Foto Alarm/Magdalena Dušková
Jiřina Kočí, jedna z obětí katolického kněze, v podcastu Ve stínu celibátu vypráví, jak se poprvé svěřila někomu s tím, že ji zneužívá kněz: „On byl první, kdo mi řekl, že to není v pořádku.“ Řekl větu: „Ano, Pavel se mohl chovat jako tvůj zástupný otec, ale tatínci se svými dcerami nespí.“ Člověk, kterému se svěřila, byl rovněž kněz. Zdaleka to není ojedinělé, ačkoliv se to může zdát nelogické. Podobně o tom mluvil Jiří Kylar, další oběť katolického kněze.
V rámci některých řádů, ale i v rámci diecézí jsou lidé, kteří mají na starosti řešení kauz sexuálního násilí. Tito lidé říkají, že zneužívání ze strany kněze často nahlásí nějaký jiný kněz, kterému se oběť svěřila. Je to poměrně obvyklá cesta, jak se o případech sexuálního násilí sami dozvědí. To, že si oběť jako důvěrníka vyhledá kněze, dělá z kněží sekundární oběti z řad profesionálů.
Odborníci si ovšem někdy kladou otázku, jestli by vlastně kněží měli vůbec poskytovat podporu obětem sexuálního zneužívání, jestli to není příliš velké křížení rolí. V podstatě to je ale tatáž situace, jako když za psychoterapeutem přijde člověk, který byl zneužitý jiným terapeutem. Přesto ale může být situace kněží specifická. Dostávají se, na rozdíl například od terapeutů nebo sociálních pracovníků, do několika protichůdných rolí. Při počtu katolických kněží v České republice je vysoce pravděpodobné, že pachatele budou znát a že je bude třeba pojit přátelský vztah. Také je pravděpodobné, že přátelský vztah budou mít i s obětí, protože člověk, který si zažil zneužívání od kněze, se pak nesvěří „neprověřenému“ knězi. Důvěru k tomu konkrétnímu knězi, kterému by se mohla oběť svěřit, si buduje dlouho a postupně. Kněží, kterým se oběti sexuálního násilí v církvi svěřují, se tak dostávají do situace, kdy jsou v mnoha protichůdných tlacích. Často tedy zažívají podobné pocity jako profesionálové, kteří pracují s oběťmi sexuálního násilí, ale přidávají se k tomu další problémy jako ne zcela vyjasněné hranice a normy chování a složité osobní vztahy.
Jak tedy konkrétně kauzy sexuálního zneužívání dopadají na profesionály a jak na kněze? Dopadají kauzy sexuálního zneužívání i na kněze, kteří s oběťmi sexuálního násilí nepracují?
Strach z obvinění
Samozřejmě ne všichni kněží se někdy setkali s obětí sexuálního násilí, natož aby ji pak například duchovně doprovázeli. I přesto ale na všechny kněze kauzy sexuálního násilí s různou intenzitou dopadají.
Kněz Marek Drábek, který se věnuje prevenci sexuálního zneužívání v církvi a mimo jiné občas školí kněze, vysvětluje, že nejčastější reakce kněží, která nakonec brání kvalitní prevenci, je strach: „Kněží se obávají toho, že je někdo obviní ze sexuálního zneužívání. Obvykle ale za tím stojí neznalost. Myslí si, že jako zneužívání může být bráno i pohlazení po hlavě.“ Faktem ale je, že existují pro kněze, především ty řádové, různá školení, při nichž mohou dostávat různé ne úplně dobře podložené informace.
Roman, kněz, který žije v klášteře s komunitou několika dalších mužů a každodenně nosí hábit, vypráví o jedné takové informaci: „Zažil jsem školení, bylo tedy v zahraničí, kde jsme přesně měli popsáno, jaký druh dotyku je přípustný k jak starému dítěti. To znamená, že jsme měli třeba určeno, že děti od 0 do 3 let můžeme pochovat, děti od 3 do 6 let můžeme maximálně pohladit po hlavě. Jindy jsem zažil, že byl vyvíjen tlak na to, aby se kněží dětí nedotýkali vůbec. Ale když za mnou přijde školkové dítě a pláče, že mu umřel pes, tak je přece normální to dítě pohladit.“
Pro osoby, které vykazují kolektivní narcismus ke katolické církvi, je tedy zcela zásadní uchránit dobrý obraz církve bez ohledu na cenu.
