Foto Oskar Helcel, PřeMostění
Organizátoři festivalu amatérského divadla PřeMostění návštěvníky na plakátu lákají nezvyklou otázkou. Chtějí po nás, abychom se nad ní zamysleli, anebo si máme jen oddychnout, že festival v Mostě nekončí – loni totiž zaznívala věta „co když je to naposled?“ – a nabírá novou tvůrčí energii?
Blízký vztah, který vzniká mezi soubory, je patrný i na diskuzích, kde neprofesionální divadelníci spolu s odbornou porotou velmi konstruktivně a s citem reflektují výsledky práce svých leckdy nových přátel a kolegů.
PřeMostění má v oblasti amatérského divadla nejen dobré jméno, ale také jednu velkou přednost – charakter divadelní přehlídky, tedy něčeho primárně soutěžního, se zde ztrácí v pojetí akce jakožto festivalu. Uvolněná, přátelská atmosféra účastníkům z divadelních souborů jistě napomáhá k tomu cítit se tady dobře a vědět, že jsou vítáni. Pocit, že si účastníci dny v Mostě užívají, ostatně získávám už při vstupu do ZUŠ F. L. Gassmanna. V chodbě a předsálí se to hemží skupinkami účastníků festivalu a organizátorů, obsazená jsou téměř všechna odpočinková lehátka. Před barem ověšeným vtipy o jídle a pití stojí fronta a spokojené tváře s limonádou nebo kusem bábovky v ruce. Pokud má toto být jedna z úloh kultury v Ústeckém kraji, o kterých se diskutovalo v první podvečer s divadelním režisérem Filipem Nuckollsem, učitelem a politikem Jiřím Řehákem a hlavním organizátorem PřeMostění a pedagogem Pavlem Skálou, daří se ji plnit. I když situace není samozřejmě tak jednoduchá.
„Pro mě je PřeMostění srdcovka. Mám k němu už dlouhodobější vztah, takže ho vnímám různě. Moje pocity se proměňují, každý rok je to jiné. Teď to vnímám více z pracovního hlediska – chodíš na představení, pak na ně píšeš recenze. Některá zkrátka neuvidíš, takže když je něco fakt cool nebo naopak špatné, tak se o tom s ostatními nemůžeš bavit. Ale to k tomu patří,” popisuje atmosféru člen redakce letošního ročníku, Milan Hábl.
Početné zastoupení Libercem
Sobotní odpoledne patří třem libereckým souborům s rozdílnými tématy i formami jevištního vyjádření. Soubor DS STOPA fungující pod Gymnáziem Doctrina vyráží v inscenaci Bon Voyage na plavbu, jež se zdá být bez cíle. Kolektiv studentek a studentů autorsky zpracoval palčivá témata, s nimiž se oni a jejich vrstevníci musí vypořádávat. Na diskuzi po představení se otevřela otázka, zda inscenace není moc chaotická. Cesta na lodi bez kapitána už sama o sobě odkazuje ke zmatku a nejistotě. V tom vidím velmi dobrou paralelu k době, v níž gymnazisté dospívají. Kolážovité zpracování jednotlivých témat mi také připadá nosné, pouze bych ubrala na vulgarismech a soustředila se na kompaktnost celku – vzhledem k tomu, že přeci jen jde o divadlo, které, ať už má být o chaosu nebo ne, by mělo držet pohromadě.
Z lodi se přesouváme do dívčího internátu. Představení 18. narozeniny od Hereckého studia DFXŠ (pozn. Divadlo F. X. Šaldy Liberec) podobně jako předchozí Bon Voyage vychází z nápadů členek a členů souboru. Opět se jedná o nelehké téma směřující do budoucnosti: k předurčenosti studentek k práci služebných. V tomto bodě a volbě tématu mi připadá zvláštní záměr zasazení inscenace do blízké budoucnosti namísto do minulosti. Dříve přeci něco takového bylo standardem. Chtějí diváky dívky varovat před tím, že by se minulost mohla opakovat?
Herecké studio DFXŠ zvolilo ryze činoherní přístup k tvorbě inscenace. Divadlo Vydýcháno, třetí zástupce libereckého bloku představení, si vybralo ztvárnění prostřednictvím loutek. Příběh o Barce – příběh, který „nemá kladného hrdiny“, jak ho tvůrci sami popisují – hrají mladí loutkáři v mnohem menším kolektivu, než tomu bylo u předchozích dvou představení. Za použití vyřezávaných loutek, hudebních nástrojů a dávky vtipu vykreslují krátký, ale poučný a všem dobře známý příběh.
