Foto Alarm / Barbora Janauerová
Bývalý poslanec Dominik Feri byl minulý týden nepravomocně odsouzen ke třem letům za mřížemi. Všechen respekt v tomto ohledu patří ženám, které se i přes veškerou dehonestaci, zesměšňování i nevyžádaný kontakt ze strany Feriho nenechaly zastrašit a v řízení vytrvaly. Díky jejich odvaze a síle se ukázalo, že i v naší zemi je možné odsoudit mediální a politickou osobnost, že nikdo není nedotknutelný.
Vlna nadšení, která ve čtvrtek ovládla mediální prostor i sociální sítě, má však i své stinné stránky. Někteří po vynesení rozsudku psali, že odsouzení Feriho je jakési zadostiučinění pro všechny oběti sexuálního násilí nebo že bude teď pro přeživší jednodušší znásilnění nahlašovat policii. V mnoha případech tomu tak ale být nemusí a těmito komentáři může být na jiné oběti sexuálního násilí vyvíjen zcela nemístný a paternalistický tlak. Neměly by to být ony, přeživší sexuálního násilí, kdo ponese odpovědnost za posun směrem k bezpečnější a citlivější společnosti. Neměli bychom jim říkat, že se nyní mají cítit lépe nebo že mají víc věřit tomu, že když svou zkušenost nahlásí, dočkají se spravedlnosti.
Jména v živém vysílání
Když se podíváme na „kauzu Feri“ od začátku, velkou důvěru v systém nám to totiž rozhodně nepřinese. Ženy nejprve čelily lynči ze strany fanoušků bývalého poslance a jejich zkušenosti byly zpochybňovány dokonce i některými politiky. Pak přišly útoky od samotného obžalovaného, který na svých obrovských mediálních platformách tvrdil, že jsou ženy labilní nebo že chtějí pozornost. Aby je zastrašil, zveřejnil Feri dokonce jméno jedné z obětí. Odhalení identity je přitom extrémně ohrožující a může s sebou nést nedozírné následky.
Nejenže se okamžitě nezačalo mluvit o tom, jak podobným napadením v silně hierarchickém prostředí parlamentu (kde jeden z útoků proběhl) předcházet, ono se totiž nezačalo mluvit o ničem.
Ženy, které se Ferimu postavily u soudu, si následně musely projít také nevyžádaným kontaktem ze strany obžalovaného nebo musely poslouchat jeho smích v soudní síni. Jen aby nakonec, když byl Ferimu ukládán (dle mého názoru nízký) trest, byla odvysílána živě jejich jména společně s daty narození v jedné z největších televizních stanic v zemi. Jako kdyby poslední roky všechny možné organizace neupozorňovaly na to, jak citlivá je pozice obětí sexuálního násilí. Jako kdyby se zveřejňování informací o obětech hojně neodsuzovalo už před půl rokem, když se ho dopustil Feri. Jako kdyby TV Nova nevěděla, proč byly zavřené dveře do jednací síně v momentech, kdy oběti vypovídaly.
Korunu této ignoranci pak dodává většina politiků a političek. Nejenže se okamžitě nezačalo mluvit o tom, jak podobným napadením v silně hierarchickém prostředí parlamentu (kde jeden z útoků proběhl) předcházet, ono se totiž nezačalo mluvit o ničem. Spolustraníci predátora, kteří se ho v minulosti navíc zastávali, na svých mediálních kanálech raději mlčí. Karel Schwarzenberg pak říká, že mu je prý Feriho líto a že „žádná justice není úplně nezávislá“.
Stanislav Křeček, který z nějakého důvodu stále působí jako veřejný ochránce práv, po vynesení rozsudku napsal na sociální sítě: „Bojím se, že v případu ,Feri’ je zásada presumpce neviny obecně zcela likvidována. To není dobrá zpráva o stavu společnosti.“ Z toho lze leda tak usuzovat, že ombudsman nevěří české justici, potažmo obětem sexuálního násilí, jejichž tvrzení byla před soudem klasifikována jako hodnověrná. To opravdu není dobrá zpráva o stavu společnosti.
Boj za lepší svět
Rámovat debatu tak, že se s odsouzením jednoho predátora nějak zjednoduší pozice dalších obětí sexuálního násilí, je zkrátka liché a vůči obětem neférové. Instituce, v jejichž rámcích existujeme, jsou totiž pořád stejné. Policejním ředitelem je stále člověk, který bez jakékoli edukace mluví o falešných obviněních a pak se směšně snaží zmanipulovat data, aby potvrdil svou „pravdu“. Nejvyššímu soudu stále šéfuje muž, který o znásilnění vtipkuje. Na policii se oběti stále běžně setkávají se sekundární viktimizací a retraumatizací. Jeden nepravomocně odsouzený politik jim toto nijak neulehčí. A ostatně celý proces s ním ukazuje, kolik síly a energie stojí proti predátorovi bojovat soudní cestou.
Je pozitivní, že díky odvaze přeživších má dnes větší část společnosti alespoň nějaké povědomí o tom, jak funguje sekundární viktimizace nebo proč je současná definice znásilnění nedostatečná. Je také pozitivní, že Feri možná skončí za mřížemi. Jenže tím to jen začíná. Hlavní práce bude dále tvořit bezpečný prostor pro další lidi, kteří se rozhodnou nahlásit znásilnění, a hlavně hnát k odpovědnosti klíčové instituce. Je načase postavit se sexistickému systému, jehož mnohé instance a uzly moci řídí lidé zpochybňující (a někdy také páchající) sexuální násilí. Je třeba zároveň vyvíjet tlak na politickou reprezentaci, aby šla příkladem a zavedla funkční mechanismy nahlašování a ochrany. Aby o tématu mluvila. Aby přijala zodpovědnost za krytí a omlouvání predátora. A hlavně aby změnila definici znásilnění v trestním zákoníku.
Boj o to, aby byla Česká republika bezpečnějším místem pro ženy, nesmí ležet na bedrech obětí sexuálního násilí a na jejich odvaze a síle. Je to zodpovědnost nás všech, abychom neustále zpochybňovali a vylepšovali struktury, v nichž žijeme. Sexuální násilí (jako jakékoli jiné násilí) není individuální, ale systémový problém. Oběti sexuálního násilí se proto nedočkaly se čtvrtečním rozsudkem zadostiučinění. Dočkají se ho, až poslední misogynní člověk opustí pozici moci.
Autorka je redaktorka Alarmu.