Marek Drábek vysvětluje, že tohle je především otázka kultury, v níž se kněz pohybuje, že je třeba si uvědomovat, že role kněze ve společnosti se zkrátka neustále proměňuje a je třeba to reflektovat. Kněží se podle něj musí chovat podle společenského úzu, který je typický pro danou oblast. Nejdůležitější ale podle něj je uvědomit si, k čemu by tohle mělo vést: „Normy by měly fungovat tak, že nám pomohou předcházet zneužití. To znamená, že je nastavujeme tak, že omezují rizikové chování a nepojmenovávají jen samotné zneužití. Například vzít dítě na výlet není zneužití, ale už je to rizikové chování. Kněz, řeholní sestra, pastorační pracovník si nebere jedno samotné dítě na výlety. Pokud organizuje nějaký výlet, bere si ještě někoho dospělého. Všichni jsou proškoleni o tom, co je to zneužívání. Tak se vytváří bezpečné prostředí. Důležité je se zastavit a mluvit o tom. Normy na papíře nic nevyřeší. Musí se změnit kultura.“
Diskuzi o normách, ale v české církvi provází ještě jeden zásadní problém, který není vždy na vědomé úrovni. A to sice, že za posledních třicet let, tedy od pádu komunismu, se masivně proměnila společenská pravidla. Církvím se to samozřejmě nevyhnulo a postavení kněží rovněž. Uveďme si příklad. Kněží, kteří za komunismu neměli tzv. státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, tedy potvrzení, že můžou oficiálně vykonávat svoji práci, běžně sloužili tajně na místech, kde se právě vyskytovali. Nebylo tedy neobvyklé, že věřící za nimi přicházeli do jejich bytů, kde sloužili mše a věřící zpovídali u sebe v ložnici. V současné době je tak velice těžké těmto mužům, kteří jsou často již v pokročilém věku, vysvětlit, proč najednou není z preventivních důvodů možné vodit si k sobě domů věřící.
Změna norem práce kněží ale přichází nejen se změnou historické epochy, ale právě i v důsledku kauz sexuálního zneužívání. Jak už jsme zmínili, někteří kněží se účastní různých preventivních školení. Zdá se, že neexistuje žádný systém v tom, jak by ta školení měla vypadat a kdo by se jich měl účastnit. Součástí školení někdy bývá i nastavování různých pravidel, která ale můžou být zcela protichůdná. „Některé věci, které se po nás chtějí, nejdou prakticky zařídit. Na jednu stranu nesmím být s dítětem nikdy sám, ale na druhou stranu mu mám zařídit absolutní diskrétnost při zpovědi nebo když se mi chce svěřit s nějakým problémem,“ vysvětluje řádový kněz Roman.
Nechci to poslouchat
Strach z nařčení ze sexuálního zneužívání, ale není jediný strach, který kněží zažívají. Dalším celkem běžným strachem je stigmatizace. Roman, který jako kněz běžně chodí v hábitu, tudíž je zřejmá jeho příslušnost ke katolické církvi, vypráví, jak se poprvé se stigmatizací setkal: „Byl jsem někdy na začátku studia teologie, v rámci praxe mě můj nadřízený poslal učit náboženství do školy. Úplně první otázka, kterou jsem tam dostal, byla od asi šestileté holčičky a zněla: ,Jste pedofil?‘ Nechápal jsem, že jednak ví, co to slovo znamená a jednak že ho má spojené s mým oděvem.“
Jiný kněz podobně vypráví, že obvykle v pátek mu pod okny fary opilí muži při návratu z blízké hospody křičí „pedofil, pedofil, pedofil“. Je ale třeba říct, že ačkoli to není výjimečné, tak ne každý kněz se s tím osobně setkal. Milan, řádový kněz, který však nenosí žádný řádový oděv, ale za to se v důsledku své funkce v řádu pohybuje velmi často v sekulárním prostředí, například při jednání s různými úřady, popisuje svoji zkušenost: „S takovouto stigmatizací jsem se nikdy nesetkal. Někdy se ale setkávám s tím, že nevěřící okolí si chce povídat o mém životním stylu, tedy například o tom, jaké je to žít v celibátu.“ Milan tak pravděpodobně nevědomky vysvětluje, co přispívá k tomu, že jsou kněží vnímáni jako někdo, kdo musí být nějakým způsobem „divný“.
