Foto Alarm/Magdalena Dušková
Systematická péče o sekundární oběti sexuálního násilí v České republice zatím není dostatečná. Byť existují místa, kam se mohou sekundární oběti obrátit, jako jsou například krizové linky, krizová centra, kde se jim bezpochyby dostane pomoci. Pomoc nebo minimálně informace dostanou také sekundární oběti v rámci neziskových organizací, které se zaměřují na práci s oběťmi sexuálního nebo domácího násilí, jako je například Persefona nebo proFem.
Nabídka se v těchto organizacích postupně začíná rozšiřovat, což potvrzuje i Naďa Gubová, vedoucí sociálních služeb proFem: „Dřív jsme byli více zaměření na to, abychom těm blízkým lidem vysvětlili, proč se oběť chová, tak jak se chová, že její zdánlivé nelogické chování je úplně normální reakce na danou situaci. Edukovali jsme blízké, jakým způsobem je nutné se k oběti chovat, jak jí pomoci. Teprve později jsme si uvědomili, že je třeba řešit potřeby i těch sekundárních obětí, že i ony mají nějaké problémy,“ říká Gubová.
Péče o sekundární oběti tak vzniká v situacích, kdy osoba blízká přivede svého známého do organizace a tam požádá o nějakou pomoc, nejdříve většinou pro člověka, kterého doprovázela a pak pro sebe. To, že žádá sekundární oběť pomoc pro sebe, je ale výjimečné. Jsou to doslova jednotky případů.
Výjimku tvoří sekundární oběti z řad nezneužívajících rodičů. V okamžiku, kdy je dítě zneužito v rámci rodiny a situace se začne řešit, což bohužel není pravidlem, začne se pracovat s celou rodinou. Rodina se totiž chápe jako systém, se kterým je třeba pracovat. „Dětské krizové centrum usiluje o práci s celým rodinným systémem ohrožených dětí. Standardně pracujeme s tím rodičem, který není pachatelem násilí na dítěti. Rodičům je poskytována především krizová pomoc, poradenství, socioterapie, které jsou vedené zkušenými sociálními pracovníky a psychology dětského krizového centra. Souběžně je standardně poskytována přímá odborná péče traumatizovanému dítěti,“ vysvětluje ředitelka Dětského krizového centra Zora Dušková.
Vládní představitelé často mluví v souvislosti s potřebou šetřit i o tom, že by společnost měla fungovat jako rodina. Jak moc je to dobrý příklad ponechme na posouzení jiným. Když už tento příklad ve veřejné diskuzi používáme, pojďme ho vztáhnout i na jiné věci, než jsou škrty ve státním rozpočtu. U rodin, které se potýkají se sexuálním násilím, totiž vidíme, že stát tady dobře chápe, že je třeba pracovat s celým systémem, aby bylo vůbec možné nějaké uzdravení. Pojďme vyžadovat, aby se tedy choval i k ostatním obětem sexualizovaného násilí jako ke členům rodiny a nabízel práci s celým systémem, která umožní efektivnější léčbu traumatu.
Barbora Uhlířová z organizace Persefona vysvětluje, jak by práce s blízkými lidmi mohla být nápomocná. „Můžeme říct, že kdybychom chtěli v naší službě rozšířit výrazně pomoc i na blízké lidi obětí, narazíme na problémy s financováním. Na druhé straně sledujeme, že často v naší práci narážíme na limity, které by intenzivní práce s celým systémem – tedy s celými rodinami a dalšími blízkými osobami, vyřešila. Jsme si vědomi toho, že práce s jednotlivci je omezená a má své limity. Věříme, že práce s blízkými osobami angažovanými v situaci a vztahu s obětí by mohla výrazně pomoci obětem, dalším blízkým, celému systému i společnosti. Zde je potřeba poznamenat, že do systému zahrnujeme i pachatele domácího násilí případně sexuálního násilí.“
Podle našich informací standardizované postupy, jak pracovat se sekundárními oběťmi sexuálního násilí, nemá v České republice žádná instituce. Nemá je ministerstvo školství, ani například největší mládežnická organizace v ČR Junák – český skaut.
