Ani bezzubý zákon o bydlení Bartoš neprotlačil. Z pirátství se stal laxní styl politiky bez fantazie

Vláda odložila hlasování o zákoně o podpoře v bydlení. Občanské organizace, akademici i lokální politici spojeni v Iniciativě za bydlení bijí na poplach, neboť se obávají, že možná nakonec neprojde vůbec. Zákon byl přitom napsaný tak, aby z něj obcím nevyplývaly žádné vymahatelné nepříjemné povinnosti a aby nebyl příliš radikální. Podporu mu vyslovovali i pravicoví politici. Co by se tedy mohlo pokazit? Jak je možné, že zcela nekontroverzní zákon, který si za cíl ani neklade vyřešit krizi bydlení, má problém? Deklarovaným důvodem je, že část ministrů by prý preferovala zákon více projednat s krajskými partnery, ať už to znamená cokoliv.

Chudí lidé z okraje společnosti dál fluktuují, řeší tím své problémy s dluhy nebo i s tím, že si jich začíná všímat OSPOD, a začnou se bát, že jim odeberou děti.

Od začátku byl zákon z pera ministerstva pro místní rozvoj Ivana Bartoše velmi mírný a nesnesl srovnání se staršími a ambicióznějšími pokusy o zákon o sociálním bydlení. Dřívější návrhy zákona ošetřujícího právě bydlení vycházely mimo jiné z roku 2005 z kritiky ombudsmana Otakara Motejla. Od té doby se táhnou pokusy pod různými názvy prosadit zákon, který by v nějaké podobě stanovil minima bydlení a také určil zákonného garanta tohoto stavu. Protože logicky by tato povinnost spadla na obce a města, součástí návrhů bylo obvykle také zajištění financování pro výstavbu adekvátního sociálního nebo obecního bydlení.

Zákon o podpoře bez povinností

V kritice zákona o podpoře v bydlení se nejčastěji objevoval argument, že pokud nebudou mít obce vůbec žádné povinnosti, zapojí se zas jen ty, které už jsou motivované, a stav se o mnoho nezlepší. Idea tvůrců zákona byla, že obce dostanou podporu, budou-li ji chtít a nedostatek bytů se bude řešit přes prostředníky, kteří budou sjednávat byty z volného trhu a garantovat majitelům, že nepřijdou zkrátka. Nebude-li tímto prostředníkem obec, nahradí ji nějaké občanské organizace v místě. Touto cestou se chtěli autoři zákona vyhnout střetu s lokálními politiky, kteří by se proti zákonu postavili. Právě střet se Svazem měst a obcí totiž v minulosti prosazení zákona blokoval. Například ještě v Sobotkově vládě (2013–17), kdy byla sociální demokracie nejsilnější vládní stranou a šance na přijetí zákona působila jako reálná, se nesouhlas Svazu měst a obcí stal výhodným argumentem pro někdejší ministryni pro místní rozvoj Šlechtovou /ANO/, aby shazovala všechny návrhy zákona. Zákon tak byl po čtyři roky vymlčen.

O co tedy tentokrát vlastně jde? Návrh zákona stojí na třech pilířích. První má hrát preventivní roli v podobě sítě kontaktních center, která budou v každé obci s rozšířenou působností. Na ně se budou moci obrátit lidé, kteří budou mít problémy s bydlením. Druhým pilířem zákona bude systém garancí majitelům bytů, aby se nemuseli obávat, že nedostanou nájem, pokud nájemník najednou nebude moci platit. Nájemní smlouvy budou uzavírat nájemníci buď přímo s majitelem, přičemž obec nebo některá občanská organizace budou garantem této smlouvy, anebo majitel uzavře smlouvu s obcí či jiným subjektem a ty budou byt dále pronajímat. Majitelé bytů si budou moci vybrat, který typ garance využijí. Posledním pilířem je podpora těch nejohroženějších, kteří by měli mít po dobu tří let možnost asistence při návratu do běžného života. Povinnost financování výstavby bydlení zákon neobsahuje.

Aby zákon nikoho neurazil

Motivace architektů zákona vyhnout se konfliktu s obcemi byla zcela zřejmá. Důvodů, proč obce nechtějí mít povinnost starat se o své obyvatele, je víc. Jednak se často zbavily svého bytového fondu a nemají reálně kam potřebné lidi umisťovat a jednak si zejména v severních Čechách mnohdy z odmítání lidí, které nazývají „nepřizpůsobiví“, vytvořily hlavní politické téma, které nemá žádné hmatatelné výsledky, navíc ve skutečnosti ani nejsou schopny zarazit příliv nových lidí v sociální nouzi, zároveň ale nejsou už schopny ani změnit kurz a propagovat nějaké jiné řešení.

