Foto Marian Lambert. Wikimedia Commons CC BY 2.0
Mnichovské arcibiskupství v lednu zveřejnilo nezávislou zprávu o tom, jak církev v rámci této diecéze postupovala v případech sexuálního zneužívání mezi lety 1945 až 2019. Výsledky jsou šokující. Ani jeden z mnichovských arcibiskupů od roku 1945 neudělal to, co byl povinen udělat, přestože míra pochybení se u nich liší. Šetření ve zprávě tak vrhají temný stín i na tehdejšího mnichovského arcibiskupa Ratzingera (stál v čele arcidiecéze v letech 1977 až 1982), který se později stal papežem Benediktem XVI. Zpráva jej usvědčuje ze špatných rozhodnutí ve čtyřech případech během pěti let, kdy nepostupoval tak, jak měl.
Katolická hierarchie dlouho trvala na tom, že se v případě dospělých obětí jedná o dobrovolné „aféry“, které jsou pro kněze hříšné, ale ne trestné.
Například dva kněze, kteří byli ještě před příchodem Josepha Ratzingera odsouzeni civilními soudy, nepostihly žádné církevní sankce. Zároveň byl do mnichovské diecéze naopak přijat kněz z jiné německé diecéze, kde sexuálně zneužíval nezletilé. Všechny čtyři případy jsou česky popsány zde. Emeritní papež již dříve poslal vyšetřovatelům dvaaosmdesátistránkový dokument, kde odpovídá na jejich dotazy, a který je zřejmě dílem celé skupiny jeho spolupracovníků. V odpovědích vyvrací jednotlivá obvinění většinou s odkazem na to, že nevěděl o dotyčného predátorské minulosti, nebo že si nepamatuje, že by se k němu taková informace dostala. Vyšetřovatelé považovali výpovědi, které jim byly pro účely zprávy poskytnuty, za „nepříliš věrohodné“ a v každém z případů vyjádřili lítost nad Benediktovým „soustavným tvrzením o nevědomosti“.
Případ 37
Jedna z kauz, v nichž je Ratzinger obviněn z nesprávného postupu, se týká kněze – označeného pouze jako „případ 37“, který byl podle všeho již odsouzen za pokus o sexuální zneužití a útoky na děti, a přesto se mu koncem sedmdesátých let podařilo přesunout do mnichovské arcidiecéze. Zde mu navíc bylo přiděleno místo v blízkosti nezletilých.
Tento kněz byl později ještě dvakrát odsouzen za zneužívání nezletilých, přičemž jeden z rozsudků skončil podmíněným trestem odnětí svobody. Nakonec se podrobil specializovanému léčení a Mnichov mu zakázal vyučovat na veřejných školách.
Vyšetřovatelé po prostudování odpovědi Benedikta XVI. týkající se tohoto případu, v níž popřel, že by znal přesné okolnosti, uvedli, že Benediktova odpověď jim nestačila k tomu, aby „zásadně zpochybnili“ své původní hodnocení, a proto usoudili, že mohou předpokládat, že Benedikt o jednání „případu 37“ věděl, neboť o něm byl informován svým vikářem už při prvním odsouzení kněze.
Vyšetřovatelé také tvrdili, že Benedikt XVI. označením za „menší prohřešky“ bagatelizoval například knězův exhibicionismus. Zároveň vyjádřili lítost nad tím, že nebyla přijata preventivní opatření.