Postupně také vznikají malé psychoterapeutické skupiny pro osoby zasažené sexuálním násilím, ale je to pořád velmi výjimečné a komplikované, protože ideál by byl, kdyby existovaly skupiny rozdělené podle vztahu k oběti, tedy například rodiče, kamarádi, partneři.
Situace s dalšími skupinami sekundárních obětí, tedy s lidmi, kteří mají blízko k pachateli, a s profesionály, kteří pracují s oběťmi sexuálního násilí, je ještě komplikovanější. Prakticky se o nich nemluví. Profesionálové mají k dispozici poměrně dost nástrojů na to, aby zvládali svoji práci. Zároveň panuje obava, že tematizování profesionálů jako potenciálních sekundárních obětí může vést k tomu, že se sníží bezpečí pro primární oběti. „Domníváme se, že profesionálové jsou profesionálové právě proto, že umí s těžkými příběhy zacházet a umí zacházet se svým vnitřním světem tak, aby je náročná práce nezraňovala, ale přitom se jich příběhy obětí dotýkaly. Nechceme a nemůžeme se považovat za sekundární oběti násilných činů, o kterých se dozvídáme v naší práci. Máme přitom i na mysli to, že klientky a klienti, kteří k nám přicházejí, potřebují z naší strany cítit bezpečí a jistotu, a ne mít v hlavě obavy, že nám svým příběhem a prožíváním mohou ublížit,” vysvětluje Uhlířová z organizace Persefona.
Vzít v potaz, že i profesionálové mohou být sekundárními oběťmi a otevřít o tom debatu, znamená například žádat více peněz na více pracovníků, tak aby mohli mít méně klientů, žádat prostředky na kvalitnější a častější supervize.
V důsledku toho, se naopak bezpečí obětí může zvýšit. Podle Uhlířové je v Persefoně dostatek pracovníků i supervizí, sama Uhlířová říká, že má jistotu, že systém, který mají nastavený v Persefoně, ji podrží, kdyby se necítila dobře. Otázkou ale je, jestli i to, co říká Uhlířová, potenciálně neukazuje na základní problém, který se objevuje, mluvíme-li o sekundárních obětech. Sekundární oběti, jak už jsme v této celé sérii ukázali, mají pocit, že to musí vydržet, že si nesmí stěžovat a nic pro sebe požadovat. Pohybujeme se tak trochu v začarovaném kruhu: sekundární oběti si nepřipouští, že by mohly pro sebe žádat nějakou podporu a pomoc, tudíž není nijak široce nabízena, protože po ní není poptávka. Poptávka není, protože sekundární oběti ani nenapadne, že by se mohly po něčem poptávat.
Základ péče o komunitu – otevřené jednání
Další samostatnou kapitolou je péče o sekundární oběti v rámci komunity. Za pojmem komunita si můžeme představit například školu, ve které dojde ke zneužití dítěte pedagogem, ve sportovním oddíle trenérem, v mládežnické organizaci vedoucím či ve farnosti knězem. V takovém případě je sekundárních obětí mnoho. Jsou to rodiče zneužitého dítěte, děti, které nebyly zneužité, ale znají pachatele i oběť, ale pak se to také samozřejmě týká i rodičů, jejichž dítě zneužito nebylo. Jestliže totiž moje dítě chodí do školy, v níž došlo ke zneužití, tak jako rodič i když to není moje dítě, budu cítit minimálně strach. A budu potřebovat například informace o tom, jak bude zabezpečeno, že pachatel nebude mít přístup k dalším dětem. Nesmíme zapomínat ani na kolegy pachatele. Existují-li alespoň nějaké metodiky a preventivní opatření, které pomáhají předcházet sexuálnímu násilí, tak metodiky, které by pojednávaly o přístupu k dalším zasaženým lidem, prakticky neexistují.
