Foto Ester Klimecká, Luděk Prošek
Mostecká Galerie Bunkr sama sebe popisuje jako „kulturní prostor neinstitucionálního a nekomerčního charakteru“. Galerie se nachází v protiletadlovém krytu panelového domu v ulici Josefa Skupy a jako součást mostecké alternativní kulturní scény se specializuje především na současné české výtvarné umění. Kurátor a galerista Luděk Prošek, který je také středoškolským pedagogem a členem Strany zelených, se snaží vytvářet kvalitní výstavní prostor, který bude mít nejen vysoké umělecké ambice, ale bude také fungovat jako vzdělávací platforma pro místní veřejnost. I proto je v rámci Galerie Bunkr v Mostě organizován i další doprovodný program – jím byla naposledy například přednáška Architektura 58-89 rappera a umělce Vladimira 518 v prostoru Studia3 v místní knihovně.
Přestože v Mostě existují obrovské sociální problémy, je to architektonicky velice významné místo. A právě tyto důvody a střety sem lákají umělce a odborníky z celé ČR.
Galerie Bunkr byla založená v roce 2010 Štefanem Peckem a Davidem Madarem, kteří byli také tvými univerzitními studenty. Bunkr jsi pak od nich asi v roce 2018 převzal a nyní v něm provoz organizuješ ty – co tě k takovému kroku vedlo? Proč ses rozhodl v Mostě spravovat alternativní galerijní prostor?
Žil jsem od studií v Ústí nad Labem, kde jsem také provozoval malou Galerii NF, která prezentovala nejaktuálnější české umění. Zkušenosti z galerijního provozu jsem taky nasbíral, když jsem pracoval jako provozní manažer v ústecké Galerii Emila Filly. Po návratu do Mostu jsem zjistil, že tady nejsou vlastně žádné kvalitní kulturní aktivity. Chtěl jsem se tedy nějak aktivně do kulturního dění zapojit. Krátce po mém příchodu do Mostu se David se Štefanem naopak přestěhovali do Ústí a Prahy. Bunkr v Mostě na mě tak zbyl a s klukama jsme si to svým způsobem prohodili.
A jak Bunkr hodnotíš za těch asi šest let, co už jej spravuješ?
Je to dobré, jde to čím dál víc nahoru. Bunkr jsem otevřel, protože jsem chtěl, aby to nebyla jenom galerie, ale také alternativní vzdělávací prostor. Dělám to kvůli mladým lidem, hlavně studentům z gymnázia, kde učím – vodím sem všechny své studenty.
Bunkr bych tedy nazval jakousi alternativní učebnou, uměleckou laboratoří, kde v rámci hodin výtvarné výchovy sedíme v galerii a povídáme si o výstavách, umění a současných tématech. Myslím si, že skrze současné umění se dá velmi dobře vzdělávat i v tématech a oblastech jako architektura, urbanismus, veřejný prostor, sociologie nebo třeba aktuální téma klimatu.
Jak pracuješ s přístupností galerie? Daří se ti sem zvát širší okruh návštěvníků? Bunkr je relativně intimní prostor, na vernisážích je ve třech místnostech protileteckého krytu většinou kolem 30 lidí a mimo tyto akce je třeba ti zavolat a domluvit se s tebou na prohlídce. Dovedla bych si představit, že to může v mnohých potenciálních návštěvnících vzbuzovat ostych.
Já myslím, že tohle je úplně běžný provoz už od devadesátých let ve všech alternativnějších prostorech, včetně těch známých v Praze. Klade se důraz na nízkorozpočtovost a na to, že když v galerii lidé nejsou, tak nemusíš zbytečně platit kustoda, nemusíš platit žádné další zaměstnance a energie a ušetříš tím spoustu peněz. Upřímně, když vidím třeba, jak mrtvé je zdejší muzeum a kolik stojí jeho provoz, tak mi připadá zbytečné mít otevřeno celé dny. Dělám to tak, že ještě během výstavy vypíšu několik oficiálních komentovaných prohlídek, případně je výstava dostupná na zavolání, což se běžně využívá. A dost to funguje, telefonují i lidi, kteří přicházejí zvenčí: do Mostu v poslední době jezdí architekti, umělci a lidé z jiných měst. Ale „gró“ návštěvnosti samozřejmě tvoří mladí lidé, hlavně studenti.