Jezuita Hans Zollner z Papežské gregoriánské Univerzity v Římě k tomu dodává: „Je otázkou, co tehdejší arcibiskup kardinál Ratzinger věděl o důvodech přeložení tohoto kněze vedle toho, že se měl léčit a potřeboval bydlení, a o nebezpečí, jaké s sebou přinesl. Jak jsme to mohli číst v prohlášení papeže-seniora, byl přítomen jako tehdejší biskup na schůzi administrativní rady diecéze, během níž se diskutovalo o přijetí toho kněze. Je mi velmi líto, že na osmdesáti dvou stránkách odpovědí na otázky advokátů mnohokrát napsal, že na oné schůzi přítomen nebyl. Měl se k omylu přiznat a potvrdit, že tam byl. To na jeho jednání vrhá špatné světlo.“ Obecně k celé kauze Hans Zollner ještě dodává: „Je mi smutno ze skutečnosti, že fasáda církve je důležitější než utrpení oběti. To je tváří v tvář evangeliu neobhajitelné.“
Prosit o odpuštění s právníky v zádech
Emeritní papež Benedikt XVI. ve svém dopise požádal o odpuštění. Kajícně píše: „Stejně jako při setkáních s oběťmi sexuálního zneužívání mohu jedině znovu vyjádřit své hluboké zahanbení, velkou bolest a upřímnou prosbu o odpuštění. Měl jsem v katolické církvi velkou zodpovědnost. O to větší je můj zármutek nad zneužíváním a chybami, ke kterým došlo během mého mandátu na tomto místě. Každý jednotlivý případ sexuálního zneužívání je strašlivý a nenapravitelný. Obětem sexuálního zneužívání vyjadřuji hluboký soucit a lituji každého jednotlivého případu.“
Tento kající dopis však doprovázela odpověď Benediktových právníků, kteří se postupně snažili vyvrátit všechna provinění, kterých se měl někdejší papež dopustit. Není tedy divu, že Ratzingerova obecná prosba o odpuštění – tj. bez přiznání konkrétní osobní zodpovědnosti, byla v církvi přijata přinejmenším dvojznačně. Kritika se rovněž snesla na poměrně dlouhou první část dopisu, kde Ratzinger děkuje všem, kdo ho podporují. Pojetí viny, které dopis vyjadřuje, opomíjí její morální rozměr a rychle sklouzává k metafyzickému vyznání viny směrem k Bohu. Je také příznačné, že dopis individualizuje tragédii zneužívání tím, že lituje každého jednotlivého případu, a přitom nezmiňuje systematickou druhotnou traumatizaci obětí církevním prostředím, natož aby se hlásil k nutnosti strukturální reformy katolické církve. Katolická hierarchie dlouho trvala na tom, že se v případě dospělých obětí jedná o dobrovolné „aféry“, které jsou pro kněze hříšné, ale ne trestné. I současná katolická akademická sféra, která se tématu věnuje, přitom zdůrazňuje, že oběti jsou traumatizovány jak samotnými činy, tak odmítavou reakcí církve.
Americká podpůrná síť přeživších SNAP (Survivors Network of those Abused by Priests) označila omluvu Benedikta XVI. za slabou, a také za falešnou snahu zachránit zhoršující se obraz církve: „Benedikt jen opakuje slova omluvy, která tu bez odezvy zaznívají po desetiletí. Není divu, že Benedikt a jeho poradci chtějí znovu obrátit případ ve svůj prospěch. Pravda je taková, že jde o záchranu zhoršujícího se obrazu církve a finančních toků do hierarchie. Po opravdové omluvě následuje opravdová náprava, což je koncept, který církev zřejmě není schopna pochopit.“
Kolektivní mlčení
Jak už jsme si zvykli, prohlášení představitelů České biskupské konference opět patřila k těm nejhorším na světě. Kardinál Dominik Duka nejen, že nezmínil oběti, ale rovnou obvinil mnichovské arcibiskupství z toho, že chce prostřednictvím nezávislého vyšetřování útočit na emeritního papeže: „A proto protestuji a opravdu si dovoluji mnichovského arcibiskupa, jeho kurii, ale i předsedu německé biskupské konference povolat k zodpovědnosti za očernění a pošpinění pověsti papeže Benedikta XVI.“
Jak známo, Duka se nebojí těch nejodvážnějších historických paralel, a proto neváhal obvinění přirovnat k „mnichovské zradě podruhé“, což je o to bizarnější, že (např. podle církevního historika Massima Faggioliho) právě Ratzinger patří ke generaci německých katolických kněží, kteří se podíleli na „kolektivním mlčení“ ohledně spolupráce německé katolické církve s nacistickým režimem. A „kolektivní mlčení“ ohledně případů zneužívání může na tento způsob kolektivního morálního vyvinění jistým způsobem navazovat (byť jsou obě původní události i vzhledem k jedinečnosti šoa nesrovnatelné).
Uvěří ti někdo?
Na Dukovo prohlášení reagoval spolek Někdo Ti uvěří, jenž sdružuje lidi, kteří mají osobní zkušenost se zneužíváním v českém církevním prostředí. „Nevíme, co přesně se v mnichovské diecézi odehrálo a není naší úlohou to jakkoli vyšetřovat. Ale jsme si jisti, že vždy, když se mluví o sexuálním zneužívání, je zapotřebí citlivé vyjadřování, které netraumatizuje oběti. Pane arcibiskupe Duko, Vaše rétorika je necitlivá, podezřívavá a nemilosrdná. Nestavíte mosty, ale boříte snahy o uzdravení. Ti, kdo potřebují ochranu a bezpečí, jsou oběti. Ten, kdo zpochybňuje jejich bolest a utrpení, se staví do pozice ochrany násilí, které bylo na obětech uskutečněno!“ (Z prohlášení spolku Někdo Ti uvěří, 9. 2. 2022). Duka je ostatně i v celosvětové debatě o ochraně nezletilých v církvi znám jako zastánce agresorů. Již od roku 2013 figuruje na čestném místě seznamu Dirty Dozen – soupisu největších světových církevních „prasáků“ v kauzách zneužívání dětí v katolické církvi.