Příklad, jak by mohla vypadat setkání pro sekundární oběti, nám může poskytnout setkání, která se občas pořádají ve farnostech, kde působil kněz, který zneužíval nezletilé. Největší problém těchto setkání je, že stojí na dobré vůli několika málo jednotlivců a občasné podpoře jednotlivých biskupů a řádů. Stejně jako kdekoli jinde tu neexistuje nějaký jednotný přístup, natož lidé, kteří by to měli zcela v popisu práce a byla to jedna z jejich hlavních činností. Jedno takové setkání se uskutečnilo ve farnosti, kterou má na starost řád salesiánů. Salesiáni jsou jeden z největších řádů v České republice, v roce 2020 měli 121 členů. Jejich posláním je pečovat o mladé lidi, proto zřizují školy, nízkoprahové kluby a střediska mládeže.
Kauza, kterou salesiáni stále řeší, je poměrně stará. Pochází z osmdesátých a devadesátých let a týká se kněze, který je v současné době už dost vysokého věku. Začala se řešit v roce 2019, kdy přišlo na vedení salesiánů oznámení o tom, že se dotyčný choval nevhodně k nezletilému. Případ byl podle celocírkevních regulí odeslán do Říma, odkud teprve v lednu 2022 přišlo rozhodnutí o tom, že kněz nesmí pracovat s nezletilými. Protože toto nařízení kněz dodržel a například odmítal zpovídat nezletilé, začala mezi lidmi vznikat diskuze, proč tomu tak je, a následně se ozvaly další oběti.
Materiály s jejich svědectvími byly v červnu 2022 opět poslány do Říma. Vzhledem k tomu, že z Říma nepřicházelo nové rozhodnutí, přišlo nakonec až v říjnu 2023, zakázal v dubnu 2023 provinciál salesiánů zmíněnému knězi veškerou činnost a v květnu 2023 toto opatření zveřejnil. Tři roky, tedy mezi léty 2019 a 2022 ale čekalo vedení na vyjádření Říma a nekomunikovalo veřejně nic, za což někteří farníci ze zmíněné farnosti představené salesiánů kritizovali a stále kvůli tomu cítí k salesiánskému vedení nedůvěru. Skupina se rozdělila tak, jak jsme to viděli i v jiných případech. Někteří lidé cítí nedůvěru k postupu, který v tomto konkrétním případě stojí i na relevantní výtce. Jiní lidé salesiánům důvěřují a počáteční komunikaci interpretují tak, že salesiáni dělali, co v té chvíli mohli.
Marek Sklenář, který je kontaktní člověk, na něhož se můžou oběti sexuálního zneužívání v rámci salesiánského řádu obracet, to dnes už vidí kriticky: „Zpětně viděno jednoznačně považujeme za chybu, že jsme situaci neřešili ihned i veřejným oznámením. Mysleli jsme si tenkrát, že je to ojedinělý případ, který se odehrál před 40 lety a že ten kněz je v tak vysokém věku, že těžko bude nebezpečný. Ukázalo se ale, že to nebyl ojedinělý případ, a i když snad k žádnému dalšímu špatnému jednání v poslední době nedošlo, tak jsme to měli rovnou transparentně komunikovat už kvůli nějakému nastolení důvěry a předejití různým spekulacím.“
Tento případ ukazuje ale nejenom to, že je naprosto zásadní kauzy sexuálního zneužívání komunikovat otevřeně okamžitě, ale i to, že některé církevní postupy, které jsou dané Římem od roku 2019, jsou velice zdlouhavé. Salesiáni stejně jako jiné řeholní komunity je musí dodržovat, ale oběti je už v roce 2019 hodnotily jako nedůsledné a jako promarněnou šanci. Důsledkem tohoto zdlouhavého procesu může bohužel být i to, že církev nezabrání dalšímu zneužívání. V této konkrétní situaci se tak nejspíš nestalo s ohledem na věk pachatele. Kauza, která se odehrávala u salesiánů také ale ukazuje, jak je možné opečovat sekundární oběti a jak je důležité stále promýšlet, co dělat lépe.
