Foto David Sedlecký, CC BY-SA 4.0 DEED
U příležitosti konce minulého roku tým videopořadu Spotlight sestavil sestřih rozhovorů s „hvězdnými hosty“, kteří se v nich vyjadřují k aktuálním poměrům v politice a ve společnosti. Neobjevuje se tu nic nečekaného, objevného či dokonce provokativního – hosté, především herci, říkají rozumné fráze o nutnosti demokracie, nebezpečí dezinformací nebo nezastupitelné úloze kultury a vzdělání. Proč ne, s tím vším se dá bez uzardění souhlasit. Nemůžu se však ubránit určitým rozpakům z toho, kdo a jak zde vlastně promlouvá. A jestli by slavní herci i další celebrity namísto obecně deklaratorních výroků o stavu světa neměli spíše řešit své vlastní postavení v něm, minulé i současné, a svoji kolektivní odpovědnost. Nesmíme zapomínat, že i když se snaží prezentovat celospolečenský pohled svrchu, jedná se pouze o další z mnoha partikulárních skupin se specifickými zájmy a výhodami. Tuto skupinu je obtížně přesně definovat, volně řečeno se jedná o seskupení úspěšných umělců, vedle herců také zpěváků, moderátorů, režisérů a dalších, kteří aktivně vystupují v komerčních i veřejnoprávních médiích. Současně sdílejí společný světonázor, čímž nicméně vůbec nechci tvrdit, že mezi nimi nejsou žádné rozdíly nebo že neexistují umělci s diametrálně odlišnými stanovisky.
Privilegovaná pozice
Pokud řešíme privilegia dílčí sociální skupiny, nabízí se na prvním místě řešit otázku peněz. Velké celebrity jich jistě mají více než průměrný jednotlivec. Avšak přistoupit k problému takto povrchně by nás svedlo na scestí zjednodušování a paušálních odsudků. Proto jsem vzdálený tomu vznášet demagogická obvinění vůči hereckým a jiným celebritám, že příliš vydělávají a vůbec se mají nezaslouženě dobře. Naopak varovně připomenu notoricky proslulý projev generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa Miloše Jakeše z léta roku 1989 na Červeném hrádku, ve kterém zpěvačce Haně Zagorové předhazoval, že vydělává šest set tisíc ročně, a „milión, dva miliony berou Jandové a jiní“. Laciné rozdmýchávání třídní závisti rozhodně nepovažuji za šťastné řešení.
Výhrady a obavy ekonomicky slabších a marginalizovaných celebrity pomáhaly vytlačovat z veřejného prostoru jako projevy čirého nepochopení, neschopnosti či závisti.
Na druhé straně přeci jen nelze nevidět, že se celebrity uměleckého světa nacházejí jistým způsobem v privilegovaném postavení, a to ani ne tak ve smyslu materiálním, jako především veřejném. Zatímco u běžného člověka převažuje pocit, že není slyšet a jeho problémy nikoho nezajímají, celebrita svůj prostor takřka vždy dostane. Zvýhodněna je hned několikrát, kromě otevřeného přístupu do médií disponuje také dalším sociálním kapitálem, konkrétně důkladnou obeznámeností s daným prostředím a schopností náležitého vystupování. Navíc má často zaručeno, že bude přijata pozitivně. Jindy přísný moderátor najednou dává lehké, ba přímo podlézavé otázky a i my sami jako diváci cítíme instinktivní příchylnost kupříkladu k herci či herečce za ztvárnění postavy v našem oblíbeném seriálu nebo filmu. Jako bychom je důvěrně znali. A přitom o nich nevíme vůbec nic. To pro ně představuje dvojsečnou zbraň – na jedné straně bulvární ataky na jejich osobní život, které je samozřejmě třeba důrazně odsoudit, na straně druhé občas až enormní popularita a zbožňování.
