Ilustrace Dorota Brázdovičová
Když jako mladá dívka nemohla už Věra Kovalčíková vydržet doma, obrátila se na stát. Napsala úřadům s nadějí, že jí pomůžou sehnat práci, aby se mohla osamostatnit. Úřady ji ale označily za práce neschopnou a její cesta vedla do ústavu sociální péče umístěného v jednom z moravských zámků. S řádovými sestrami tam pak desetiletí pracovala v prádelně, v kuchyni, v ústavním hospodářství nebo na polích JZD. „Lítala po zámku jak zběsilá“ a chtěla se učit nové věci. Ke studiu se nabízela znaková řeč, kterou se mezi sebou dorozumívaly starší chovanky ústavu. Znakovat se od nich naučila při práci v dílně, kde společně šily a vyšívaly. Věře je dnes 72 let a divoká a zvědavá je pořád. Už deset let žije s přítelkyní v chráněném bytě nedaleko zámku. Do zámku se už nikdy nechce vrátit. Ráda by dožila v bytě na vesnici. Nejdřív ale ještě jednou napíše úřadům. Tentokrát proto, aby jí vrátily svéprávnost.
Tento podcast vznikl s podporou Norských fondů a Fondu na podporu nezávislé žurnalistiky. Je součástí výzkumného projektu Životní příběhy za lidská práva, realizovaného na Fakultě humanitních studií UK.