Foto ČT24, CC BY-SA 4.0
Počet tuzemských divadelních režisérů a režisérek, jejichž tvorbu lze považovat za levicovou, bychom spočítali na prstech jedné ruky, i když by někdo mohl namítat, že jich je celá desítka. Zpracování politizovaných témat, jako je ženská či queer zkušenost, však ještě nutně nemusí znamenat levicovost, natož angažovanost. Pokud bychom tedy hledali jak levicové, tak angažované tvůrce, na svých prstech by je sečetl i dělník pracující přes dvacet let u hydraulického lisu. Mezi započítané výjimky by patřila divadelní skupina Lachende Bestien s režisérem Michalem Hábou.
„Smějící se bestie“ čeří vody tuzemské scény již přes deset let a za tu dobu se jí podařilo dostát svému jménu. Jen namátkou lze připomenout monodrama Ferdinande! střílející si jak ze společenského nešvaru havlismu, tak zároveň upřímně polemizující s částí Havlova díla napsanou v období disentu. Nebo stále hranou adaptaci hry Kohlhaas od Heinricha von Kleista, která diváka strhne svým spojením zábavnosti a náročného tázání se po legitimitě násilí v době probíhající environmentální krize.
Přenesení neoliberálních dogmat mezi společenskou chudinu trefně zviditelňuje jejich ideologičnost.
I jejich zatím poslední inscenace s názvem Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B., uvedená na začátku letošního roku v pražském divadle X10, si nebere servítky. Adaptace hry od současného tuzemského dramatika Romana Sikory spojuje třeskutou komedii s přímočarou kritikou systému, jehož hlavním imperativem je – řečeno slovy bojovníka Karlose Vémoly – že „lvi žerou jako první“.
Václav Havel v nebi
Inscenace, žánrově na pomezí mezi groteskou a alegorií bez ponaučení, vypráví příběh pana B. (ztvárněného Kryštofem Bartošem), lidské pijavice sající peníze ze svých spoluobčanů. Pracuje totiž u bankovní společnosti, jež lidem nabízí rychlé půjčky s vysokým úrokem. Zda budou schopni stanovenou sumu splácet, jej přirozeně nezajímá. Od toho jsou na světě soukromí exekutoři. Avšak ve společnosti, kde je člověk člověku parazitem, se lehce může stát, že neštěstí jednoho rádi využijí druzí. Panu B. se přihodí vážný úraz a skončí na dlouhé měsíce v nemocnici. Během té doby není schopen splácet hypotéku a v práci ho nahradí jeho podobně vyčůraný kolega. Když přijde domů, u dveří ho přivítají dva nepěkné žluté lístečky.
Mark Kristián Hochman a Ondřej Jiráček navlečení do žlutých silonek a obutí do černých lodiček s vysokým podpatkem coby exekuční lístky rozpustile pobíhají po betonovém jevišti, zatímco se je bývalý bankéř snaží polapit. Humorná scénka, zakončená pěvecko-tanečním výstupem ve stylu vogue a laškovným pomrkáváním směrem k divákovi, mluví nejen za celé představení, ale i tvorbu divadelního spolku. O výstřední humor v inscenacích Lachende Bestien totiž nikdy nebyla nouze. Režisér Michal Hába s ním pravidelně pracuje v širokém rozmezí od slapstickových gagů přes travestii a obscénní nahotu až po zcizovací efekty a komentáře směrem k probíhajícímu představení.
Humor, často jdoucí až na (za) hranu debility, ale nemusí být po chuti každému. Například prolog, v němž se umírající hlavní postava u bran do onoho světa setkává s Václavem Havlem, nedává zcela smysl a lze z ní číst pouze Sikorovu finesu. Kdyby se prohnilý bankéř setkal například s Petrem Kellnerem (když je Václav Klaus stále naživu), sdělení by bylo srozumitelnější. Pro leckterého diváka může být problematické zobrazení lidí bez domova, mezi něž se pan B. dostane a kde se odehrává zbylá část představení. Přílišná mravokárnost je ale v tomto případě spíše lichá.
