Foto Zuzana Lazarová/www.chemickedivadlo.cz
Pražský Klárov a Karlův most spojuje jediná ulice, jejíž název je odvozen od nenápadné stavby nacházející se zhruba v půli dlážděné cesty. Poté, co člověk mine Vojanovy sady skryté za vysokou bílou zdí, narazí na nárožní dům, jemuž dominuje socha sv. Petra držícího atribut zlatého klíče. Budova Lužického semináře, uznaná za kulturní památku, byla postavena v roce 1728 dle plánů Kiliána Ignáce Dientzenhofera pro lužickosrbské učně přicházející studovat do Prahy.
Dnes její část obývá Společnost přátel Lužice. Jejími členy jsou i divadelní režisér a Vojtěch Bárta a básnířka Alžběta Stančáková, kteří se rozhodli v barokních prostorách uvést imerzivní inscenaci s názvem Těžba snů. Ta měla premiéru již v prosinci roku 2022, ale tvůrci z Chemického divadla zatím uvedli jen několik málo repríz. Proto po delší odmlce přidali trojici předvánočních představení. Po vstupu do budovy dvojice organizátorů všem přítomným vysvětlí, jak krátký večerní program proběhne. Divák se může volně pohybovat chodbami, které jsou ozdobeny barevnými stuhami a girlandami, a následně se musí rozhodnout, zda půjde na inscenovanou schůzi spolku, zavítá na vesnickou tancovačku, nebo se zúčastní jazykového rychlokurzu.
Bohužel nelze stihnout vše, a tak odcházíme spolu s lektorem do učebny. Přestože hodina probíhá v cizím jazyce, rodilý Čech všemu bez problému rozumí. Vedle základních frází jako „Dobry den!“ a „Moje imię je…“ snadno pochopí i lidovou písničku, s jejímž milostným námětem se bude ještě v průběhu představení pracovat.
Namísto do Černého mlýna, jak je tomu v knize, jde Krabat žádat o práci k Mistrovi do Černé pumpy. Jedná se o název německé uhelné elektrárny, která je od roku 2016 součástí koncernu EPH.
Lužická srbština totiž patří spolu s češtinou, polštinou a slovenštinou do západoslovanské jazykové větve. Historické území Lužice se nachází v jihovýchodním Německu, ale částečně zasahuje i do Polska a Česka. Etnikum se v průběhu staletí postupně asimilovalo a naprostá většina Lužičanů dnes žije jen na malém území Braniborska a Saska. K tomuto nejmenšímu slovanskému národu se hlásí už jen několik desítek tisíc obyvatel.
Z Budyšína, centra Dolní Lužice, pochází i herec Clements Bobke. Ten na sebe upozorní na samotném začátku večera. V roli neznámého vyděděnce či člověka bez domova se na poslední chvíli „vnutí“ do budovy semináře. Dobře sehraná scénka nevyžádaného příchodu v divácích vyvolává neklid související s imerzivním pojetím inscenace. Návštěvník si na moment není jistý, zda je výstup součástí představení či nikoliv. Tento zvládnutý efekt se autoři bohužel rozhodli vystupňovat.
Do jazykové učebny zavítá i výstředně oblečený herec, který na sebe po chvíli začne strhávat pozornost. Z přineseného reproduktoru pustí saskou hymnu a začne pořvávat. I přesto lektor dál pokračuje ve výkladu, jako by se nic nedělo. Ironický výstup ale nikdo z přísedících diváků neocení. Před performerem uhýbají pohledem a většina brzy místnost opustí.
Agenturní učeň
V přízemí mezitím panuje o poznání příjemnější atmosféra. V sále je v plném proudu taneční zábava pod vedením hornolužické kapely ČILAK. Přestože se obecenstvo ke zpěvu nepřidává, lze ocenit uvolněnou atmosféru, kterou herci zprostředkovávají. K až domácké pohodě přispívá i stánek s občerstvením umístěný na dvorku, kam si diváci během představení odcházejí pro pivo či svařák. Zábavu znovu naruší až příchod podezřele vyhlížejícího cizince, který se představí jako Krabat.
Postava vychází z lužickosrbské pověsti o mladíkovi, který se upíše do služby k tajemnému Mistrovi. Legendární příběh byl zpracován v několika verzích, přičemž nejznámější pochází z pera libereckého rodáka Otfrieda Preusslera. Díky překladu, ale i pozdějšímu filmovému zpracování je kniha známá také v českém prostředí. Dle její předlohy v roce 1977 Karel Zeman natočil animovaný film Čarodějův učeň. Horor, občas uváděný o vánočních svátcích spolu s neškodnými pohádkami, nahnal strach již několika generacím dětských diváků.
Legendou se inspirovali i Bárta se Stančákovou při psaní scénáře a základní rámec příběhu aktualizovali o environmentální téma. Namísto do Černého mlýna, jak je tomu v knize, jde Krabat žádat o práci k Mistrovi do Černé pumpy. Jedná se o název německé uhelné elektrárny, která je od roku 2016 součástí koncernu EPH. Pokud se v posledních letech v tuzemských médiích psalo či mluvilo o Lužici, tak většinou v souvislosti s tímto holdingem, který zde vedle dalších tří elektráren vlastní i hnědouhelné doly.
My jsme všichni ČEZ
Autoři druhou část inscenace pojali spíše jako vtipnou hříčku než snahu o důmyslnější kritiku fosilního průmyslu. Těsně před finální scénou se bujará veselice změní v opileckou halucinaci. Rozdivočelé postavy společně začnou zpívat hymnu ČEZu. Sílu skupiny, jak zní název písně, pro energetický podnik v roce 2005 složilo hudební duo Osvaldová a Soukup. Její oslavný text a až opilecký nápěvek stihl mezi environmentálními aktivisty a aktivistkami takřka zlidovět. Rozpustilý moment dokáže u diváka sice vykouzlit úsměv na tváři, ale to je asi tak vše.
Naprázdno vyznívá i závěrečná scéna představení odehrávající se ve sklepě. Přestože trvá jen několik minut, je do ní nahuštěn celý zbytek děje. I veškerá aluze na současnou situaci v Lužici se scvrkne do několika málo replik. Mistr, u nějž se naplno projeví jeho ďábelský charakter, přirovná nebohého Krabata k agenturnímu pracovníkovi a pouhému kolečku ve stroji. Je škoda, že zprvu poutavá myšlenka spojit lidovou legendu s environmentální problematikou není rozvedena na větší plochu a lépe divadelně zpracována.
Těžbě snů se z atraktivního námětu nepodařilo mnoho vytěžit. Divák stráví hodinu v prostorách, kam by nejspíš nikdy nezavítal, ale i přes pestrou výzdobu a množství herců na večer nejspíš brzy zapomene. Pokud lze na díle něco ocenit, tak jeho popularizační či osvětovou funkci. Jedné z prosincových repríz předcházela debata, během níž se diskutovalo o tématu spravedlivé transformace a jejího vlivu na životy místních obyvatel. Vznik inscenace tak ospravedlňuje pouze vyzdvihnutí, nikoliv však již zpracování opomíjeného, avšak zajímavého tématu vážícího se k minulosti i budoucnosti Srbské Lužice.
Autor je divadelní recenzent.