Očekával bych, že si toto své výjimečné postavení budou celebrity minimálně uvědomovat. Když ale místo toho herečka Eva Holubová ve zmiňovaném sestřihu dotčeně pronese, že pokud „se může vyjadřovat pokladní v Tescu, proč bych nemohla já“, nelze necítit zklamání. Nevybavuji si, že by hostem Spotlightu byla byť jediná pokladní z obchodního řetězce. Naopak slavných umělců tam bylo přehršel – zejména po propuštění moderátorky Lindy Bartošové představovali velkou část pozvaných hostů. Nevím, zda je mezi oběma skutečnostmi přímá souvislost, ale je patrné, že původní záběr hostů byl daleko širší a rozhodně zajímavější. Teď se z Spotlightu stala v prvé řadě bezpečná platforma, kde se celebrity v přátelské atmosféře vyjadřují k různým tématům a běžnému lidu dávají hraběcí rady. Herci Jiří Mádl a Vojtěch Kotek nám třeba v sestřihu zasvěceně prozradí, že bez demokracie nemůže být ani ekologická politika, ani práva pro LGBTQ+. Děkuji za poučení.
Disproporční zastoupení různých společenských skupin ve veřejném prostoru rozhodně není zapříčiněno celebritami. Je to plošný symptom společnosti, která nedokáže řešit nebo jí není dovoleno řešit její hlubší problémy. Zrovna v Česku jich přitom máme dostatek a jejich počet i závažnost stoupá – jmenujme problém individuálního zadlužení a exekucí, raketově rostoucí ceny bydlení, případně pádivou inflaci, která likviduje už beztak skromné úspory a existenční jistotu majority populace. Celebrity se přitom s většinou těchto potíží přímo nepotýkají, anebo je bolí výrazně méně. Nevyčítám jim to, dobře pro ně. Ale měly by brát ohled ke skutečnosti, že to zdaleka není případ všech.
Je známým pravidlem, že lidé tradičně volí podle svých ekonomických zájmů: chudý občan pro přerozdělování a bohatý pro nižší daně. Celebrita však nad tenhle třídně pochopitelný instinkt často postaví jakousi nadstavbu bohorovné morální nadřazenosti. Hovoří o úbytku demokracie, nezodpovědném jednání, rozšířené tendenci mnoha lidí hledat zkratkovitá řešení a podporovat populisty. Například herec a zpěvák Vojtěch Dyk v sestřihu Spotlightu tyto jevy vysvětluje tím, že jako lidstvo nezvládáme nárůst světové populace, nezvládá to naše „lidská povaha a dušička“, a proto nás stále více vedou osoby údajně „psychopatického ražení“. Jako by bývalého prezidenta Miloše Zemana nebo ANO Andreje Babiše nevolili především lidé objektivně chudí (a dále chudnoucí), nýbrž prostě ti, kteří psychicky (či možná jen pocitově) nezvládají nástrahy současné populační exploze.
Sytý nejspíš hladovému opravdu nevěří. Ale taky dostane více mediálního prostoru, kde káže o liberálních hodnotách. Pak vlastně ani nepřekvapí, že celebrity jsou v některých segmentech populace neoblíbenější než ekonomičtí vítězové transformace, všelijací uhlobaronové rázu Daniela Křetínského, Zdeňka Bakaly a podobně. Ti sice zdatně rozšiřují svá investiční impéria často právě na úkor těch dole, ale aspoň tolik nepoučují.
Krátký dějinný exkurz
Věc má svou historickou rovinu. Přinejmenším problematickou úlohu umělců (zejména spisovatelů a novinářů) v našich novějších dějinách brilantně analyzoval ve svém díle Osmašedesátý Petr Pithart: psal o jejich potřebě v reformních šedesátých letech nalézat a potírat nedostatky v politice i společnosti, méně však už reflektovat své vlastní privilegované postavení a skupinovou zodpovědnost právě za daný nevyhovující stav. Chyby viděli jen všude jinde, jaksi obecně. Jak moc to připomíná situaci po roce 1989! Působení většiny herců a zpěváků v časech normalizace nebylo bez poskvrny. Stačí připomenout neblahou Antichartu, kdy celebrity hromadně a veřejně odsoudily Chartu 77 jako dílo „ztroskotanců a samozvanců“ okolo Václava Havla. Učinili tak z pochopitelných důvodů, aby si zachovaly svoje materiální postavení a své výhody, mírněji řečeno, aby mohli dále vykonávat svá povolání. Špičky KSČ velmi dobře věděly, že umělci mají ve společnosti značné renomé a kredit, tudíž se je rozhodly využít. A umělci se využít nechali.
