Foto Mandavi, Wikimedia, CC BY-SA 2.0 DE DEED
Moji přátelé se pocházejí z různých kruhů. Kamarádím se s queer aktivisty i s konzervativními katolíky, s levičáky, pravičáky i s lidmi, kterým je politika úplně šumák. S umělci, vědci, žurnalisty, marketéry… Paletu kamarádstva mám širokou, což je zábavné a obohacující – dokud se neocitneme nad propastí jménem rozdělená společnost.
Ten pojem všichni známe, ale mnohdy se domníváme, že se nás týká pouze na obecné rovině. Na jedné straně městský liberál, na straně druhé „dezolát“ z venkova. Podle studie agentury STEM Jedna společnost – různé světy z roku 2021 ale nejsme rozdělení ve smyslu ostré názorové polarizace. Nerozumíme si, protože neznáme zblízka život mimo naši sociální bublinu. A jak praví známé přísloví, „sytý hladovému nevěří“. Společnost je tedy spíše než polarizovaná roztříštěná, neschopná nalézt kompromis, na kterém by se dalo stavět, a začít překonávat letité bariéry.
S rostoucími obavami z budoucnosti, zapříčiněnými probíhajícími válečnými konflikty, inflací, nedostupností bydlení atd., se nůžky neporozumění dále rozevírají. Ve chvílích, kdy by se solidarita a vzájemné pochopení hodilo víc než kdy jindy, tak přichází pravý opak. V minulosti se mnohokrát ukázalo, že česká společnost umí být velmi obětavá a chápající. Jako bychom ale potřebovali nějaký drastický impuls, který námi otřese. Do té doby se můžeme nenávidět a s případnou solidaritou počkat, než začnou padat bomby…
Mezi dvěma pohledy
Před rokem se moji dva blízcí přátelé dostali do nepříjemného konfliktu. Stala jsem se nevysloveným mediátorem jejich sváru, protože mi na obou velmi záleží a záleží mi také na jejich vzájemném vztahu. Kamarád, příslušník LGBTQ+ komunity, nemohl rozdýchat rozhodnutí naší společné kamarádky, která chtěla začít dobrovolničit pro konzervativní – mimo jiné protipotratovou – organizaci. Úplně vidím ta zdvihnutá obočí. Kdybych tuhle větu četla bez kontextu, samozřejmě, že se postavím na stranu kamaráda. Jenže v tom je kámen úrazu: ten kontext neznáte, stejně jako neznáme mraky jiných kontextů a příběhů lidí z demonstrací, které šmahem nálepkujeme, aniž bychom dokázali odhadnout víc než jejich sociální status.
Dnešní vysoce individualizovaná, výkonnostně zaměřená západní společnost je mnohem křehčí než sdílený obraz úspěchu.
Ona kamarádka je jedna z nejbližších, které v životě mám. Její úmysly a inklinace k dobrovolnictví v organizaci, kterou většina lidí v mém okolí – včetně mě – odsuzuje, odrážely v základu dobrou myšlenku. A protože mi na našem přátelství záleží, snažila jsem se pochopit důvody, které ji k rozhodnutí přiměly. Nikoliv pouze blahosklonně tolerovat samotný fakt, ale pochopit a akceptovat její motivaci, což se ve finále povedlo. Z různých důvodů kamarádka pro onu organizaci nakonec pracovat nezačala, ale podstatnější je fakt, že se naše perspektivy dokázaly protnout, aniž bychom jedna druhou ztratily. Pak je tu ale kamarád, v mém životě neméně podstatný člověk, kterého se inklinace k homofobní organizaci bytostně dotýká. Pro něj byla celá situace podstatně složitější než pro mě.