Je to pro tebe téma, když přemýšlíš nad tím, jak moc chceš být přístupný široké veřejnosti? Nebo naopak chceš spíše a hlavně prezentovat umění, které považuješ za mimořádně dobré a kvalitní?
Galerie Bunkr se zaměřuje na prezentování nejaktuálnějšího českého umění. Díky kvalitnímu programu nás taky podporuje Ministerstvo kultury, kde jsme podle kritérií hodnocení skončili minulý rok první a letos druzí – a to zhruba z 80 galerií z celé ČR. Samozřejmě to nebereme jako soutěž, ale svědčí to o kvalitě výstavního programu a je to hlavně signál o důležitosti přílivu kvalitního umění z center do regionů. Znamená to, že u nás vystavují etablovaní současní umělci. Nemyslím si ale, že kvůli tomu, že zde vystavují kvalitní umělci, je to pro veřejnost nepřístupné. Naopak, galerie je tu proto, aby se veřejnost měla možnost setkávat se současným uměním a bourala hranice jeho nepochopení.
Myslím si, že Praha se už do jisté míry od devadesátých let výstavně vyčerpala a umělci sami chtějí expandovat do regionů. Přestože v Mostě existují obrovské sociální problémy, je to architektonicky velice významné místo. A právě tyto důvody a střety sem lákají umělce a odborníky z celé ČR. Myslím, že regionální expanze je v umění i trochu současný trend, je to koneckonců vidět i na otvírání výrazných regionálních galerií – například Galerie Luxfer v České Skalici pod vedením Luďka Rathouského nebo prostor Ivana Mečla Nová Perla u Krásné Lípy.
Navíc umělci rádi vystavují tam, kde se realizuje kvalitní výstavní program. Když jsem ještě provozoval galerii v Ústí, tak její předností byl speciální bezkurátorský provoz. Jednalo se o projekt takové „umělecké štafety“ – ten, kdo vystavoval jako poslední, vždy oslovil umělce pro následující výstavu. Celých devět let to „frčelo“ tímto způsobem a umělci si dávali záležet, aby štafetu nepřetrhli nebo nezkazili – oslovovali jen kvalitní umělce. Díky tomu tam pak během devíti let proběhlo plno naprosto vynikajících výstav.
A v Bunkru tedy pracuješ jako kurátor?
Ano, ale zároveň nejsem úplný kurátor, protože kurátor je takový „echt teoretik”. Takovou cestou úplně jít nechci a cítím se spíše jako galerista a zprostředkovatel současného umění.
Můžeš vysvětlit, v čem je rozdíl?
Kurátor je člověk, který neprovozuje galerii, ale vymýšlí kromě konceptu výstavního programu i detailně jednotlivé výstavy. Někdy se na výstavě podílí možná i více než umělec. Tak to dělat nechci: oslovuji umělce a chci jim dát úplně volnou ruku. Samozřejmě jsem jim k ruce, konzultujeme, instaluji s nimi, ale nejsem ten, kdo jim říká, jak co mají dělat nebo aby mi posílali předem koncepci, kterou já musím odsouhlasit. Kurátor často i navštěvuje umělcův ateliér a vybírá si přesně ta díla, která na výstavě chce. Tento způsob mně osobně nesedí. Bunkr je speciální malý prostor ve specifickém prostředí a městě a každý umělec se s ním musí poprat sám. Je to pro ně výzva, dost často umělci tvoří site specific projekty přímo pro naši galerii.
Kvůli tomu, co se například v Mostě děje s kulturním domem Repre a veřejným prostorem vůbec, jsem se rozhodl, že letošní rok bude většina výstav věnována architektuře. Koncepce je tedy věnována nějakému tématu a podle toho vybírám umělce, ale do projektů jim rozhodně nezasahuji. Nedílnou součástí výstavního provozu jsou potom i odborné přednášky o umění a architektuře, které v Mostě produkujeme.
