Foto Raul Lieberwirth, Galway Pulse, CC BY-SA 4.0
Monodrama Prima Facie australsko-britské dramatičky Suzie Miller bylo publikováno teprve nedávno, v roce 2019. Do českého prostředí se však poprvé dostalo o tři roky později, a to díky distribuční společnosti Aerofilms, jež v některých svých kinech uvedla záznam londýnské inscenace s Jodie Comer v hlavní roli. Samotná divadelní hra byla do češtiny přeložená Zuzanou Joskovou pod názvem Na první pohled a právě na ní je postavená i stejnojmenná inscenace ze Švandova divadla (premiéra 7. 10. 2023) vzniklá kolem týmu režisérky Lucie Ferenzové a dramaturga Davida Košťáka.
Termín z názvu původního dramatického textu „Prima Facie“ pochází z anglického práva. Výraz se v tamějším prostředí využívá k označení prvního dojmu z dostupných důkazů, tedy jak se případ „na první pohled“ jeví. Fráze může rovněž označovat situaci, kdy jsou prozatímní důkazy přesvědčivé natolik, aby vytvořily představu, že jsou pravdivé do okamžiku předložení dalších argumentů. S motivem pracuje jak divadelní hra, tak i inscenace, přestože v českém právu pojem znamená něco trošku jiného. Kulturní transfer v tomto případě však funguje a pochopení ústředního tématu nijak nebrání.
Štípková dokáže obrat Tessina uvažování perfektně vyjádřit skrze změnu herecké polohy. Ze sebejisté advokátky se najednou promění ve sklíčenou ženu v depresi a s obrovským traumatem.
Tessa Ensler (Marie Štípková) je advokátkou mající pocit, že se dají doposud artikulovanými zákony popsat či pojmenovat všechny situace, které skončí u soudu. Její zásadou je obhajovat zákony a nikoliv lidi. Spoléhá se tedy na jazyk – pokouší se hledat chyby ve formulacích a nezohledňuje nic jiného, což v její situaci vyústí až ke ztrátě empatie. Tessa proto „neprohrála“ případ už sakra dlouho.
Inscenace tuto skutečnost vyzdvihuje hned první scénou, v níž Štípková sugestivně líčí techniku, jíž využívá při křížovém výslechu: nejprve působí tiše, vyslovuje soucit vůči oběti, později ale začne pokládat smršť těch nejostřejších otázek, čímž dotyčného naprosto vykolejí. Dynamické tempo, kterým Štípková odříkává promluvy, doprovází na bicí Markéta Ptáčníková, jež se po většinu času nachází s herečkou na jevišti. Přestože Štípková není tou, kdo na hudební nástroj hraje, má ho pod naprostou kontrolou. Gesty jedné ruky totiž ukazuje, kdy má co zaznít. Štípkové herectví akcentuje Tessino sebevědomí a naprostou kontrolu nad svojí prací. Skutečnost rovněž podtrhuje i kostým, do něhož je herečka nejdříve oděná – padnoucí oblek skládající se ze saka doplněného o bílou košili, bílé kalhoty a černé vysoké boty.
Izolována od vlastního těla
Tessina nulová empatie se projevuje i v případě konfliktu, do něhož se dostala během spolupráce se stážistkou Sophie, která se náhodného obžalovaného v minulosti zeptala na otázku, zda čin skutečně provedl. Hlavní hrdinka v návaznosti Sophie vytýká, že by ji nabitá vědomost jen limitovala při argumentaci. Tesse proto nedělá vůbec problém „pravidlo prvního pasažéra“ a nemá žádné výčitky ani při obhajobě „těch zlých“. Vykládá přeci právo a není v pozici, kdy by měla sama rozhodovat. Postavě se tedy pravidelně „daří“ vyhrát soud i v situacích, kdy obžalovaný čin pravděpodobně spáchal, což se hrdince stane nesčetněkrát právě i v případech znásilnění. Nesoustředí se totiž na osoby, hledá výhradně nesrovnalosti v prima facie důkazech.