Dokážu pochopit člověka, který odsuzuje potrat a který plod, jejž jiní berou jako shluk buněk, nazývá dítětem. Mnohem hůř ale chápu homofobii. Proto když kamarád začal mluvit o možném konci přátelství, rozuměla jsem i jemu. Moje empatie se tříštila na obě strany a já jsem si kladla otázku, jak si v celé kauze stojí má vlastní integrita. Jsem snad latentní homofob, když dokážu překousnout kamarádčino zamýšlené dobrovolničení? Jsem snad blázen, abych se vykašlala na svůj srdečný vztah s ní pro takovou „blbost“? A je to opravdu blbost, když její dopady ničí život mým gay kamarádům? Otázky se cyklily v kruhu a na některé dodnes nemám odpověď.
Abych byla upřímná, v určitých chvílích, kdy se empatie vytrácela, mi připadal celý tenhle konflikt něčím malicherný. Příliš malicherný na pozadí roky budovaného vztahu dvou přátel, kterým na sobě nepochybně záleží. Připadala jsem si uprostřed jejich konfliktu jako vítěz, jakkoliv to zní nepatřičně, tedy jako přítel s nadhledem, empatií pro obě strany, jako smírčí soudce vysoké školy života. Dobrá kamarádka v dobré pozici. A pak přišel 7. říjen 2023.
Nepřipadat si sami
Nedokázala bych si představit, jak strašně mě zasáhne vývoj izraelsko-palestinského konfliktu, jak těžce budu prožívat mlčení českých médií, jednostrannou vládní obhajobu Izraele, většinový souhlas společnosti se zvěrstvem páchaným na obyvatelích Palestiny. Se svým postojem si přitom připadám strašně sama. Blízké přátele, kteří otevřeně kritizují probíhající masakr, dokážu spočítat na prstech jedné ruky. A co hůř, přistihla jsem se, že bych dnes měla velký problém pokecat u kafe s kýmkoliv, kdo má na profilu vyvěšenou modro-bílou vlaječku. Takový člověk se v mém aktuálním chápání světa stává spoluviníkem smrti, tortury či osiření dětí v Gaze. Násilí páchané na dětech je tím nejbolavějším tématem, které se mě dotýká, které mě může zcela rozložit.
Ale ve chvíli, kdy jsem pojmenovala své, řekněme, nejslabší místo, jsem si zároveň naplno uvědomila podobně citlivá místa svých přátel. Takhle nějak se cítí oni, opuštěni většinovou společností a mimo konsensus o tom, co pokládá za správné?
Dnešní vysoce individualizovaná, výkonnostně zaměřená západní společnost je mnohem křehčí než sdílený obraz úspěchu. Mnoho mých na první pohled úspěšných a společenských přátel by nepřežilo měsíc bez terapií a antidepresiv. Jsme pod tlakem běhu dějin, které nemůžeme nijak – nebo jen velmi marginálně – ovlivnit. Co ale ovlivnit můžeme a měli bychom, je vztah k našemu bezprostřednímu okolí. Přátelé a lidé, kteří patří do našeho života, nemusejí nutně sdílet na vlas stejné hodnoty a přesvědčení. Máme ale šanci pochopit, tematizovat a ovlivňovat jejich kontext. A tuhle šanci bychom měli využít.
Odpor k izraelským vlaječkám v profilech mě upozornil, že bych měla přibrzdit. Nechci se stát dogmatickým obhájcem vlastních hodnot, aniž bych byla schopna nahlédnout hodnoty druhých. Můžete namítnout, že ve světle věčné relativizace hrozí ztráta těch opravdových, skutečných hodnot. Ale které to vlastně jsou – ve světě, kde hrozí klimatický kolaps, ve světě, kde se vraždí děti? Ty moje, nebo ty mého souseda s vlaječkou v profilu?
Pokud se vrátím k výše zmíněné tezi o roztříštěné společnosti, vlastně nám dává naději. Dva póly jsou od sebe příliš vzdálené na to, aby dokázaly najít konsenzus. Pokud jsme jako společnost „pouze“ roztříštěni, můžeme se pokusit zase stmelit. Začít můžeme u lidí, kteří nás obklopují, ať už jsme si je sami vybrali, nebo ne. To je ten nejlepší způsob, jak si uchránit duševní zdraví.
Autorka je publicistka.