Foto Alarm / Zuzana Kučerová
Je zima, na ulicích leží zbytky špinavého sněhu a já pomalu přicházím k místu, kde mám sraz s lidmi z Platformy pro včasnou péči, kteří se sem přijeli podívat na to, jak se Obrnice pro děti z obce snaží vytvářet šanci na lepší život. Obrnice mohou sloužit jako důkaz, že i ve strukturálně slabém kraji lze zvyšovat vzdělávací úspěch předškolních dětí ze znevýhodněného prostředí. Ale obrnická zkušenost ukazuje i to, jak těžké to je. Během dopoledne se podíváme jak do mateřské školy, tak do sociálních služeb, kde mohou děti i mladí lidé odpoledne trávit čas, rozvíjet se, doučovat se nebo třeba cvičit v posilovně.
V Obrnicích žije zhruba 2000 obyvatel, z toho lze podle místostarosty Obrnic Miroslava Grossera označit jako sociálně vyloučené 1300 z nich.
Ačkoliv data z mapavzdelavni.cz od PAQ Research ukazují, že docházka do mateřské školy silně souvisí s mírou destabilizující chudoby v regionu (exekuce, bytová nouze, velmi nízké vzdělání apod.), obrnické mateřské škole se děti do předškolního vzdělávání daří zapojovat. Při návštěvě školky, kde vidíme asistentky pracující s dětmi v nádherně zařízených třídách a v klidné a laskavé atmosféře, začíná být celkem zřejmé proč. Zásadní roli v tom hraje ředitelka školky Vladimíra Pechanová, na první pohled laskavá osoba, která chce, aby děti chodily do školky rády. „Nejdůležitější je si vybudovat dobrý vztah s rodiči. Základem je důvěra,“ říká ředitelka a popisuje, jak pracují s rodiči, kteří se bojí své děti ve školce nechat a trpí úzkostí, zda se jim tam bude líbit. Dětem se ve školce líbí, protože tam mají hodné učitelky, asistentky pedagoga, hračky, řadu pomůcek a přátelské prostředí. Překonat nedůvěru některých rodičů k institucím je proto někdy složitější než si získat samotné děti. Přesto se to daří a rodiče přesvědčuje i to, že děti chodí do školky rády. Školka není segregovaná, chodí do ní romské i neromské děti.
Nepřítelem vzdělání je fluktuace
V Obrnicích žije zhruba 2000 obyvatel, z toho lze podle místostarosty Obrnic Miroslava Grossera označit jako sociálně vyloučené 1300 z nich. Tito lidé vzhledem k tomu, jaké mají problémy s exekucemi, penězi obecně a samozřejmě také s bydlením, často přijíždějí a odjíždějí. Což je něco, co představuje velký problém pro školní docházku a působí to celou řadu dalších obtíží. Jednou z nich je financování asistentů pedagoga, které je navázáno na počty dětí ve školce. Když se děti odstěhují, musí ředitelka asistenty propustit. „Za dva měsíce ale přijde nové dítě, pro které potřebuji asistenta, a ta, kterou jsem propustila, už si mezitím našla novou práci,“ vysvětluje ředitelka úskalí financování. Kromě toho se jako výrazný problém ukazuje nedostupnost některých služeb, které nejsou v kompetenci Obrnic. Například na vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně se čeká celý jeden rok a na celý Ústecký kraj je podle ředitelky pouze jeden dětský psychiatr.
Děti, které odcházejí ze školky připravené, pokračují – pokud se tedy neodstěhují – dál do základní školy, která je hned vedle. Zde, stejně jako v mnoha jiných školách, některé zopakují jeden nebo dva ročníky a pokud si v takovém případě nepožádají o prodloužení školní docházky, vycházejí ze školy po absolvování osmé nebo sedmé třídy. „O prodloužení si požádat mohou, ale musí splňovat nějaké podmínky,“ vysvětluje ředitelka obrnické základní školy Vladimíra Strolená. Mezi ně patří dobrá docházka, slušný prospěch a to, že dítě nemá závažné kázeňské problémy. V obrnické škole je v každém ročníku okolo 20 žáků, v posledních ročnících je jich ale méně. Například v roce 2020 vycházelo ze sedmé třídy sedm, z osmé dva a z deváté třídy dvanáct žáků. Z těch se na střední školy přihlásilo jedenáct a jen jeden šel na úřad práce. Dva žáci, kteří šli z osmé třídy, se přihlásili na střední školu, zatímco ze sedmi žáků, kteří vycházeli ze sedmičky, odjeli tři do zahraničí a čtyři se přihlásili rovnou na úřad práce a přihlášku na střední školu si ani nepodali.