Znát pravdu
V roce 2023 se uskutečnila ve farnosti, kde kněz působil, setkání. Salesiáni je pořádali ve spolupráci s knězem Markem Drábkem, který se věnuje prevenci sexuálního zneužívání v církevním prostředí. Proběhla celkem čtyři. Dvě setkání proběhla přímo ve farnosti, kde kněz naposledy veřejně působil, jedno v jeho dřívějším působišti a jedno pak v Praze, kde žije řada lidí, které dotyčného kněze znají. Setkání se účastnili zástupci vedení salesiánů, kteří představili své oficiální stanovisko a zároveň vysvětlili, proč některé věci s ohledem na oběti a probíhající vyšetřování (jako je například věk, podrobný popis zneužívání, pohlaví obětí) sdělovat nebudou.
Už jenom přijít na to setkání může být pro sekundární oběti náročné, ostatně o tom svědčí i fakt, že samotného setkání se zúčastnilo poměrně malé procento lidí z dané farnosti. Nemálo lidí o tom zkrátka vůbec nechtělo mluvit. Jak moc bylo šokující dozvědět se něco takového o knězi, kterého považovala za svého přítele, popisuje paní Marie (jméno je změněno, redakce ho zná), která se zúčastnila dvou setkání. „Byl to Šok! Totální zamrznutí mysli. Nevěřícnost. Omyl! Nesmysl! A pak otázky bez odpovědí. Hlavou mi letěly myšlenky – jedna za druhou. Že to není možné, že se někdo někde spletl, že u nás se to přece nemůže stát. J., ten J., ke kterému jsme si chodili pro radu, útěchu, který nám pomáhal, naslouchal – ten, že by někoho měl zneužít? Někdo si to vymyslel, teď je to moderní, tahat tyhle kauzy na světlo. To se vysvětlí, J. je přece nevinný. A hlavně je to přece kněz! V dalších dnech mi postupně docházela spousta věcí. A jestli jsem někdy nemohla pochopit, co to znamená být rozpolcený, teď jsem to pochopila, protože jsem to prožívala. Chtěla jsem znát pravdu, Ať je jakákoliv,“ vysvětluje Marie proč pro ni bylo tak důležité se setkání účastnit.
Cílem těchto setkání by mělo být mimo sdělení oficiálního stanoviska, také nabídnutí pomoci a podpory. Přítomným je především potřeba vysvětlit, že to, že jim není dobře, nevědí si rady se svými pocity a že celá situace je pro ně extrémně nepříjemná, je zcela normální reakce na nenormální situaci. „Myslím, že na těch setkáních, kde bylo třeba 30 až 40 lidí, se ukázalo, že je strašně důležité lidem vysvětlit, že oni jsou taky oběti, a to oběti sekundární. A že to, za co se třeba stydí, že si myslí, nebo cítí, s tím souvisí a vyplývá z toho jejich statusu. Myslím, že dost lidem tohle ulevilo,“ popisuje průběh zástupce salesiánů Sklenář.
Na druhou stranu je třeba říct, že setkání nemusí být jen úlevná, že někdy se také může stát, že lidé si na těchto setkáních teprve uvědomí závažnost situace, že teprve při shrnutí celé věci a oznámení o tom, co se stalo a jak se bude věc řešit, uvěří informacím, které se k nim dostaly „šeptandou“. „Drsné pro mě bylo, když na prvním setkání zaznělo slovo predátor, pachatel. Do té doby jsem to nedokázala ani vyslovit. Na druhém setkání jsem si uvědomila, že jsem jako matka selhala, protože jsem neochránila své děti. Nepoznala jsem, že jim hrozí nebezpečí, že je vodím do společnosti člověka, který jim mohl ublížit. Když jsem si uvědomila, kam to mohlo dojít, bylo mi až fyzicky špatně. Zklamala jsem sama sebe. To přiznání bylo děsivé. Vždy jsem si o sobě myslela, že mám dobrý instinkt a odhad na lidi. Sama jsem si musela položit otázku, jak bych se zachovala, kdyby se to stalo, co by to udělalo s naší rodinou, s jejich životy,“ popisuje tento proces Marie.
