Foto Michal Ureš, použito se svolením autora
American Dialect Society již přes třicet let vyhlašuje slovo roku. Vítězem pro rok 2017 bylo slovní spojení „fake news“. Ne náhodou se ten samý rok stal americkým prezidentem Donald Trump. U nás podobný žebříček zajišťují Lidové noviny. Před dvěma lety čtenáři prvenství přiřkli slovu „dezolát“. Původně se jedná o hanlivé označení člověka na sociálním dně. S boomem falešných zpráv šířících se po internetu slovo ale nabylo další význam. Nyní se jím označují protagonisté takzvané dezinformační scény. Tedy lidé, kteří spíše než ze společenského dna pocházejí ze společenského okraje a vlivem dlouhodobé frustrace se přiklonili k politickému extremismu.
Divadlo na rozdíl od hraného filmu, jehož výroba se může natáhnout na dlouhé roky, dokáže poměrně pružně reagovat na diváckou poptávku. I proto poslední dva roky repertoáry plní tituly věnující se konfliktu na Ukrajině. Podobně aktuálně může znít i anotace ke hře Jedlík perel, uvedené na konci března v pražském Studiu Hrdinů. Námětem autorské inscenace Vojtěcha Maška jsou totiž konspirační teorie a lidé, kteří zasvětili svůj život hledání skrytých a „umlčovaných“ pravd. Zkušený scenárista (Arvéd, Okupace) toto hojně medializované téma uchopil nečekaným způsobem. Přetvořil je v napínavé podobenství o věčném hledání smyslu lidského života, na jehož konci se nenachází blažené prozření, ale totální zmatení. Jak ukazuje důvtipná výstavba dramatu, oba protichůdné stavy k sobě mohou mít velmi blízko.
Analogová duchařina
Při příchodu do sálu diváky přivítá slabě nasvícený herec Petr Jeništa levitující v kouřovém oparu. Svojí klidnou aurou a žlutavým pláštěm připomíná buddhistického mnicha. Zenovým hlasem opakuje jakousi mantru a svým zjevem evokuje jedince, který ze sebe shodil veškerou tíhu materiálního světa a dosáhl nirvány. Jak se divák v průběhu představení dozví, bezejmenná postava nemůže být tomuto bodu vzdálenější a její útrpná cesta hledání smyslu vede úplně jiným směrem.
Když už se zdá, že cítíte, jak se vám smysl tetelí přímo před nosem, zmizí rychleji, než po něm stačíte vztáhnout ruku.
Rychlým střihem se děj přesouvá do pracovny, která je běžnou součástí jeviště divadla nacházejícího se v nerekonstruovaném podzemí Veletržního paláce. V tomto kamrlíku podivín nejspíš tráví většinu svého času a pracuje na výrobě jakéhosi vysílače. Jeho radiové spojení mu však naruší vysílání – jedná se o sestřih z japonského seriálu Goro, bílý pes, jehož hlavní postavou je dívka Reiko Kitamori, vydávající se na dobrodružnou cestu za svým ztraceným pejskem.
Není důležité, zda divák pozná ukázky z přes čtyřicet let starého televizního pořadu, Mašek umně pracuje s až duchařskou atmosférou analogového záznamu a herečku Masemi Hagesawu převádí přímo na jeviště. Zpoza rohu vykoukne Tereza Maxmilián Marečková oblečená do kostýmu připomínajícího typické japonské školní uniformy séra fuku. Drobná herečka zpočátku vystupuje zdrženlivě a svými záměrně trhanými pohyby působí až nelidsky, jako duch navrátivší se z hluboké minulosti. Diváctvu může na mysli vytanout Sadako Yamamura, postava zavražděné dívky z japonského kultovního filmu Kruh.
Oba protagonisté k sobě přistupují s obezřetností, za níž lze ale cítit vzájemnou náklonnost. Jeništa svou od reality odtrženou postavu podává upřímně a bez zbytečného zesměšňování. Přestože diváctvo zhruba první polovinu sedmdesátiminutového představení příliš netuší, kam se příběh vyvine, sporé, ale dostatečné dávkování informací a práce se světly a hudebními předěly od Aid Kida vytváří napínavou, tajemstvím opředenou atmosféru.
Donkichotské ideály
Skoro padesátiletý Vojtěch Mašek má za sebou řadu úspěšných scénářů a v průběhu posledních let se ukázal jako verzatilní talent. Původně se věnoval psaní komiksů, spolupodílel se na scénáři ke kritikou oceňovanému humorně erotickému titulu Ve stínu šumavských hvozdů a je také autorem a ilustrátorem hororové detektivky Sestry Dietlovy. Do širšího povědomí ale vstoupil až díky práci u filmu. V roce 2021 se podílel na scénáři k satiricky laděné Okupaci a rok nato zazářil svým režijním debutem Arvéd. S komorním snímkem uspěl jak na Českých lvech, tak na Cenách české filmové kritiky.
Navíc pro tuzemský film znovuobjevil jeden z největších hereckých divadelních talentů, Michala Kerna, který si do té doby před kamerou střihl jen epizodické role. Herec s impozantním jemnocitem ztvárnil introvertní, ale svým chováním vyčnívající osůbku, která se kvůli svým potřebám nebála zaprodat duši ďáblu. Svému cíli – rozlousknout obří spiknutí – je oddána i mužská postava z Jedlíka perel. Avšak na rozdíl od Jiřího Arvéda Smíchovského, který byl donucen ke spolupráci s totalitní státní mocí, konspirátor žádnou smlouvu s protější stranou nepodepsal. Jako by si ortel, jenž mu měl přinést spásu, napsal sám. Podpis soudce a souzeného byl totožný.
Muž, který sám sebe uvrhl do žaláře vlastních smyšlenek, propadne šílenství a rozhovory vedené s dívčí postavou začnou připomínat schizofrenní monolog. Zbloudilý přízrak postupně nabývá sebevědomí – otázky nahradí čím dál jistější odpovědi a ostych nahradí pohotovost. Usadí muže na sedadlo umístěné uprostřed scény a začne kolem něj stavět obří futuristicky vyhlížející stroj. Těsně předtím než dá tuto ďábelskou mašinu do pohybu, pronese závěrečnou, vševysvětlující řeč směrem k publiku.
Diváctvu, jemuž je obsah Jeništovy posedlosti v podstatě po celou dobu skryt, se monolog jeví jako záchranné lano. Představení zprostředkovává onen slastný pocit, který zažívá i hlavní postava. Když už se zdá, že cítíte, jak se vám smysl tetelí přímo před nosem, zmizí rychleji, než po něm stačíte vztáhnout ruku. A jelikož je něčím tak proměnlivým a nepolapitelným, začnete jej stahovat do sítě souvislostí, a tím mizet ve vlastním světě. Stejně jako Don Quijote, k němuž je hrdina opakovaně přirovnáván a jenž realitu vyměnil za život ve fikci. Donkichotstvím se tu ukazuje i druhá strana mince – naivní pošetilost i hysterické bažení po smyslu.
Jeništa svým přesvědčivým výkonem připomene svou kolegyni Pavlínu Štorkovou, která před dvěma lety hvězdně ztvárnila vyšilující postavu Sylvie Plath v monodramatu Manželka publikovaného básníka. I Jedlík perel má díky skvělému obsazení a originálnímu zpracování aktuálního společenského tématu nakročeno k tomu stát se jak diváky, tak kritiky oceňovanou inscenací v posledních letech dramaturgicky poněkud stagnujícího Studia Hrdinů.
Autor je divadelní recenzent a redaktor A2.