Životní styl kněží je pro určitou část společnosti provokující. K tomu ještě připočtěme fakt, že nemalá část církve se má potřebu primárně zaobírat sexualitou jiných. Ostatně v poslední době mimo sporů na KTF dokázala katolická církev přitáhnout pozornost především skrz svá četná vyjádření k manželství pro všechny. Sami kněží uvádí ještě minimálně dva další důvody, které považují za zdroj své stigmatizace. Prvním z nich je způsob, jakým informují o sexuálních kauzách média. Roman k tomu uvádí: „Samozřejmě, že si za to částečně může církev sama. Novináři vaří ze surovin, které jim dá církev. Na druhou stranu si ale myslím, že často přichází k tématu zneužívání v církvích s určitým negativním předporozuměním a někdy i bulvarizací. Prostě ta holčička na to, že jsem pedofil, musela nějak přijít. V kultuře to je nějak zažrané a je otázkou, jak se to tam dostalo. Média se v tomhle nemůžou zříkat zodpovědnosti.“
V českém prostředí se této problematice věnovaly některé bakalářské a diplomové práce. Zajímavá je v tomto ohledu bakalářská práce Anny Šebelové z roku 2020, v níž zkoumala, jakým způsobem komunikuje kauzy sexuálního zneužívání deník Právo a Katolický týdeník, což je největší křesťanské médium v České republice. V závěru analýzy, který se týká deníku Právo, čteme: „Kněží jsou novináři prezentování jako pedofilové. Toto tvrzení je potvrzováno skrze vyjádření obětí nebo politiků. Zvýznamňování označení novináři docilují jeho častým uváděním v titulcích i na začátcích textů. Novináři však pedofilii neprezentují jako psychiatrickou diagnózu, nýbrž ji používají k popisu všech zneužívajících kněží.“
Z analýzy bakalářské práce také vyplývá, že konkrétně v deníku Právo bylo zneužívání výrazně spojováno s katolickou církví, ačkoliv v jiných prostředích k němu dochází také. Zároveň si musíme uvědomit, že největší počet zneužívání se odehrává v rodinách, ale přitom je to mediálně nejméně pokryté téma. To znamená, že rozkrývání tématu zneužívání v médiích neodpovídá rozvrstvení tohoto problému ve společnosti. Neodpovídající informování o kauzách sexuálního zneužívání se ale zdaleka netýká jen katolické církve.
K neobjektivnímu informováni přispívá navíc i Katolický týdeník, kde se naopak ve srovnání s Právem akcentuje to, že katolická církev kauzy řeší dobře, články se téměř nikdy netýkají obětí ani nejde o kritické texty, které by přinášely větší vhled do spletité problematiky zneužívání. Na jedné straně tu tedy katolické médium bagatelizuje problém, zatímco na druhé straně ho celostátní deník s pomocí expresivních výrazů zveličuje. Katolíci tak celkem snadno mohou vidět problém hlavně v médiích.
Všichni nám ubližují
Kněží ale nepovažují média za jediný zdroj toho, proč jsou považováni za pedofily. Obvykle se domnívají, že lví podíl na tom má i samotná církev a lidé, kteří jsou zodpovědní za řešení zneužívání. „V prvé řadě by měla církev vyložit karty na stůl a nemlžit. Rozhodně nejsem zastáncem zlepšování image, které je na úkor pravdivosti. Nejsem rozhodně zastáncem nějakého odhánění a zastrašování obětí, jen aby byly zticha. Ale myslím si, že i když to vezmeme jen z hlediska PR, tak pro církev by bylo dobré, kdyby přesně popsala, kolik obětí je v jejích řadách, kolik je pachatelů, co přesně se dělo a děje. Myslím si, že by měla říct: Ano, zneužívání se možná děje i v jiných skupinách, ale my to teď přede všemi zcela přiznáváme, že se to děje i u nás a budeme první, kdo spolu s odborníky připraví systém péče o oběti, vymyslí systém odškodnění obětí,“ odpovídá kněz Roman na otázku, jak by církev mohla přispět k tomu, aby kněží nebyli vnímáni tak negativně.