Podle ředitelky by pomohlo, kdyby rodiny se školou více spolupracovaly a chtěly do vzdělání svých dětí investovat více. „S některými věcmi jako jsou exekuce a sociální situace rodiny ve škole nepohneme,“ říká, ale chválí spolupráci s obrnickými sociálními službami, díky kterým se některé problémy řešit daří. Když se ale například odstěhují dvě početné rodiny, musí škola zrušit jednu třídu. Nebo se naopak stane, že se během září objeví tolik nových dětí, že je třeba vytvořit třídu novou. Podle ředitelky je těžké v takovém režimu cokoliv plánovat.
Obec musí vyjednávat
Sama skutečnost, že se někdo přihlásí na střední školu, ještě neznamená, že ji dodělá. Ale některé děti to zvládnou. Jiné odpadnou třeba proto, že je studium pro rodinu finančně náročné a mimo jiné se musí denně platit autobus. Aby autobus z Obrnic ve vhodný čas vůbec jel a dovezl děti tam, kam potřebují, musela obec vyjednávat. To se naštěstí povedlo a autobus nyní jezdí. „Z Obrnic od školy do Mostu jede autobus, který jede přes Palachovu ulici dál do Velebudic, kde je největší učňák,“ říká místostarosta Grosser. Kdyby nejezdil, dětí by se na střední školy hlásilo výrazně méně.
Kromě školky a školy jsou v Obrnicích také sociální služby pro děti i mládež. Provází nás po nich Lucie Matějovicová, ředitelka Obrnického centra sociálních služeb. Ukazuje místnosti pro mladší děti, kde jsou s nimi vždy dva pracovníci centra a kde se děti mohou doučovat nebo získávat dovednosti, které jim pomohou lépe se zorientovat ve škole i v životě. Pro starší děti je o kousek níže pěkné centrum, jehož součástí je třeba i počítačová pracovna a také místnost, kde mohou posilovat na strojích. Do sociálního centra dochází člověk, který jim radí, jak cvičit, aby si neublížily. Tato služba je využívána zejména chlapci.
Během prohlídky vzpomíná místostarosta Grosser na své dětství, kdy podle něj bylo mnohem méně animozit mezi Romy a Neromy, alespoň tedy v Obrnicích. Když přišel někdo zvenčí a snažil se etnickou nesnášenlivost rozdmýchávat, zastávali se lidé sebe navzájem.„Nakonec pro Mostečáky jsme byli všichni z Obrnic, tedy z místa, kde žijí samí Romové,“ směje se a dodává, že se díky hlasům svých romských spolužáků nejspíš dostal do své funkce. „Vzpomněli si, kdo jim dával opisovat a hodili mi to?“ říká s nadsázkou. Jenže atmosféra z dob jeho dětství se změnila. Hlavně kvůli tomu, že lidé se mezi sebou už tak neznají a na vině je právě velká fluktuace. Rodiny přicházejí a odcházejí a obec nemá možnost s tím něco dělat.
Vrátila se, i když nemusela
Ředitelka sociálních služeb Lucie Matějovicová vypočítává, jaké všechny služby poskytují. Kromě terénních programů a nízkoprahových zařízení mají i odborné sociální poradenství a sociálně aktivizační služby (SAS). Jen v roce 2022 se akcí SAS v Obrnicích zúčastnilo celkem 686 lidí a z toho 518 dětí.
Pracovníci Obrnického centra sociálních služeb vyhledávají rodiny, jejichž děti mají povinné předškolní vzdělávání, a v těchto rodinách vysvětlují, jak je vzdělání důležité. Kontaktují každého, kdo se do obce přistěhuje, pomáhají mu se zápisem do mateřské nebo základní školy a pak i s doučováním a dalšími problémy, na které narazí.
Když Lucie Matějovicová mluví, je zřetelně cítit, že má ke svým klientům vřelý vztah. Zdůrazňuje, že je potřeba s lidmi jednat s respektem, jinak člověk ničeho nedosáhne. Za deset let svého působení už toho zažila opravdu hodně, ale radost jí dělá, když se to podaří a nějakému dítěti otevřou cestu k lepšímu životu. „Největší radost mám z jedné mladé romské ženy, kterou jsem tu poznala ještě jako školačku. Vystudovala vysokou školu a místo toho, aby žila v Praze, vrátila se sem. Nejdřív pracovala v aktivizační službě, teď učí na základce. Vrátila se, i když nemusela a mohla si zařídit pohodlný život jinde. To vnímám jako úspěch,“ uzavírá dojatě sociální pracovnice.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Tato reportáž byla podpořena grantovým programem Journalismfund Europe Local Media for Democracy.