Mimo hlavní program a prostory ZUŠ
Jako doprovodný program nedělního poledne byla připravena procházka městskou krajinou. Pavel Skála nás provedl kolem budovy Repre, jehož rekonstrukce se hojně diskutuje, přes vyloučenou lokalitu Stovky až ke Kostelu Nanebevzetí Panny Marie proslavenému přesunem z jednoho místa na druhé. „Konají se tady městské slavnosti, což působí trochu zvláštně před takovým duchovním místem,“ komentuje prostor před chrámem Skála. Poslední zastávku před návratem do ZUŠ, jezero Most, zase lehce nešťastně obklopuje velký počet aut. A jak říká i Pavel Skála, výhled směrem od jezera také není zrovna nejpříjemnější.
Závěrem, před vyhlášením výsledků, nás čeká představení z produkce Moving Station z Plzně. Přestože pravděpodobně nepadla žádná domluva dopředu, tak i doprovodné představení Kytice vol. 2 tematizuje jeden z problémů dospívající generace: povinnou četbu. Sama vzpomínám, jak jsem na gymnáziu trpěla při čtení Máchova Máje. S tím také plzeňští pracují – zaznívají dotazy typu: „Tak co, kdo z vás se učil nějakou z básní nazpaměť?“ Publikum se směje, ale co víc – většina z nás si text i po letech pamatuje. Přemýšlím a doufám, že k tomu snad povinná literatura sloužit nemá. Nicméně nebýt předchozí četby Kytice Karla Jaromíra Erbena, nejspíš bych z děje pochytila pramálo. V představení se tři herci snaží představit divákům hned několik básní a zdá se, že aby inscenace netrvala dlouho, některé projedou jen letem světem. Ty notoricky známé – Svatební košili a Vodníka – ovšem přibližují nápaditě. Navíc přidávají k baladám své vlastní zážitky ze života a přistupují k látce s viditelným nadhledem.
Komunitu netvoří rivalita, ale spolupráce
Na divadelních přehlídkách bývá ve zvyku, že součástí jsou také tvůrčí workshopy. Pod vedením divadelních profesionálů se zde mohou účastníci dál rozvíjet a zkusit si třeba i něco úplně nového. PřeMostění nabízí například seminář Single actions s hercem a pedagogem DAMU Branislavem Mazúchem nebo Pohybovou laboratoř s tanečnicí a pedagožkou Veronikou Vaculíkovou. Za takto kvalitní personální zajištění organizátorům festivalu patří poklona. Uvést respektované osobnosti usazené ve velkých městech do regionů vždy znamená velmi obohacující dialog pro obě strany.
„Tyhle festivaly jsou super v tom se potkávat s novými lidmi – večer, na baru, klidně mezi představeními,“ potvrzuje Hábl mé vnímání PřeMostění jakožto komunitní záležitosti. Účastníci se blíže seznámí na workshopu a pak už se každý baví s každým, ať už sedí náhodou vedle sebe v sále nebo netrpělivě čekají na zpožděné představení. Blízký vztah, který vzniká mezi soubory, je patrný i na diskuzích, kde neprofesionální divadelníci spolu s odbornou porotou velmi konstruktivně a s citem reflektují výsledky práce svých leckdy nových přátel a kolegů.
Na cestu domů s výslužkou
Festival končí rozdáváním ovoce a sobotních lasagní na baru – a to pouze za úsměv. Ocenění a doporučení na národní divadelní přehlídky různého charakteru se rozdalo hodně. Pavel Skála také pobízí návštěvníky, aby si rozebrali knihy věnované sponzory festivalu, nakladatelstvími Baobab, Meander a Dauphin. Porotkyně Alena Zemančíková doporučuje konkrétní knihu, jíž se věnovali na Českém rozhlase Vltava a načetli ji jako audioknihu. To bude podle mě to, co je na festivalu PřeMostění poprvé – ilustrované knížky a oběd na cestu, stejně jako 25 stupňů začátkem dubna. PřeMostění fandím letos poprvé osobně a – ačkoli jsem nestihla velkou část programu – doufám, že ne naposled!
Autorka studuje kurátorská studia na UJEP.
Tento článek byl podpořen grantovým programem Journalismfund Europe Local Media for Democracy.