Foto Alarm / Jan Bělíček
Situace českých akademiků a akademiček z humanitních škol je dlouhodobě neúnosná. Platy zaměstnanců univerzit často nestačí ani na pokrytí běžných výdajů na život. Jak je možné za těchto podmínek vykonávat náročné povolání a držet krok s nejnovějšími poznatky akademického světa v zahraničí? Na to jsme se v Kolapsu ptali dvou zástupců iniciativy Hodina pravdy, Niny Wančové z Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK a Ondřeje Švece z Ústavu filozofie a religionistiky FF UK.
Kdy jste si uvědomili, že takto se nedá pokračovat?
Ondřej Švec: Ta situace trvá už dlouho a frustrovaní jsme dlouhodobě. Většina z nás do toho nešla s vidinou nějakého velkého zisku, ale inflace už tak nízké mzdy dostala na míru, ze které se zkrátka nedá uživit rodina, nedá se zaplatit bydlení v Praze. Osobně pro mě rozhodující moment přišel v okamžiku, kdy jsme s kolegyněmi a kolegy připravovali grant na výzkum o extremismu – protože se neustále pídíme po vyhledávání různých evropských výzev, které by záplatovaly ty žalostně nízké mzdy a zachránily katedru. Věnovali jsme tomu velké úsilí, asi tři čtvrtě roku příprav.
Přemýšleli jsme nad tím, jak by se tento grant dal využít k něčemu, co nás samotné zajímá a co nám přijde jako důležité téma dneška. Říkali jsme si: určitý postoj je možné považovat za extremistický pouze s ohledem na situaci, na kontext, s ohledem na společenský konsensus. A různá politická hnutí se mohla v minulosti označovat za extremistická proto, že narušovala dobový konsensus. Třeba abolicionismus, sufražetky… Dneska to platí v Maďarsku nebo v Rusku s ideologií LGBT. V západních demokraciích je za extremistické označováno hnutí Extinction Rebellion, u nás historikové typu Pullmana můžou dostat nálepku extremistů… Celou dobu jsme se snažili narušovat zadání té výzvy, které znělo jednoduše, jak si to představuje Evropské unie, tedy: je tu extremismus, nemáme ho rádi, narušuje liberální demokracii a vy nám máte říct, co jsou jeho příčiny a jak se ho zbavit. Nakonec jsme seznali, že jsme úplně mimo. Protože podávání těchto výzev nám neumožňuje dělat to, co bychom chtěli, prostě proto, že to zadání je špatně. A tak já jsem si řekl: a basta!
Tehdy jsme se pohádali s kolegy u kafe, jestli máme vůbec právo požadovat za naši práci důstojnou mzdu. Prý budeme úplně směšní, když půjdeme s našimi požadavky na ulici, a jediné, co můžeme dělat, je, se neustále se sami o sebe starat, zaplatit si práci tím, že si na sebe seženeme peníze. Já jsem říkal: jsme přece součástí veřejné instituce a je absurdní po nás požadovat, ať si na sebe vyděláme.
Nenapadáte tedy jen výši platů, ale také systém grantů…
Nina Wančová: K těm grantům: já jsem jich měla tolik, že mi vytvářely plat, a když mi skončily, neměla jsem ani full-time, protože na něj nebyly peníze. Ten plat se skládal z malých šuplíčků – O,2, 0,3, 0,4…
A to pro vás byla motivace?
Nina Wančová: Já jsem dodělala doktorát v roce 2021. Když jsem dělala doktorát, měla jsem dvě děti, různé granty, stipendium, rodičovskou podporu a podobně. Byla jsem hrozně unavená a různě jsem to lepila. Chtěla jsem mít jen jednu práci, jeden tým, jedny kolegy, od kterých se můžu učit a bavit se s nimi. To byla i jedna z mých motivací, proč být v tomto prostředí – je hodně pestré a je tam hodně mezigeneračních výměn. Ale pak, když jsem viděla první výplatu, řekla jsem si ajaj. A uvědomila jsem si, jak jsem si to idealizovala, když jsem si myslela, že katedry a ústavy fungují jako týmy. Bohužel to tak není. Lidé jsou přepracovaní, snaží se to nějak zvládnout… Nemáme dedikovaný institucionalizovaný prostor rozvoj, ani náš, ani oboru.
Pak přišel covid, což byl pro hodně lidí impuls. Myslím, že i celosvětově můžeme pozorovat znovuvzkříšení odborů proto, že lidi se mohli zastavit a nahlédnout realitu, kterou v křeččím kolečku nevidíte. V ten moment jsem vstoupila do odborů, začala chodit na online schůzky a pak už se to nabalovalo.