Jan Graubner, předseda České biskupské konference, ve své rétoricky méně agresivní reakci sice oběti zmínil, avšak v nepřijatelné symetrii s křivě obviněnými, kam zřejmě řadí i Ratzingera. To je vzhledem k vážnosti a rozsahu mnichovské zprávy, založené na odborném zkoumání mnoha dokumentů, svědectví atp., přinejmenším problematické. Graubner ve svém listu vyjadřuje Benediktovi XVI. podporu, a také hluboké politování nad „hanebnými útoky, které jsou v současné době proti emeritnímu papeži vedeny.“ Předseda ČBK uvedl, že stejně jako emeritní papež, i on doufá v to, že očista církve bude respektovat jak práva obětí, tak ochranu křivě obviněných.
Vnést světlo
Z reakcí českých církevních hodnostářů se tedy zdá, že podobná nezávislá komise, která by vnesla světlo do kolektivního mlčení ohledně strukturálního hříchu katolické církve, jakým sexuální zneužívání bezesporu je, a která by také mohla – podobně jako třeba nedávná zpráva CIASE ve Francii, načrtnout možnou nápravu v mocenských vztazích uvnitř církve i v doktrinální oblasti, je v Česku v nedohlednu. Zřízení takové komise přitom není primárně nějaký nepřátelský akt vůči církvi (jak se to zřejmě jeví českým biskupům), ale naopak ho potřebuje především katolická církev sama, aby se mohla vztahově i teologicky obrodit. Jak píše církevní historik Massimo Faggioli: „Pro katolicismus je dnes nejtěžší morální vina, která se musí promítnout do změn v teologii a nauce. Je nejobtížnější proto, že ji nelze přenechat masmédiím, policii a justici ani moci států a vlád, ale musí ji udělat sami katolíci, naslouchat obětem a přeživším, jejich rodinám a odborníkům zvenčí (historikům psychologických a sociálních věd, medicíny, mentalit atd.).“
Zřízení takové komise prosazuje i český spolek Někdo Ti uvěří. „Dlouhodobě se snažíme o zřízení transparentní komise pro zjištění počtu obětí v České republice,“ říká Jiří Kylar, předseda spolku Někdo Ti uvěří. „Jen když budou moci oběti mluvit bez atmosféry strachu a znevažování, můžeme částečně zjistit, jak velkým problémem je zneužívání v české katolické církvi. A jen když poznáme, kde se nacházíme, budeme moci udělat další krok a nastavit systém předcházení dalším případům,“ dodává.
Podobná komise již přitom vznikla v řadě zemí. V listopadu loňského roku např. v Portugalsku. Portugalští biskupové komisi zřídili mimo jiné proto, že se jim hlásilo málo obětí (v letech 2001 až 2019 dostali jen deset podnětů ohledně sexuálního obtěžování). Avšak pouhý měsíc po ustanovení nezávislé komise, kde nesedí žádní církevní hodnostáři, se jim přihlásily již stovky obětí. Minulý týden se zase v Itálii spojilo devět organizací podporujících přeživší sexuálního zneužívání v církvi, aby zatlačily na italskou církev, aby neprodleně k takovému kroku také přistoupila. Francesco Zanardi – zakladatel a předseda organizace Rete L’Abuso (Síť proti zneužívání), která je jednou ze skupin nové koalice, upozornil, že Itálie zůstává „anomálií na mapě světa“, pokud jde o řešení sexuálního zneužívání nezletilých. Poznamenal, že zatímco ve Francii, Německu, Spojených státech, Austrálii a na Novém Zélandu proběhla rozsáhlá vyšetřování, v Itálii nic podobného provedeno nebylo.
Dokud také česká katolická církev neprojde nezávislým auditem o sexuálním zneužívání a mechanismech jeho krytí (a neposune se od boje za svůj obraz, který je zraňující pro oběti, k systémové nápravě), nejenže zůstane anomálií v kontextu jednotlivých církví ve světě, ale především zůstane na straně agresorů. Podle jezuity Hanse Zollnera navíc biskupové ve skutečnosti nemají na výběr, jestli takovou nezávislou komisi iniciují, nebo ne. Buď takový proces zahájí sami, nebo k tomu budou přinuceni, protože přeživší se organizují a vyžadují, aby církev konala. Ať se to kardinálu Dukovi líbí nebo ne, je chvályhodné, že mnichovské arcibiskupství nechalo nezávisle prošetřit to, jak jeho představitelé (včetně Benedikta XVI.) nakládali s případy kněží – sexuálních predátorů. Aby k sexuálnímu násilí ze strany kleriků už nedocházelo, jsou ale potřeba další kroky.
Autor působí na Filosofickém ústavu AV ČR