S vyložením karet na stůl souvisí také otázka zřízení nezávislé komise, která by vyšetřila rozsah sexuálního násilí ve svých řadách. Tyto komise byly zřízeny v mnoha zemích. Za všechny jmenujme Francii, kde komise zřídila a platila biskupská konference. V jiných zemích, jako například ve Španělsku, byla komise zřízená parlamentem, protože se objevovaly stále nové a nové případy a situace se tak stala neúnosnou. Česká biskupská konference zatím o zřízení takovéto komise neuvažuje. „Zatím o zřízení nezávislé komise neuvažujeme, protože zatím nebyly shledány důvody pro zřízení této komise,“ napsala její tisková mluvčí Klimentová. Na dotaz, který byl pro účely tohoto článku položený e-mailem, jaké by tedy musely nastat důvody, aby byla komise zřízená, již mluvčí neodpověděla.
Kněží ale jsou, i přes určité obavy, zřízení komise spíše otevření. Jedním z důvodů, proč by si to někteří kněží přáli, je fakt, že i když čísla z průzkumů jsou naprosto děsivá, tak například podle výsledků francouzské vyšetřovací komise počet kněží, kteří se dopouštějí sexuálního násilí, je 2,5–2,8 procent. Jiné zahraniční studie uvádějí vyšší čísla, ale to nejvyšší je 7,5 procent. Vezmeme-li tedy v potaz i to nejvyšší možné číslo, tak procento kněží, kteří nejsou pachatelé sexuálního zneužívání je 92,5 procent. Je tedy otázkou, co stojí za odporem katolické hierarchie k vzniku takovéto komise.
Určité vysvětlení nabízí studie Marty Marchlewské, která zkoumala vztah mezi kolektivním narcismem katolických věřících a ochoty akceptovat mýty o zneužívání. Kolektivní narcismus je definován jako přehnaná představa o důležitosti a kvalitách skupiny, k níž člověk náleží. Takový člověk je ale zároveň silně závislý na tom, jak budou jeho skupinu hodnotit jiné skupiny z venku. Pro osoby, které vykazují kolektivní narcismus ke katolické církvi, je tedy zcela zásadní uchránit dobrý obraz církve bez ohledu na cenu.
Výsledkem studie bylo, že věřící s vysokým stupněm kolektivního narcismu, kteří se například ztotožňovali s názory, že kdyby katolíci měli ve světě hlavní slovo, tak by svět byl lepším místem, nebo že katolíci jsou nespravedlivě kritizováni, ochotněji akceptovali mýty ohledně sexuálního násilí kněží. Byli například přesvědčeni o tom, že děti si zneužívání většinou vymýšlejí nebo jsou za něj spoluzodpovědné.
Zajímavá je v tomto ohledu ještě studie, která zkoumala kolektivní narcismus Trumpových voličů. Jedním z výsledků studie bylo, že lidé, kteří jsou nositelé kolektivního narcismu, považují za přijatelné jít proti příslušníkům vlastní skupiny, pokud to uchrání její dobrý obraz. Z tohoto úhlu se dá vysvětlit odpor části katolíků ke zřízení komise, ale i třeba podávání trestních oznámení na oběti sexuálního zneužívání.
Profesionál jako každý jiný?
Profesionálové, kteří se věnují obětem sexuálního zneužívání, jsou považovaní za třetí skupinu sekundárních obětí. Jsou náchylnější k syndromu vyhoření, k únavě ze soucitu, ke ztrátě smyslu nebo k odcizení s blízkými lidmi. Na druhé straně mívají hlubší spirituální život a můžou častěji pociťovat vděčnost za to, co mají. K tomu, aby se předcházelo nežádoucím stavům, mají pomáhající organizace mnoho nástrojů.
Jaké nástroje používá organizace proFem, popisuje vedoucí sociálních služeb Naďa Gubová: „U nás je péče o pracovníky hodně zaměřená na sdílení. To znamená, že na úvodní schůzku chodíme ve dvou. Jednak proto, že těch informací bývá na úvodní schůzce opravdu hodně, tak abychom to dobře pochytili, ale také proto, abychom se vzájemně podpořili na konzultaci a po konzultaci to mohli vzájemně sdílet. Jednou týdně máme klientskou poradu, kde věci, které nás trápí, můžeme sdílet, jednou měsíčně větší intervizi, jednou za šest týdnů máme supervizi. Podle časových možností kolegyně jsou možné intervize, to znamená, že když mám nějaký náročný případ, tak o tom můžu mluvit,“ vysvětluje Gubová.
