Foto Patrik Borecký / A studio Rubín
„Snažíme se překonat vůli přírody.“ – „Mně přijde, že pěstujeme společnost, kde slabší budou velet silnějším.“ – „Smyslem té úmluvy je vymýtit evropskou tradici…“ Upínání se k přirozenému řádu, nadbíhání sociálnímu darwinismu a varování před rozpadem civilizace – to je triáda, již známe od řady konzervativních politiků. K nim bohužel patří i část našich senátorů, kteří během projednávání ratifikace Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí pronesli výše uvedené a podobné výroky. Jednání probíhalo ve středu 24. ledna a dokument nakonec o dva hlasy Senátem neprošel. Česká republika se tím spolu se sousedním Slovenskem a Maďarskem zařadila po bok několika málo států, které smlouvu podepsaly, ale neuvedly v zákonnou platnost.
Přestože základ scénáře tvoří nejrůznější sociologická data, divák v průběhu představení není zahlcen suchopárným výčtem, jak to u podobných uměleckých projektů občas bývá. Herz stejně jako ve svých předešlých titulech vsadila na žánr frašky.
Pět dní před zmíněným zasedáním ve Valdštejnském paláci měla v nedalekém A studiu Rubín premiéru inscenace Istanbulská úmluva, pojmenovaná právě po zmíněné mezinárodní smlouvě. Ti, kdo měli to štěstí a dostali se na beznadějně vyprodané představení, získali dobrou průpravu k bouřlivé debatě, která na konci ledna znovu ožila. Nově uvedená „dokumentární sonda“ režisérky Barbary Herz je totiž nejen informačně nabitým dílem, ale slouží i jako průvodce myšlením všech sveřepých bojovníků proti „genderismu a homosexualismu“.
Obrana před absurditou
Tuzemští novináři Istanbulské úmluvě věnovali již desítky či možná stovky stran článků a rozhovorů s mnoha odborníky a odbornicemi. Ti, kdo napjatou diskusi sledovali, asi vědí, že ratifikací dokumentu by k žádným zásadním změnám v českém právním řádu nedošlo, jak opakovaně tvrdí její odpůrci, a na život běžného občana by měla minimální vliv. Vedle uzákonění opatření proti násilí bychom se zavázali k prevenci a vyčlenění peněz na školení státních pracovníků, jako jsou policisté či soudci, nebo na vznik center poskytujících obětem násilí potřebnou podporu a péči. Plnění některých norem se nám navíc zcela nevyhne, jelikož se Evropská unie v červnu loňského roku rozhodla úmluvu přijmout. Při jednání Rady EU se český zástupce (a ministr dopravy) Martin Krupka zdržel hlasování.
Podstatou této mezinárodní smlouvy se okrajově zabývá i inscenace Istanbulská úmluva, větší pozornost ale věnuje problému násilí na ženách, a to v celé šíři: od každodenního sexismu přes chování domácích násilníků až po nedostatečnou podporu obětem ze strany státu. Jedním z cílů uměleckého projektu je také vyvrátit mýty, které jsou s tímto společenským problémem často spojené. K zajištění potřebných informací tvůrčí tým, tvořený vedle Herz dramaturgyněmi Lucií Ferenzovou a Dagmar Fričovou, na vzniku inscenace spolupracoval s několika neziskovými organizacemi. Vedle Otevřené společnosti se jednalo o koalici Hlas proti násilí, která se tématům, jichž se úmluva týká, dlouhodobě věnuje.
Přestože základ scénáře tvoří nejrůznější sociologická data, divák v průběhu představení není zahlcen suchopárným výčtem, jak to u podobných uměleckých projektů občas bývá. Herz stejně jako ve svých předešlých titulech vsadila na žánr frašky. Dramaturgie se opírá především o jednotlivá témata, jež ilustruje na dílčích příbězích či jen drobných situacích volně propojených několika postavami.
Dalo by se tvrdit, že určitá odlehčenost při rozebírání takto závažného tématu je nejen potřebná, ale i nutná. Kdyby měl divák po sedmdesát minut sledovat jen krajně nepříjemné scény a poslouchat seznam hrozivých statistik, nejspíše by propadl beznaději. V představení se výrazně pracuje s ironií, která může mít blízko k černému humoru, ale nikdy nesahá k sarkasmu či cynismu. Jak to u podobného typu komiky bývá, snahou je zdůraznit absurditu stávajícího světa a obrnit se před ní.
Ironický kabaret
Představení je rámované kabaretní či televizní show s příznačným názvem „Tady je svět ještě v pořádku“. V ní diváky přivítá úlisný moderátor ztvárněný Danem Kranichem. Z hercova projevu je od první chvíle patrná nadsázka, díky níž lze snadno přijmout košilaté a slizké vtipy. Jak sebeironii, tak tíseň budící krutost se podařilo bravurně zachytit Petru Jeništovi v roli násilníka. Stejně jako její kolegové se i Lucie Sýkorová zhostila vícero rolí. Vedle přeživší ztvárnila úvodní postavu naštvané matky, která se strachuje, že její děti budou odvezeny do Norska. Po většinu představení však zastává rázný hlas uvádějící na pravou míru nejrůznější pověry.
Velký podíl na pitvorně hrozivé náladě, v níž se představení nese, má vedle herců, kteří záměrně přehrávají a pracují s přepjatostí svého výrazu, výprava Petry Vlachenské. Kostýmy neonové barvy podtrhují směšně surreálnou atmosféru představení, k níž přispívá i kuňkavý syntetizátorový podklad od hudebnice Vladivojny La Chia. Mimo to kostýmy pomáhají potlačit sociální rozměr záporných postav. Domácí násilí totiž bývá mylně spojováno zejména s nižšími společenskými vrstvami. Je proto chvályhodné, že se tohoto stereotypu autorky vyvarovaly.
Stejně tak nedochází ke generalizaci věřících, u nás spjatých s majoritní katolickou církví, jako tmářů slepě podporujících kardinála Duku nebo kněze Piťhu. Z těchto konkrétních představitelů reprezentujících antigenderové hnutí si nicméně inscenace střílí. Spíše než na ohledávání příčin, proč část společnosti tyto narativy přijímá, autorky znovu sázejí na jejich vyvracení.
Je nicméně patrné, že Istanbulská úmluva cílí na již přesvědčené diváky, kteří se spíš jdou dovzdělat než zcela přehodnotit svůj světonázor. Bylo by proto vhodné pokusit se více ohledat strachy těch, kteří vidí za uzákoněním sňatku stejnopohlavních párů rozvrat tradiční rodiny. Závěrečná promluva, v níž Jeništa vysvětluje, že „se tito lidé rádi chytají velkých vyprávění a nejraději by je vnutili i všem ostatním“, vyznívá zkratkovitě a lehce přehlíživě. I lidská práva jsou nakonec jedním z velkých vyprávění – nebo poslední utopií. Tato námitka však nic nemění na pozitivním hodnocení inscenace. Herz a jejímu tvůrčímu týmu se podařilo vytvořit jedno z nejzajímavějších děl, jež za poslední léta v tomto malostranském divadle vznikla. Není divu, že reprízy jsou až do konce března vyprodané.
Autor je divadelní recenzent.