereflektuje naše kolektivní trauma. A právě proti LGBTQ+ postoje jsou s těmi protievropskými a nacionalistickými silně spjaty. Obojí má ohrožovat naše tradice, náš národ a naše rodiny.
Mezi lety 2017 a 2019 probíhala masivní kampaň proti ratifikaci Istanbulské úmluvy. Antigenderisti se tehdy odvolávali na to, že mají podporu válečných veteránů, jejichž komunita je velmi konzervativní. Zdánlivě to spojení Istanbulské úmluvy a veteránů nedává vůbec smysl. Jenže jakmile začnete úmluvu rámovat jako něco, co je nám tlačeno zvenku, nějakým nadnárodním orgánem, k úspěchu kampaně postačí propojit to s nacionalistickým sentimentem.
Co s tím? Jak proti antigenderu účinně bojovat?
Nad tím samozřejmě přemýšlím pořád. Občas je to velmi depresivní, především když vidíme to množství peněz a moci, které antigender má a dál získává. Osobně si myslím, že je to hodně o naší organizované, titěrné práci. Musíme usilovně vysvětlovat, jak se věci skutečně mají, a odhalovat jejich strategie, cíle a lži, které hlásají. A musíme v tom být rychlí a nedovolit, aby se jim podařilo jejich nenávistné projevy normalizovat. Antigenderová ideologie potom silně působí na všechny politiky, nejen ty krajně pravicové. Specificky ve východní a střední Evropě se totiž často stává, že se skrze antigender radikalizují mainstreamové i centristické strany. Snad nejdůležitější zbraní proti antigenderu je ale budování silných feministických a queer hnutí. Pokud se totiž dostane krajní pravice do zákonodárného sboru či přímo vlády, oponovat jim může jedině grassrootové hnutí.
Na začátku našeho rozhovoru jsem mluvila o Slovinsku a tamním procesu uzákonění manželství pro všechny. Nesmíme dovolit, aby se antigenderu podařilo mobilizovat masy proti zavádění takové legislativy. Podaří se nám to jedině tehdy, budeme-li jednat preventivně, nikoliv reaktivně. Nestačí být pouze reakční, defenzivní a konformní, protože potom jsme vždy o krok pozadu. Musíme přicházet s vlastními progresivními vizemi, které povedou k lepšímu životu pro nás pro všechny.
Magdalena Dušková je redaktorka Alarmu, Eliška Koldová je spolupracovnice redakce.
Text vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.