Její zkušenost potvrzuje i Vojtěch Sivek, kněz, psycholog a člen řádu salesiánů: „Nemáme žádnou metodiku nebo nějaký oficiální systém. Objeví-li se u nás ale nějaký případ sexuálního zneužívání, tak hodně pomáhá, že o tom můžeme otevřeně v komunitě mluvit. To, že můžeme vyjádřit třeba i vztek, frustraci.“ Situace u kněží, kteří ale nejsou členové řádu, tj.: obvykle bydlí sami někde na faře a nežijí v komunitě, je zcela odlišná. Z hlediska církevního práva by každá diecéze měla mít svého spirituála, který se věnuje duchovní podpoře a péči o kněze v dané diecézi, což je ostatně dost zásadní způsob, jak také předcházet případnému zneužívání.
To, jestli má daná diecéze spirituála nebo nemá, se liší diecéze od diecéze, ale velice výmluvným příkladem je ostravsko-opavská diecéze, kde dlouhá léta dělal spirituála Adam Rucki, který před třemi lety zemřel a od té doby žádný další spirituál jmenován nebyl. Každý biskup by měl zároveň jednou ročně navštívit každou farnost a každého kněze na svém území a při této příležitosti si najít čas na rozhovor. Prakticky to ale funguje podobně jako v případě spirituálů.
Je třeba říct, že například v plzeňské diecézi zavedli možnost supervizí pro kněze, supervize jsou nabízeny i v ostravské diecézi, existuje psychoterapeutický výcvik pro kněze. Dost často ale tyto aktivity stojí spíš na snaze jednotlivců než na přesvědčení církve, že o ty, kdo pečují, je také třeba pečovat. Na celostátní úrovni se diskuze o tom, jak se daří kněžím, vůbec nevede.
Monika Klimentová, mluvčí České biskupské konference vysvětluje, proč to tak je: „Kněží jsou zaměstnanci diecézí a odpovídají se svým nadřízeným, což je biskup nebo případně generální vikář. Tyto informace (tj. informace o tom, jak kněží zvládají zvýšený tlak v důsledku kauz sexuálního násilí – pozn.: redakce) tedy logicky nemáme, ani mít nemůžeme.“ Přes toto poměrně striktní tvrzení disponuje Česká biskupská konference Odborem analýzy církevních dat. Každý rok se tu pravidelně vyhodnocují finanční situace české katolické církve v celorepublikovém měřítku a statistika účasti lidí na bohoslužbách a církevních obřadech (např. křty a svatby). Toto oddělení ale zvládá i analyzovat subtilnější věci. V roce 2016 například Česká biskupská konference zadala Odboru téma „Co Češi očekávají od katolické církve?“
Není tedy důvod pochybovat, že by odbor zvládl zpracovat i analýzu na téma, co kněží očekávají od představitelů církve při řešení kauz sexuálního násilí. V zásadě je to výmluvná ilustrace výše zmíněného narcismu. Mimo finance se totiž řeší, kolik lidí navštěvuje bohoslužby, zkrátka to, aby církev sebe samu přesvědčila o vlastní důležitosti, a až následně, jak církev vnímá okolí. Abychom odboru analýzy dat úplně nekřivdili, je třeba říct, že ve spolupráci s Charitou také připravila dvě analýzy týkající se chudoby.
Všechno je špatně
Lidé, kteří pracují s oběťmi sexuálního násilí, se někdy mohou potýkat s tím, že to výrazně ovlivňuje vztahy s jejich nejbližším okolím. Jak přesně to může vypadat, popisuje Slávka Karkošková, odbornice na téma sexuálního zneužívání nezletilých, ve svém příspěvku Fenomén sekundární traumatizace v pomáhajících profesích: „Práce s lidmi, kteří se stali oběťmi specifických druhů násilí, zejména sexuálního násilí, může u pomáhajících pracovníků vyvolat změny v jejich psychosociálních vztazích, ve vztazích s přáteli a příbuznými, ale i se širším sociálním okolím. Pomáhající profesionálové můžou ve svých sociálních kruzích narážet na negativní a nepřiměřené postoje (předsudky) vůči dané problematice, které se profesionálové věnují, což pro ně může být zraňující, frustrující, sebezpochybňující a vzbuzující pocity odcizení od ostatních. Okruh přátel se může zredukovat, protože s mnohými z nich už může být těžké najít společnou řeč.“ Tohle zažívají lidé bez ohledu na to, jestli pracují s oběťmi sexuálního násilí v rámci církví nebo v rámci neziskových organizací.