Vzhledem k tomu, že lidem, kteří jsou celou situací zasaženi, opravdu může být psychicky zle, je třeba, aby byli k dispozici odborníci, kteří jsou schopni dát přítomným i individuální pomoc. V případě této farnosti dostaly sekundární oběti kontakty, na koho se mohou v případě potřeby obrátit.
Komunita potřebuje hodně času, aby takovou událost zpracovala, jak už jsme psali v jiných textech, obvykle se totiž rozdělí na dva tábory. „Ve farnosti jsme o tom mluvili hodně. Je znát generační rozdíl. Starší lidé tomu spíš nevěří, obhajují kněze, teď už o tom vlastně nechtějí vůbec mluvit. Chápu to. Po první informaci vzniklo mnoho teorií o tom, co se stalo. Psali o nás v regionálním tisku, přijeli dělat s náhodnými lidmi reportáž. Osobně jsem čekala, že se nás na to potom budou nevěřící hodně ptát. A ono nic. Zdálo se mi, že o tom s námi nechtějí mluvit,“ potvrzuje Marie tendenci rozdělování skupiny na dva tábory.
Metody, standardy, odborníci
Zatím ještě neexistují jasně definované postupy, jak pečovat o komunitu, v níž došlo k sexuálnímu zneužívání. Za inspiraci ale můžeme považovat příklady péče o komunity, které zastihla přírodní katastrofa nebo jiná katastrofa hromadné povahy jako například velká autonehoda, srážka vlaků a podobně. Jako příklad nám tak může posloužit tornádo, které v roce 2021 postihlo některé obce na Moravě. Součástí nebyla jen pomoc pro přímé oběti dané katastrofy. O lidech se tu jednak mluvilo jako o lidech zasažených, a ne o obětech a psychická pomoc byla koncipovaná i pro blízké osoby.
Velice podobné to bylo, když začala válka na Ukrajině. Vedle materiální pomoci přímým obětem (tedy uprchlíkům, finanční pomoci Ukrajině a podobně) vznikly i aktivity, které zdůrazňovaly, že je třeba pečovat i o lidi válkou zasažené. Tím se například mysleli obyvatelé České republiky, kteří cítili strach a byli paralyzovaní. Zdánlivě se jim stejně jako sekundárním obětem nic nedělo – měli teplou vodu, nehoukaly jim za okny sirény, přesto pociťovali psychické problémy, a proto je bylo třeba opečovat. Chápeme-li tedy, že je třeba pečovat o lidi, kteří nejsou primární obětí v době války nebo přírodní katastrofy, ale jsou situací zasažení, tak není žádný důvod, abychom nechápali, že je třeba pečovat o komunity i v případech sexuálního zneužívání.
Kněz Drábek říká, že za velký posun by se daly považovat jasně definované postupy. „Bylo by dobré mít standardy, abychom všichni v rámci práce se sekundárními oběťmi postupovali stejně. Kdybychom mluvili o nějakém ideálu, tak bych si představoval tým, který by byl složený z terapeutů, proškolených duchovních, sociálního pracovníka, právníka. Po oznámení a vysvětlení situace nejspíš v neděli, by bylo možné mluvit v nějakých menších skupinkách, protože třeba teenageři budou mít jiné otázky než jejich rodiče, a navíc se před rodiči budou bát pustit pusu na špacír. Ten tým by byl v dané farnosti týden, aby lidé, kteří potřebují, mohli individuálně přijít. A nakonec se tam pravidelně vracet. Ideálně, pokud by bylo potřeba i jednou za měsíc,“ vysvětluje kněz.