Chudí lidé z okraje společnosti dál fluktuují, řeší tím své problémy s dluhy nebo i s tím, že si jich začíná všímat OSPOD a začnou se bát, že jim odeberou děti. Na příkladu Obrnic se ukazuje, že odcházejí a přicházejí i v případě, že je k nim místní samospráva vstřícná. Tato fluktuace je překážkou jakékoliv účinné sociální politiky a integrace chudých lidí, což pro jejich děti automaticky znamená školní neúspěch a následování trajektorie životních strategií rodičů. Chudoba a sociální vyloučení se tak reprodukují a společnost není schopna tomu jakkoliv bránit. Bez stability v bydlení nelze tyto problémy řešit.

Bez dialogu to nepůjde

Paradoxem přitom je, že chybějící zákon o sociálním, dostupném nebo jakémkoliv jiném bydlení dopadá právě nejvíc na obce v krajích, které trpí úbytkem obyvatel a potýkají se s řadou sociálních problémů, z nichž některé souvisejí s přílivem chudých lidí z jiných krajů. Je to prosté: když přijdete o bydlení v Praze, přestěhujete se například do Litvínovského Janova nebo do Mostu. Tam bydlení seženete. Kdyby si místní politici nezavřeli svými rasistickými triádami cestu k jakémukoliv racionálnímu řešení situace, museli by být schopni nahlédnout, že je to vedle dalších strukturálních problémů také pohyb chudých obyvatel, který přetváří jejich obce v místa, kde se obtížně žije a kde sílí frustrace a napětí mezi lidmi.

Jakkoliv se to zdá nemožné, řešení by se nabízelo právě v dialogu se starosty a lokálními politiky. Zákon by mohl přinášet i nějaké povinnosti, pokud by byly prodiskutované a „vyhandlované“ za konkrétní benefity pro místní samosprávy, které se leckdy potýkají s reálnými problémy, které bez celostátních opatření ani při nejlepší vůli vyřešit nemohou. Vytváření mlhy skrz „romskou kartu“ zakrývá skutečnost, že jsou problémy, na které komunální politika bez koordinace s centrem nestačí. Rasistická rétorika, která se stala hlavním rámcem všech kampaní, zároveň může vzbuzovat dojem, že jsou místní politici více rasističtí, než ve skutečnosti jsou. Jediné řešení je s nimi vést dialog, jakkoliv náročné se to může jevit.

Zbabělost jako značka

Potvrdilo se podezření, že Piráti mají v pravicové vládě roli neziskovky, která se stará o hezké věci, ale k těm skutečným ji nikdo nepustí. Nedokáže si tedy prosadit ani relativně neškodný a – ve srovnání s minulostí – nevinný zákon o podpoře v bydlení. A to ani v podobě „přátelské k trhu“. Argumenty koaličních kolegů Piráta Ivana Bartoše působí jako sabotáž nebo výsměch danému zákonu. Například ministr dopravy z ODS Martin Kupka nechce, aby v rámci zákonem navržených opatření vznikala nová pracovní místa. Přitom ministr musí vědět, že bez příslušné byrokracie vyřizující žádosti, by navržená opatření nedávala smysl a byla by fakticky nerealizovatelná.

V tuto chvíli mluví Ivan Bartoš o „odložení“ příslušného zákona. Koalice ho tedy nedala úplně k ledu a do konce volebního období se k němu ještě nejspíš hodlá vrátit. Jestli ho ale Bartoš nakonec prosadí, jisté není. Ve vládě zatím Piráti do konfliktů moc nechodí a vypadají, že jsou spokojeni i s vedlejší rolí.

Z rebelského pirátství se tak stal jen další odstín české liberální pravice. Koalici doplňuje například o osvícenější přístup k drogám, o kompetence v digitalizaci nebo nevyhýbavý postoj v tématech spojených s právy LGBTQ lidí, ale se zmarem ve veřejných financích, rostoucích ziscích oligarchií a klesající životní úrovní většiny lidí, Piráti nejen, že nic nedělají, ale dokonce tomu ve vládě ani neoponují.

V preferencích se Piráti trvale drží nad deseti procenty, což je i uvnitř strany nejspíš chápáno jako dobrý výsledek. Pozice předsedy Ivana Bartoše je i díky tomu neotřesitelná, stejně jako účast strany ve vládě. Vlastní výraznou agendu, tedy řešení čím dál nedostupnějšího bydlení přitom pirát Bartoš pojímá poměrně laxně. Revoluci v bydlení nechystá a když návrh zákona vláda ani v této mírné podobě nepřijme, Bartoš kvůli tomu koaliční pohodu narušovat nebude. Z pirátství se stal laxní styl politiky bez fantazie.

Autoři jsou redaktoři Alarmu.