Foto Alarm/Jan Bělíček
Apely na péči o své vlastní zdraví slýcháme skoro denně ze všech stran. Jak se ale v takovém ovzduší žije lidem, kteří z mnoha důvodů v uvozovkách zdraví být nemohou? To bylo hlavním tématem nedávné podcastové série Postíže, kterou pro Radio Wave připravili společně Zuzana Kašparová a Jakub Strouhal. Jaké je to být mladý a nemocný v současné české společnosti a na co všechno většinová společnost zapomíná, když přemýšlí o lidech se zdravotním znevýhodněním? O tom v Kolapsu mluvila Zuzana Kašparová známá z podcastu Vyhonit ďábla, která moderovala a připravovala také podcast Postíže společně s básníkem a právníkem Jakubem Strouhalem.
Ty jsi přišla v respirátoru. Proč ho pořád nosíš?
Myslím si, že je nesmysl, jak rychle jsme je přestali nosit. Pandemie pořád pokračuje, určitě znáte někoho, kdo teď s něčím leží. Kromě covidu jsme pořád nemocní s rýmičkami a kašli. Pro někoho to může být rýmička, ale pro někoho, kdo taky sedí v tom vlaku, to může být něco, co ho může vážně ohrozit. To, že se někdo naočkuje, se nemělo prodávat tak, že nebudeme muset nosit respirátor a budeme se moci vrátit k tomu, jak jsme žili předtím. Toto byla lživá reklama, měli jsme si říct, je tu s námi nový virus, je důležité se naočkovat a nosit respirátory, protože pokud to budeme nosit všichni, tak je nižší šance, že se někdo nakazí.
Co vám chybí v české debatě o postižení, nepostižení, zdraví a nemoci? Existovaly nějaké vzory?
Nechci říkat, že v Česku nic neexistovalo. Určitě tu byli lidi, kteří mluvili o zdravotním postižení. Například akademička Kateřina Kolářová z fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy píše o disability justice, která toto téma aplikuje na českou realitu. To je skvělý, protože většina zdrojů bývá odjinud.
Co tebe vedlo k tvorbě podobného obsahu?
Když jsem si uvědomila, že jsem zdravotně postižená, tak přišla frustrace, smutek. To občas cítím pořád. Můj způsob vyrovnávání se s věcmi je ten, že si o tom začnu číst. Tak jsem se dostala k literatuře založené na hnutí disability justice. Tam jsem se dočetla, že na tento problém se nemusíme dívat čistě medicínským pohledem, který v Česku převažuje, a který říká, že je to naše chyba, která je individuální a máme se s tím vyrovnat. A když nám to nejde, tak jsme selhali. Tak nad tím většina lidí přemýšlí, aniž by to měla nějak artikulované.
Postupně jsem se dostával k tomu, že se nad tím dá přemýšlet i jinak. To přináší i částečnou úlevu, že to možná není jen moje chyba, že i systém klade bariéry. A není to jen o konkrétních prazích, ale to, že náš základní organizační princip je růst a produktivita a čím jsme produktivnější, tak tím jsme lepší lidi. Toto ale nemusíme brát jako přirozenost a samozřejmost, je to něco, kolem čeho jsme se v kapitalismu rozhodli organizovat. Je otázka, jestli v tom chceme pokračovat.