Připadá mi zajímavé, že práce galeristy se odehrává dost v pozadí. A přitom jsi minimálně z mosteckého veřejného prostoru známý jako dost výrazná místní osobnost – angažuješ se proti plánované rekonstrukci Repre, jsi politik Strany zelených, byl jsi v mosteckém zastupitelstvu. Netřískají se v tobě tyto dvě polohy?
Jako že z toho nemám tu slávu? Tak o to právě vůbec nejde. Mě strašně naplňuje dostávat sem kvalitní projekty a lidi zvenčí, které taky Most zajímá. Posiluje mě, že jsem s nimi a nejsem zacyklený jen v regionu. Když mluvíš a spolupracuješ s lidmi, kteří pracují v nadregionálním kontextu, tak tě to taky nějakým způsobem může nakopávat a posouvat.
Taky to dělám kvůli lidem z Mostu, aby měli přístup ke kvalitní kultuře. Nemyslím si, že si na něčem takovém musí člověk „honit triko“. A fakt, že jsem veřejně angažovaný, může být spíše na obtíž. Byly ročníky, kdy vedení města Bunkru nedalo ani korunu. A jsou ročníky, kdy tady žebrám o 20 000 korun s takovýmhle výstavním programem. Musíme i několikrát osobně představovat mostecké komisi, že náš program je kvalitní, a nakonec nám stejně nedají nic. Přitom se potom v Mostě financují projekty nevalné kvality. Myslím, že Bunkr naše město reprezentuje na vysoké úrovni.
Jaká je současná výstava Vladimira 518 v Bunkru a co plánujete po ní?
Vladimir 518 u nás měl původně mít výstavu o Repre, ale protože nyní připravuje velkou výstavu do Doxu, tak se rozhodl prezentovat spíše svou aktuální kresebnou tvorbu. Důležitou součástí jeho výstavy byla přednáška Architektura 58-89, která se konala v knihovně ve vyprodaném Studiu3. Přednáška byla naprosto perfektní, týkala se architektury 2. poloviny 20. století – tedy typické pro Most, o kterém (včetně Repre) samozřejmě informovala.
Příští výstavu bude mít pražská umělkyně Carolina Sidon, což je autorka, kterou mi doporučil Pavel Karous, který se dlouhodobě zabývá architekturou a uměním ve veřejném prostoru. Carolina Sidon ve své tvorbě využívá techniku sítotisku, zabývá se brutalistní architekturou a v Bunkru představí svou sérii o Repre. V letních měsících chystáme jedno výstavní překvapení a na podzim u nás bude vystavovat umělec a architekt Honza Fabián. Na konci roku se potom představí známý malíř Jan Vytiska.
Mluvil jsi o tom, že tento rok se víc zaměřujete na architekturu. Je architektura tvé srdcové téma? Nebo to souvisí s Repre, okolo kterého ses angažoval?
Ne, je to celkově kvůli novému Mostu. Když jsem v Mostě žil jako dítě, tak jsem měl k místní architektuře postoj jako všichni. Vnímal jsem to tak, že nám zničili starý Most a místo toho ve městě máme odpornou komunistickou architekturu. Když jsem se pak do Mostu vrátil jako vystudovaný umělec, často jsem se také stýkal s odborníky na architekturu a urbanismus a uvědomil jsem si tak, že je to tady vlastně super.
Nyní, díky velkému zájmu o brutalistní stavby způsobenému i kauzou Transgas v Praze, začíná téma architektury z této doby velice rezonovat. Myslím si, že Most má v tomto směru obrovský potenciál, koneckonců se jedná o evropský unikát. Bohužel je většina těch cenných staveb už znehodnocená. Na druhou stranu, jak říká můj kamarád Lukáš Ryšavý, za 30 let ten polystyren zdegraduje a pak se ty rekonstrukce dají udělat znova a líp. Ale to už tu možná nebudu.
Tento rozhovor byl podpořen grantovým programem Journalismfund Europe Local Media for Democracy.