Když se během sametové revoluce celebrity herecké a hudební rychle přidaly na stranu nových vítězů z Občanského fóra, se svojí minulostí se vypořádaly snadno – nechtěly, avšak nemohly jinak. Místo sebereflexe zaznělo pouze pár výmluv, ve kterých zvláště exceloval Karel Gott. Komunisti na něj jednoduše udělali sprostý podraz, on přeci žádnému režimu nesloužil. Obětní beránek se našel v osobě herečky Jiřiny Švorcové, která politický veletoč uskutečnit odmítla (možná ani nemohla) a pro své lpění na komunistickém přesvědčení to odnesla za celou uměleckou komunitu. Stala se příhodným terčem zesměšňování a nejrůznějších invektiv, ženou, která nic nepochopila. I Švorcová jistě nesla svůj díl odpovědnosti a její obhajoba diktatury KSČ je předpojatá. Ale tvářit se, že ona jediná byla ta konformní, zatímco ostatní herci přinejmenším tajně se vším nesouhlasili, se mi jeví jako neúnosné zjednodušení.
Devadesátky a dál
Celebrity po roce 1989 svižně a bez jakýchkoliv rozpaků naskočily na konjunkturální vlnu doby. První dvě dekády se v českém prostředí nesly ve znamení dehonestace čehokoliv levicového a vnímání pravicové politiky jako té jediné správné a přijatelné. Slavní umělci se velmi rádi připojili. Podle nálezů politoložky Ivy Procházkové po celá devadesátá léta en masse podporovali pravici a jmenovitě ODS Václava Klause. Během předvolební kampaně v roce 1996 přibližně 60 procent celebrit z těch, které aktivně vyjádřily mediální podporu libovolné politické straně, tak podpořilo občanské demokraty a dalších 33 procent takřka identicky pravicovou ODA. Předvolební kampaň roku 1998 je v tomto směru ještě výmluvnější. V době, kdy Klause kvůli skandálům s falešnými dárci a takzvaným švýcarským kontem opouštěli členové nejužšího stranického vedení, stoupla deklarovaná podpora ODS u celebrit dokonce na fenomenálních 94 procent. Umělci byli Klausovi věrnější než nejbližší političtí kolegové!
Trend pokračoval i v další dekádě (přibližně 67 procent umělců se mediálně vyjádřilo pro občanské demokraty ve volbách roku 2002, 53 procent roku 2006) a tříštění nastalo teprve od volebního klání roku 2010. Pokud vynecháme efemérní meteorický útvar Věci veřejné Víta Bárty a Radka Johna, občanští demokraté museli čím dále více sdílet podporu celebrit s uskupeními typu TOP 09 nebo KDÚ-ČSL. Jednalo se tudíž o štěpení převážně stranické, výrazně méně již ideologické.
Od počátku devadesátých let umělci propojovali svoji pravicovou volební preferenci (na kterou měli a mají na základě svých ekonomických či jiných zájmů plné právo) se značnou servilitou vůči svým stranickým oblíbencům. Václav Havel si ostatně již v roce 1996 jízlivě neodpustil upozornění na paralelu s předlistopadovým obdobím: „Trochu mi to připomíná ony směšné projevy bratrství mezi KSČ a umělci, které občas organizoval předchozí režim. Je to nedůstojné politických stran, které by snad mohly na voliče působit spíš věrohodností svých předáků než odleskem světla padajícího na jejich tváře dík blízkosti hvězd, a je to nedůstojné i přizvaných umělců, kteří jsou účelově využíváni jen dík známosti jejich obličejů.“
Vzpomeňme jen na devótní chování zpěvačky Lucie Bílé vůči Václavu Klausovi, kterého označovala jako „pana profesora“ a v předvolební kampani roku 1998 mu pomohla obejít politickou dohodu, která zapovídala stranám používat billboardy, prostým trikem, že se formálně evidovaly na její osobu. Ještě větší problém nicméně představovalo, že v pojetí předních umělců neexistoval cit pro elementární respekt k politické konkurenci. Nikoliv pouze na opoziční partaje a jejich vůdce, nýbrž přímo na potenciální voliče těchto stran bylo umělci pohlíženo s hlubokým despektem. Omezím se na uvedení dvou příkladů: politického dokumentu režiséra Igora Chauna Léčba Klausem z roku 1992 a předvolebního spotu Přemluv bábu herců Marthy Issové a Jiřího Mádla z roku 2010.