Z tohoto dost neetického a limitovaného uvažování se dostane až ve chvíli, kdy se sama stane obětí znásilnění, jež spáchal její kolega Julian. S ním začínala randit a důvěřovala mu. V důsledku vyvolaného traumatu si sama postupně uvědomuje, že jsou stávající zákony, které se týkají znásilnění, silně nedostačující. Oběť totiž nemůže v každé situaci jednat pouze racionálně a schraňovat důkazy, aby později usvědčila pachatele – to si ostatně potvrdí i potom, co smaže esemesku, kterou jí Julian poslal.
Štípková dokáže obrat Tessina uvažování perfektně vyjádřit skrze změnu herecké polohy. Ze sebejisté advokátky se najednou promění ve sklíčenou ženu v depresi a s obrovským traumatem. Už na sobě nemá padnoucí oblek, perfektní make-up či uhlazené vlasy, obleče se do letních šatů, přestože je zima, umyje si líčení a vlivem neurotických gest si rozcuchá účes. I tak se ale rozhodne trestný čin neprodleně ohlásit na policii.
Při čekání na soud si Tessa začne připadat, jako by byla izolovaná od vlastního těla. To mimořádně podtrhuje i projekce, na níž se sama objeví – v padnoucím obleku a upravená, což vytváří kontrast k jejímu aktuálnímu stavu. Kamera ji však snímá svrchu. Výjev může právě i z toho důvodu symbolizovat právo coby princip, ke kterému do incidentu vzhlížela. Celé její dosavadní jednání při křížovém výslechu bylo totiž podřízeno „vyšší moci“ a ona ji pouze interpretovala.
Silné emoce
Na soudní přelíčení Tessa přijde v advokátském oblečení. Štípková je sice oděná do stejného kostýmu jako v první scéně, tentokrát jí ale vůbec nesedí. Sako má vycpaná ramena tak moc, že jsou na stejné úrovni jako její vlastní hlava. Možná si už prostě jen není jistá tím, co její oblek představuje – právo, kterému zasvětila život. Právo, které najednou přestalo dávat smysl. Právo, které nedokáže správně artikulovat každý trestný čin.
Paradoxně proto vyznívá situace, do níž se postava dostane při křížovém výslechu, kde tentokrát figuruje coby poškozená. V identických okolnostech se totiž ocitly i jiné oběti znásilnění, jejichž výpovědi v minulosti Tessa znehodnotila. Štípková to zdůrazňuje koktáním, hlubokým oddechováním a nervózními pohledy do země, kdy se pokouší vyjádřit, jak postava reagovala, když byla nucená odpovídat na otázky, jakým způsobem se pachatelovu násilí bránila.
Kombinace promluv a herectví tak může vyvolat opravdu silné emoce. Nemělo by být jedno, jakou ruku či nohu použila k ubránění se? Proč nestačí, že šlo o nekonsenzuální poměr? Nemělo by záležet na tom, jakou oběť vyvíjela sílu, jelikož mohla prostě v důsledku šoku zamrznout. To se mimochodem stalo i Tesse, která se po chvíli už prostě bránit nedokázala.
Tessa Ensler soud samozřejmě prohraje. Verdiktu předchází monolog, v němž vyslovuje, že právní systém vychází ze zkušeností, na něž se následně pokouší reagovat. Doposud ho ale artikulovali převážně muži, kteří zároveň stojí v jeho čele. Na první pohled sděluje skutečnost naprosto srozumitelně.
Inscenace Prima Facie není zatěžkaná poetismem či složitými monology a květnatým jazykem. Motivy jsou patrné a k jejich odhalení není potřeba najít složitý klíč, což osobně považuji za jednu z největších předností inscenace. Před případnou návštěvou Švandova divadla však doporučuji uvážit vlastní mechanismy zvládání témat týkajících se znásilnění. Vůbec se totiž nejedná o jednoduchou podívanou, přestože opravdu silnou a podle mě i perfektně zpracovanou.
Autorka je divadelní publicistka.