Foto Policie ČR
„Vše jsem mu zopakovala, zatímco on se mě ptal, jestli se seznamuju s kluky na seznamkách jako Badoo nebo Tinder, kolik jsem měla sexuálních partnerů, kdy jsem naposledy měla styk a tak dále. Začal mi dokonce číst nějaké staré konverzace mezi mnou a mým násilníkem, u čehož jsem se zhroutila a řekla, že to nezvládnu. Oba výslechy i čekání na závěrečné rozhodnutí pro mě bylo neskutečné utrpení, ale doufala jsem, že dělám správnou věc. Nakonec případ odložili pro nedostatek důkazů. Teď se bojím, že si budou všichni myslet, že jsem si to vymyslela, když to nebylo prokázáno,“ zní jedno ze svědectví žen, které se rozhodly nahlásit znásilnění na Policii České republiky.
Už roky se vedou debaty o tom, že policisté a policistky neumí s oběťmi a přeživšími sexuálního násilí jednat citlivě. Při výsleších lidé procházejí bolestivou retraumatizací často jen proto, aby jim nakonec někdo řekl „a víš určitě, že sis to nevymyslela, že jsi nebyla opilá?“ nebo víš, že „když se to neprokáže, ještě zažaluje on tebe za falešné obvinění“. Podobných zkušeností, které veřejně sdílí iniciativa Proč jsme to nenahlásili nebo třeba spolek To po tom, jsou desítky.
Oběti sexuální násilí nehlásí často právě proto, že se bojí, že by jim nikdo nevěřil, že by byla jejich zkušenost donekonečna zpochybňována a navíc, i kdyby jim policisté nakonec uvěřili, násilník by odešel maximálně s podmínkou. Situaci nepomáhá ani fakt, že je česká legislativa na většinu znásilnění krátká – pokud se oběť fyzicky nebrání, nedošlo podle českého práva k trestnému činu. A to ačkoli víme, že až 70 procent obětí v situaci takzvaně zamrzne.
Schopnost reflektovat své chování do macho kultury nepatří, stejně jako do ní nepatří naslouchání radikálně jiným zkušenostem. Muž má vždy pravdu a když kritika neustává, může vždy přijít jiný muž s ještě větší mocí a vyjádřit mu podporu.
Ačkoli vznikají skvělé organizace a neziskovky, které pomáhají s osvětou, bojují za redefinici znásilnění nebo přímo pomáhají obětem sexuálního násilí, státní aparát v této věci dlouhodobě systematicky selhává. To se naposledy potvrdilo v pondělí 7. srpna, když vyšel v pořadu Spotlight rozhovor s policejním ředitelem Martinem Vondráškem.
Policejní ředitel v rozhovoru s Lindou Bartošovou začal své kolečko ignorantských, zraňujících a nebezpečných vyjádření, když v polovině videa řekl, že femicidy (vraždy žen) nelze předvídat. Když partneři mají čistý rejstřík, nemůžeme prý vědět, že jednoho dne na své partnerky vytáhnou nůž. Jenže každý, kdo se někdy snažil na policii ohlašovat domácí násilí, ví, že místo pomoci a ochrany se ženám často dostane jen informace, že „s tím nemůžeme nic dělat“. Násilník se tak do žádné databáze nedostane, ženě není nabídnuto stabilní a bezpečné místo, kam by se mohla schovat, než se postaví na nohy. Jistě, pokud domácí násilí ženy nehlásí, nemůžeme předpovědět femicidy. Jenže proč ženy domácí násilí nehlásí?
„Oni se jen hádali,“ odpověděl mi policista poté, co jsem přivolala hlídku z důvodu podezření na domácí násilí, jehož jsem byla opakovaně svědkem skrze světlík našeho starého domu. Když se to stalo poprvé, volala jsem Bílý kruh bezpečí, kde mi poradili, abych policii raději nekontaktovala, dokud nebude oběť vyloženě volat o pomoc. „Jí to může jen přitížit, když někdo přijde, oni s tím stejně nic neudělají a on si to na ní pak akorát vybije,“ říkali mi na lince pomoci. Jenže podruhé, když se něco takového stalo, křičela žena „pomozte mi někdo“. Policie strávila v bytě všeho všudy pět minut. Když odcházeli bez pachatele v poutech, byla jsem v šoku. Jak tam tu ženu mohli s tím násilníkem nechat samotnou?
