Foto Alarm
Tento díl podcastu Kolaps se nahrával živě na festivalu audiovizuálního umění a alternativní elektronické hudby Lunchmeat v korzu Národní Galerie v Praze. Pro podcast byla Národní galerie ideální kulisou, probírali jsme totiž problematiku pracovních podmínek a finanční podpory umělců a umělkyň v Česku. Především pandemie covidu totiž odhalila, jak nesamozřejmé a nestabilní jsou podmínky pro práci lidí v kultuře. Celá řada z nich si sáhla na úplné dno. Právě z tohoto důvodu se pracovníci a pracovnice v kultuře začínají pomalu organizovat a chtějí zlepšit svoje postavení. Jedním z hlavních témat je v poslední době takzvaný status umělce, který by česká vláda měla podle evropských institucí zavést v průběhu příštího roku. Nejen o něm jsme si v tomto podcastu povídali s Annou Štičkovou z Asociace spisovatelů a také s audiovizuální umělkyní Marií Lukáčovou.
Jak se dnes v Česku žije umělcům a umělkyním? Je možné se uměním uživit?
Marie Lukáčová: Můžu mluvit jen sama za sebe a mně se žije naprosto skvěle. Mám čtyři práce, jsem šťastná, když můžu šest hodin spát a do toho mít nějaký volný čas se svým synem. Jsem strašně šťastná, že mám to privilegium a můžu dělat výstavy. Na to narážíme v kultuře neustále. Všichni jsme šťastní, že můžeme dělat kreativní věci a je samozřejmě otázka, jestli za svou práci dostaneme zaplaceno, nebo jestli tou odměnou samotná výstava nebo viditelnost.
To zní hodně ironicky. Jestli tomu rozumím správně, tak si vážíš toho, že můžeš dělat to, co skutečně chceš dělat, ale cenou za to je totální vyčerpání a nejistota. Chápu to správně?
Marie Lukáčová: Ano, to byla samozřejmě ironická odpověď. Já jsem strašně vděčná za všechny ty nabídky, které mám, ale zároveň si uvědomuju, že fungování v tomto prostředí je prostě neudržitelné. Ta vděčnost i velmi nestabilní finanční podmínky jsou něco, co jde ruku v ruce a v podstatě vytvářejí to, jak vypadá umělecký provoz. Radost z práce a nekonečné vyčerpání a stres.