Marek Sklenář, který je zodpovědný za řešení kauz sexuálního zneužívání v rámci salesiánského řádu, to vysvětluje na kauze, kterou aktuálně musí řešit: „V okamžiku, kdy jsme to začali řešit a začali o té konkrétní kauze mluvit, tak měli mnozí nějakou představu, co bych měl dělat a co bych rozhodně dělat neměl. Někdy jsem měl pocit že jediné, na čem se lidé v okolí, kterých se situace týkala druhotně, shodli, je, že to dělám úplně špatně. Důležité pro mě bylo, že oběti oceňovaly náš přístup k řešení situace.“ Situace Marka Sklenáře je o to složitější, že se většina zasažených vzájemně zná. Tedy, že Sklenář znal osobně pachatele ještě předtím, než se vůbec zjistilo, že se nějakých neakceptovatelných skutků dopouštěl, zná přátele pachatele a samozřejmě i oběti. Vztahy jsou tedy velmi propletené, což znemožňuje určitý profesní odstup, který mají profesionálové například v neziskových organizacích.
Přesto se s tímto setkávají i pracovníci v neziskových organizacích, vysvětluje vedoucí sociálních služeb Gubová: „To víte, že se setkávám s tím, že lidé vůbec nechápou, co řeším a mají jasné názory, jak co řešit. Nechápou, proč se žena, kterou bije partner, k němu pořád dokola vrací, a pak nad ní lámou hůl. Dělám tu práci ale už tak dlouho, že se můžu opřít o svoji zkušenost a svoje vzdělání. A je pravda, že moje okolí je to dost často schopné reflektovat.“
Velice podobně mluví i Marek Sklenář, když na otázku, co by nejvíc potřeboval při řešení těchto kauz, odpovídá: „Pro mě je hodně důležité, že mám v okolí odborníky, s nimiž se můžu radit a o jejichž odborný názor se můžu opřít.“ Přesto jisté odcizení s některými blízkými lidmi může nastat, jak to dále popisuje Gubová: „Mám ve svém okolí lidi, se kterými vůbec nemůžu o své práci mluvit. Největší problém je pak například nějaké preventivní chování u dětí. Pro mě je sexuální násilí na dětech vůbec nejbolestivější téma, takže když se pak třeba zmíním o nějaké prevenci před sexuálním násilím u dětí, tak mají lidé pocit, že přeháním a vidím všechno černě.“
Být disidentem
O tom, jak těžké je někdy řešení kauz sexuálního násilí v rámci církve, protože vztahy jsou příliš propletené, vypráví Jakub, který je diecézní kněz, což znamená, že není součástí žádného řádu. Bydlí sám na faře, nechodí v hábitu a jeho nadřízeným je biskup. Diecézním knězem nebyl ale vždy, jeho životní dráhu změnilo setkání s obětí, kterou zneužil jeho spolubratr v řádu: „Potkal jsem se s tou obětí v době, kdy měla nějaké problémy vyplývající ze zkušenosti se zneužíváním. Začala vyprávět o atacích jiného kněze, který byl člen stejného řádu jako já. Považoval jsem to vyprávění za natolik závažné, že jsme se s obětí domluvili, že to budeme řešit přes představeného našeho řádu. To řešení přišlo, ale rozhodně jsem ho nepovažoval za adekvátní. Můj spolubratr byl v podstatě jenom uklizen. Očekával jsem kroky, které povedou agresora k tomu, že bude reflektovat to, co způsobil. Myslím si, že součástí takových kroků by mělo být například povinné terapeutické doprovázení. Nic z toho se ale nestalo, takže jsem si vzal nějaký čas na rozmyšlenou a pak jsem z řádu odešel.“
V rámci svého působení v různých farnostech se ale potkal s dalšími oběťmi sexuálního násilí v katolické církvi. Podle svých slov se opakovaně setkával s naprosto neakceptovatelnými postoji zodpovědných autorit. Jako ilustraci vypráví o setkání s jednou osobou, která se pokusila řešit případ kněze, jenž zneužil několik dětí: „Ten člověk sebral svědectví od několika zneužitých dětí, kde bylo popsáno, čeho se na nich daný kněz dopustil. Se svědectvími se pak vydal za příslušným biskupem, který mu ta svědectví vytrhl z ruky a začal mu vyhrožovat církevními tresty. Po čase jsem se s tím biskupem rovněž sešel, chtěl jsem si to vyříkat. Po setkání s ním se mi ale doslova zvedl žaludek. Biskup absolutně nepochopil, že svým chováním zapříčinil to, že po republice se pohybuje několik rodičů, kteří si nesou celoživotní trauma a přenáší ho na své děti.“
Jakub se tento případ pokusil řešit i přes Vatikán. Reagoval tak na přímou pobídku papeže, kterého považuje jako katolík za určující autoritu a který vybídl všechny duchovní k tomu, aby, pokud vědí o nějakém případu zneužívání, to nahlásili a nemlčeli o tom. Výsledkem šetření, k němuž Jakub dal podnět, bylo, že vše proběhlo podle platných směrnic dané doby. Jinými slovy, že biskup měl právo přesouvat daného kněze z místa na místo, ačkoli věděl, že je podezřelý z páchání sexuálního zneužívání, a tím defacto umožnit další a další případy.