Kafe jako safe space
Když se Linda Bartošová přesunula v rozhovoru s Martinem Vondráškem k problematice sexuálního násilí, upozornila ho na špatné zkušenosti žen s výslechy. Zeptala se ho, zda může zaručit, že má oběť u policie zcela bezpečné prostředí. „V devadesáti devíti procentech případů, když přijde žena oznámit nějaké sexuální násilí, tak člověk na dozorčí službě přesně ví, co dělat,“ reagoval policejní ředitel. Následně pak dodal, že i on, když s podobnými situacemi přišel do styku, nabídl oběti kafe.
Stránky jako Proč jsme to nenahlásili jsou však plné výpovědí svědčících o opaku. „Čekala jsem další dvě hodiny, než začal můj výslech v dětské místnosti, kde byl odposlech do vedlejšího pokoje, tam seděl pachatel a všechno slyšel. Byl to hrozný pocit, měla jsem neuvěřitelný strach, všechno bylo špatně a strašně jsem chtěla někam utéct. Dvě hodiny mě vyslýchala policistka a poté další hodinu pokládala jeho obhájkyně dotazy typu: ,Jaký má pachatel penis? Přemýšlela jste někdy, komu by vaše matka věřila?‘ (…) Po půlnoci mě policisté vezli zpátky domů a v autě se mě ještě dvakrát zeptali, jestli nelžu a nevymyslela jsem si to. Ten den jsem si přišla jako největší lhářka světa, jako by všechno to utrpení byl jenom zlej sen, kterej jsem se snažila někomu vyprávět,“ zní další zkušenost oběti sexuálního násilí.
Ačkoli mluví Vondrášek o tom, že policisté a policistky prochází školeními, reálné zkušenosti lidí, jež se snažili sexuální násilí nahlásit, vykreslují úplně jiný obrázek. Necitlivý přístup není v tomto případě selhání jednotlivce, ale systémový problém. Mezi policejními složkami, ale i mezi širokou veřejností, bývají zkušenosti žen a queer lidí s násilím ustavičně zpochybňovány a devalvovány.
To nakonec exemplárně předvedl samotný policejní prezident, když v rozhovoru pronesl – prý tedy po dlouhém přemýšlení –, že „velmi často, ale velmi často, je oznámení ženy smyšlené, velmi často… A my musíme prověřit, že co říká, je pravda.“ Vondrášek prý ve své dekády trvající praxi na falešné obvinění ze znásilnění narazil dvakrát.
Přemýšlení prezidenta české policie pak dokresluje jeho vysvětlení problému údajných smyšlených znásilnění – ženy je využívají třeba jako výmluvu, když přijdou domů za manželem až nad ránem a bojí se, že by byl naštvaný. Kromě toho, že jsou nevkusná, policejní prezident podle všeho předpokládá, že žena se má automaticky chovat tak, aby partnera, který je pro ni zřejmě permanentní hrozbou, nemohla „naštvat“, čímž by ji pak měl právo „potrestat“? Pokud máme podle zákona rovná práva, kam se poděla v této úvaze, kde se automaticky operuje strachem ženy z partnera? A navíc – tato tvrzení o „výmluvách“ jsou hlavně nepravdivá.
Falešných obvinění jsou v případech sexuálního násilí jednotky procent, tedy stejně nebo dokonce méně než u jiných druhů trestné činnosti. V České republice bývá navíc nahlášen jen malý zlomek znásilnění, odhadem pouhých pět procent. Toto všechno zdůrazňují neziskové organizace, jejichž expertizou se Vondrášek ve videu mimo jiné zaštiťoval. Neustále apelují také na to, jak je důležité věřit obětem. Ačkoli policejní ředitel mluvil o vzdělávacích programech policistů i spolupracích s experty, z jeho projevů ve Spotlightu i pak dále v médiích je jasné, že problematice sexuálního násilí vůbec nerozumí a nejspíše se o porozumění ani nikdy nepokusil.
Neschopnost přiznat vlastní chybu
Po fiasku policejního ředitele v rozhovoru se strhla vlna zasloužené kritiky. Web Aktuálně v rámci zmírnění napáchaných škod na Vondráškově reputaci brzy změnil titulek z „Šéf policie: Ženy si sexuální násilí velmi často vymýšlejí. Sám jsem to dvakrát zažil“ na „Šéf policie: Extremisté v ulicích? Na to jsem citlivý. Musíme ukázat rychlou reakci“. Téma sexuálního násilí Aktuálně z titulku raději úplně smazalo.