V dokumentu Léčba Klausem proti sobě Igor Chaun postavil právo úspěšných na bohatství a neoprávněné nářky těch „neschopných“. Za ty úspěšné náležitě promluví herec Jiří Bartoška, který prohlásí, „že je přeci kumšt říct na tohleto mám a na tohleto nemám a ten na to má, proto má víc peněz“. Pro Bartošku se nejednalo o politický, nýbrž o přísně občanský postoj. Klausova politika potom představovala šanci „dát schopnejm lidem, aby dokázali, co jsou“. Nároky těch neúspěšných zase v dokumentu briskně smetl ze stolu tehdejší ředitel Filmových studií Barrandov Václav Marhoul. Zmínil příběh o ženě, která přesto, že celý život tvrdě pracovala, se nyní nachází v bídě. Podle Marhoula to znamenalo jen to, „že se v podstatě celý život o nic nezajímala, přijímala ten systém a vůbec o něm nepřemýšlela, i ona byla strůjcem té krize, ve které se v současné době ocitla.“ Rozuměj: mohla si za to hlavně sama. Za takové konstelace není překvapivé, že samotní „neschopní“ jsou v dokumentu zastoupeni téměř výhradně vydavateli a čtenáři tehdejšího komunizujícího plátku Špígl, aby se vytvořilo lehké spojení mezi ekonomicky slabými a minulou, odsouzeníhodnou érou.
Ve volebním spotu Přemluv bábu nám hned v úvodu Martha Issová prozradí, že pokud v roce 2010 zvítězí levice, můžou za to staří lidé. Žijí většinou na vesnici a asi zapomněli, jak strašných bylo čtyřicet let vlády komunistů. Mladí se za nimi mají rozjet a přesvědčit je, aby volili pravici nebo eventuálně „nějakou novou pravicovou stranu“. Jiří Mádl následně připojí, že rozhodnutí starších volit levici „je v přímém rozporu se zájmy jejich potomků“. Levice totiž zadluží republiku, a navíc neuskuteční důchodovou reformu ani nezavede školné, kterážto opatření jsou tolik potřebná. Pokud nezafungují argumenty zdravého rozumu, mají podle Issové a Mádla mladí použít nátlak, třeba že už je nebudou navštěvovat…
Raději reklamy
Na formování dnes tolik propírané rozdělené společnosti mají celebrity svůj významný podíl. Výhrady a obavy ekonomicky slabších a marginalizovaných, ať už jimi míníme nízkopříjmové skupiny, nezaměstnané, svobodné matky, důchodce nebo menšiny, totiž celebrity pomáhaly bez rozdílu vytlačovat z veřejného prostoru jako projevy čirého nepochopení, neschopnosti či závisti. Kde politici nestačili, tam umělci nabídli svoji popularitu. Ekonomické rozpory ochotně zahalili do hávu morální a spravedlivé nadřazenosti. Je totiž snadné vyčítat chudým nedostatek demokratického cítění, a o tolik složitější porozumět jejich situaci a východiskům. Proto také náleží celebritám díl viny za dnešní neutěšený stav.
Ve svobodném státě jistě máme právo vyjádřit vlastní názor, také však za něj neseme odpovědnost, která je tím větší, čím výraznější je naše mediální přítomnost a renomé. U celebrit akceptování této jednoduché pravdy bohužel postrádám. Proto bych je rád u příležitosti začátku nového roku požádal, aby byly propříště méně kazatelské a více introspektivní. A pokud se jim do toho nechce, aby šly místo promluv o hrozbách populismu raději natočit další reklamu pro korporát či bankovní dům. To by mi z jejich strany přišlo jako daleko legitimnější forma jednání.
Autor je historik.