Třetí případ, o němž Jakub vypráví, je popis fungování komise, před niž předstupují oběti sexuálního zneužívání: „Člověk, který byl před tuto komisi pozván, mi vyprávěl, že členové komise si při tom, když vyprávěl detaily, jak ho v dětství zneužíval kněz, hráli na mobilu hry. Jediný okamžik, kdy zvedli hlavu od hraní her, bylo, když daného člověka přemohly emoce a zlomil se mu hlas. To mu pak jeden z členů komise řekl, ať si to tak nebere, že to přece není jeho chyba. Přiznám se, že bych úplně pochopil, kdyby ta oběť v danou chvíli použila fyzické násilí,“ popisuje Jakub fungování komise.
Jak tedy kauzy sexuálního násilí v katolické církvi dopadají na Jakuba? Co je ta emoce, kterou cítí? „Ptáte se, co cítím? Je to hněv. Nechápu, jak si grázl, který je přímo zodpovědný za zneužití dětí, protože adekvátně nezakročil proti knězi, který se toho dopouštěl, může dovolit stoupnout do kostela a něco tam vůbec říkat. Tohle je totální blasfemie. Je to pro mě absolutní vyprázdnění toho, co mi je nejposvátnější. Nechápu, jak to, že si lidé, kteří mají na starost kauzy zneužívání v katolické církvi, nezjistí žádné informace o traumatu, neradí se s odborníky a snad jsou na to ještě hrdí. Byl jsem vysvěcený ještě za normalizace, když jsem chtěl být knězem, musel jsem dostat do občanky razítko. Vím, co znamená stát proti nějakému nadřízenému celku, co to je být disidentem. Teď se cítím být disidentem ve své vlastní církvi,“ svěřuje se kněz.
Co je příčinou bolesti?
Tváří v tvář vyprávěním kněží, ale i dalších lidí, kteří se pohybují v okruhu obětí sexuálního násilí, si nelze nepoložit otázku, co přesně stojí za jejich sekundární traumatizací, za tím, že také patří do kruhu zasažených. V prvé řadě je nezbytné si uvědomit, že sexuální násilí má vždy mnohonásobně víc obětí než jenom toho člověka, který byl zneužit, znásilněn či obtěžován. Blízkým osobám se věnujeme v jiných dílech. Cílem tohoto dílu je ukázat, že jen slyšet o prožitém sexuálním násilí může být potencionálně traumatické. Riziko se zvyšuje, pokud terapeuti, sociální pracovníci nebo kněží doprovází osoby se zkušeností se sexuálním násilím dlouhodobě a soustavně. Ke snižování rizik může ale přispívat i sama společnost. Může se zasadit o to, aby nezpůsobovala další zbytečnou bolest. Ať už tím myslíme cokoliv počínaje blízkými vztahy přes někdy zbytečně bulvarizující média až po instituce, pro které je důležitější vlastní obraz než utrpení druhého člověka. Místo toho je třeba šířit povědomí o tom, že lidé v pomáhajících profesích potřebují sebepéči. Znamená to například, že nemůžou mít osm klientů denně a že mají právo vystoupit ze své role a nemusí neustále někoho edukovat nebo o někoho pečovat. Od médií je třeba požadovat více osvěty a méně bulvarizace. Přístup společnosti totiž nezraňuje jen primární oběti, ale přeneseně pak zraňuje i lidi, kteří obětem nabízejí svůj čas, péči a blízkost.
Autorka je spolupracovnice redakce.