Policejní prezident však dál cítil křivdu, rozhodl se proto další ráno vydat oficiální vyjádření. Místo upřímné omluvy a slibu, že se nic takového nebude opakovat, již v první větě tvrdí, že v pořadu Spotlight sexuální násilí nebagatelizoval. Lituje prý ale toho, že použil v diskusi o smyšlených oznámeních slovní spojení „velmi často“. Text pokračuje výmluvně: „Musím se ale ohradit proti zavádějícím tvrzením vytrženým z kontextu, která jsou používána ve veřejném prostoru, a která se snaží vyvolat dojem, že mám hodnoty nastavené zcela opačně, než tomu ve skutečnosti je. Dlouhodobě se snažím veřejnosti předkládat úplné a objektivní informace k jednotlivým tématům, která jsou v kompetenci Policie ČR. Proto jsem se podělil i o svoji osobní zkušenost, která nachází oporu v policejních statistikách, a která nic nemění na nutnosti citlivého přístupu policistů ke všem obětem trestných činů.“
V rámci snahy ukázat, že přeci jen neudělal nic špatně a že jeho tvrzení takzvaně „nachází oporu v policejních statistikách“, se Vondrášek rozhodl zveřejnit tvrdá data. „V roce 2022 Policie ČR zahájila úkony trestního řízení pro podezření z trestného činu znásilnění v 1375 případech, ze kterých bylo 573 případů odloženo v souladu s ustanovením § 159a/1 trestního řádu, tedy z důvodu, že ve věci nešlo o podezření z trestného činu, jinými slovy se skutek nestal,“ tvrdí. Jenže ukazovat na odložené případy a říkat, že to znamená, že se skutek nestal, je manipulativní až lživé. A to by měl Vondrášek jako šéf policie vědět.
„Z těchto čísel nelze dovozovat to, co říká policejní prezident. To zkrátka není pravda a je to přinejmenším zavádějící informace. Oznámení a výpověď oběti mohou být pravdivé, ale nemusí být naplněny všechny znaky trestného činu. Může to být naopak silný argument pro redefinici znásilnění, ale bez dalších informací to z té samotné statistiky nepoznáme,“ vysvětluje advokátka Věra Nováková.
Ačkoli byl i s touto chybou současný policejní ředitel konfrontován, ve čtvrtečním prohlášení pro média dále trval na tom, že „zpětně to bylo nešťastné, nicméně (já teďka nechci citovat pana doktora Drápala z PF UK) přesnými čísly nedisponuje nikdo.“ Ve svém projevu také prohlásil, že lituje pouze dvou vět, které ve Spotlightu řekl, aniž by specifikoval, které to jsou. Byly to ty, v nichž mluvil o falešných obviněních, nebo kde říkal, že se 99 procent lidí může na policejních stanicích cítit bezpečně? Nelituje náhodou třeba hloupé poznámky o ženách, které oznámením falešných znásilnění na policii maskují propitý večírek s kamarádkami?
Žijeme v patriarchátu
Neschopnost přiznat vlastní chybu se v osobnosti Martina Vondráška setkává s dekádami společensky usazených bigotních pohledů na sexuální násilí. Ty samé pohledy se pak odráží i v prohlášení ministra vnitra Víta Rakušana, který už prý považuje celou věc za vyřešenou. Bigoterie dodnes dominuje nejen ve výslechových místnostech, ale i na pracovištích a koneckonců v celé naší společnosti. Nic ji neilustruje lépe než instagramový profil Mlč_zlato.
Chyba není pouze v osobě policejního ředitele, ale v celém systému, jenž ho formoval, jenž ostatně formoval nás všechny. Místo toho, aby Vondrášek uznal chybu a pokusil se udělat maximum pro její nápravu, kolem sebe dál kope a vymlouvá se. Nejprve tvrdí, že na prohlášení o falešných obviněních má data, později zase, že na to data nejsou. Jeho slibům, že policie dělá, co je v jejích silách, aby obětem sexuálního násilí zajistila bezpečný prostor, se těžko věří, když si sám ředitel instituce zjevně nebyl ochotný před rozhovorem s Lindou Bartošovou udělat ani půlhodinovou rešerši k tématu.
Schopnost reflektovat své chování do macho kultury nepatří, stejně jako do ní nepatří naslouchání radikálně jiným zkušenostem. Muž má vždy pravdu a když kritika neustává, může vždy přijít jiný muž s ještě větší mocí a vyjádřit mu podporu. Vondrášek se nad hloubkou problému, již nechtěně ilustroval ve video rozhovoru, zamýšlet nebude. Zkrátka počká, než tato – z jeho pohledu jistě neférová – mediální vlna přejde. Nic neilustruje tento typ přemýšlení tak výstižně jako odpověď na otázku novináře na čtvrtečním setkání s policejním prezidentem: „Neproběhlo vám třeba hlavou něco o rezignaci?“ „Popravdě neproběhlo, u té policie jsem víc než třicet let, mám ji hrozně rád a ta práce mě baví…“
Autorka je redaktorka Alarmu.