Podnadjezdní univerzita
Bankéř, jak jej nazývají i jeho noví přátelé v nouzi, v holé lidské bídě vycítí příležitost pro podnikání a ze svých kumpánů učiní své žáky. Založí si „podnadjezdní“ univerzitu, kde začne optimalizovat a zdokonalovat techniky žebrání a vštěpovat mrzákům mantru, kterou si osvojil během své pracovní kariéry, totiž že si za svůj osud může každý sám. Přenesení neoliberálních dogmat mezi společenskou chudinu trefně zviditelňuje jejich ideologičnost. Hned jak postavy nasají všechnu moudrost korporátního světa, přistoupí rovnou k praxi. Následuje sled pitvorně směšných scének, v nichž lze všechny herecké výkony označit za nadprůměrné, ale Hochmanův za excelentní. Mladý herec záměrně přehrává, plazí se mezi diváky a prosí je o peníze.
Díky komické náladě, v níž se celé představení od počátku nese, je zřejmé, že se jedná o kritiku kořistnického vztahu mezi lidmi za použití černého humoru a ne o zesměšňování lidí bez domova. Zkratka či stereotyp rovněž odpovídá žánru grotesky, která nepracuje s plnohodnotnými charaktery a zdůrazňuje jejich jednotlivé, často záporné povahové rysy. Divák je během představení také několikrát konfrontován s vlastním sociálním postavením. Například když je ve vážně laděných chvílích zdůrazněno, že pan B. umírá několik dní na dlažbě v Celetné ulici a nikdo z kolemjdoucích mu nepomůže.
To je příjemnou změnou oproti mnohé zdejší vykleštěné tvorbě, která se diváka snaží přesvědčit, že pokud si zaplatil za lístek a dostavil se do státem dotované kulturní instituce, automaticky mu náleží status lepšího člověka. Zde se nabízí přiložit gratulaci Jiřímu Havelkovi k obdržení ceny Divadelních novin za inscenaci Vykouření. Režisérovo vysmívání se „Čecháčkům“, zpravidla žijícím na periferii, se stalo jeho svébytným rukopisem, jenž uplatňuje jak ve své divadelní, tak filmové tvorbě. Mnozí kritici mu za to navíc pějí chválu.
Láska za tónů agrometalu
Sikorův alegorický text s přerývanými replikami sice zajišťuje dostatek komických situací, slovních vtipů či jen dobře načasovaných nadávek, velká míra uznání však patří Hábovi, který s minimální výpravou a jednoduchou jevištní technikou vytvořil inscenaci, která nečpí amatérismem a má spád. O Hábově všestranném komediálním talentu, který umí uplatnit i na velké scéně, se lze aktuálně přesvědčit i v Bezručově divadle v Ostravě, kde uvedl nastudování Shakespearova Snu čarovné noci.
Všestrannost je třeba ocenit také u Jindřicha Čížka, který je nejen autorem hudebního podkresu, ale v představení i sám vystupuje. V poslední části, v níž ustupuje společenská kritika před příběhem hlavního hrdiny, ztvárnil postavu promiskuitní Alžběty, do níž se pan B. zamiluje. Jeho travestická role rozesměje i toho největšího bručouna. Láska na první pohled však netrvá věčně a jako píseň na rozloučenou bývalým milencům zahraje nestárnoucí balada Když odchází láska od Argemy, doyenů národního žánru agrometalu.
Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B. je tragikomedií, jejíž úspěch do značné míry závisí na tom, zda divák přijme šibeniční humor a divadelní nadsázku. Lachende Bestien jsou k němu však upřímní. Nenabízí přesah, ani ponaučení, pouze vnitřně očišťující smích. Představení v blízké době poběží ze záznamu v České televizi. I lidé žijící mimo Prahu či ti, kteří z mnoha pochopitelných důvodů neradi navštěvují divadlo, se budou moct zasmát všem, kteří tyjí z lidského neštěstí.
Autor je divadelní recenzent.