Podle našich informací standardizované postupy, jak pracovat se sekundárními oběťmi sexuálního násilí, nemá v České republice žádná instituce. Nemá je ministerstvo školství, ani například největší mládežnická organizace v ČR Junák – český skaut. Junák má krizovou linku, která je navázaná na odborníky, takže je možné zde požádat o radu. Ministerstvo školství nic podobného nemá. Nicméně ani v jednom případě se přímo nepracuje s tím, že by okruh zasažených mohl být větší než pachatel, oběť a rodiče oběti v případě nezletilých.
Nedostatek možností je velice pravděpodobně ovlivněn všeobecně mizivým povědomím o tom, jaké mohou mít kauzy sexuálního násilí dopady na okolí. Téma sekundárních obětí není otevřené, a tak i při nejlepší vůli osob, které jsou zodpovědné za řešení kauz sexuálního násilí, je nenapadne tohle řešit. Zároveň je ale celkem jasné, že chodí-li moje dítě do třídy, kde došlo ke zneužití jiného dítěte učitelem, tak chci mít základní informace.
Péče o komunitu se ale nevyčerpá jenom uspořádáním několika setkání. V křesťanských společenstvích a církvích existuje termín, který upozorňuje na další důležitou oblast. Tím termínem je „after pastor“, v češtině zatím nemá ekvivalent. Označuje člověka, který přichází do farnosti, sboru či jiného společenství místo duchovního, který někoho zneužil. Nemusíme zůstat ale u církví, s podobnými problémy jako „after pastor“ se bude potýkat i vedoucí, trenér nebo učitel, který nastoupí po někom, kdo se dopustil sexuálního násilí v rámci nějaké skupiny a byl v pozici autority. Jde o to, že pozice takového člověka je velice složitá. Přichází do skupiny, která je pravděpodobně velmi rozdělená. Ve skupině se totiž zcela jistě stane, že někteří členové skupiny budou považovat oběť za agresora („může si za to sama, svedla ho!“). Oběti pak rozhodně nepomůže, když přijde někdo, kdo je přesvědčen o tom, že kauzy sexuálního násilí jsou jen móda vytvořená médii, která nenávidí církev, anebo že dnešní mladé holky neustále svádí učitele a pak se diví.
Někteří členové budou cítit hněv, jiní stud, většina nedůvěru v nově příchozího. Z uvedených důvodů je třeba, aby ten, kdo skupinu přebírá, nebyl jediný člověk, který má zrovna čas, ale byl to kvalitní člověk, který je na situaci teoreticky i praktickými dovednostmi dobře připraven. Zároveň je nezbytné, aby měl k dispozici různé formy podpory. Tady se dostáváme ale už i na pole péče o primární oběti. Když si totiž představíme pro lepší uchopení třídu, kam místo oblíbeného učitele, který zneužil děti na škole v přírodě, přijde učitel v důchodu, který je přesvědčen, že zneužívání dětí jsou jen mediální kauzy, tak dojde u primárních obětí jen k další traumatizaci.
Vražda duše?
V současné době se někdy zdá, že společnost je tématem sexualizovaného násilí přesycená. V mediálním prostoru se téma znásilnění, sexuálního obtěžování, zneužívání skloňuje téměř neustále. Mluví-li se o sexualizovaném násilí, obvykle se dokola točí tři témata: nízké tresty, obvykle v rámci školství špatně nastavená pravidla a okrajová diskuze o prevenci a nejčastěji pak příběh někoho, kdo byl vystaven sexualizovanému násilí, který bývá obvykle zabalen do mnoha emocí. Problém ale je, že existuje mnoho fenoménů, které vůbec v souvislosti se sexualizovaným násilím nejsou zmiňovány, natož aby byly nějak systematičtěji diskutovány.
Z mého pohledu nám nejvíc schází diskuze o uzdravení z traumatu. Jeden z hlavních důvodů, proč tato série vůbec vznikla, byl, jak uvádíme v první textu, že sekundární oběti mají lví podíl na potenciálním uzdravení primární oběti. K tomu, aby mohly přispět k uzdravení, ale samy potřebují dodatečnou a kvalitní péči. Johanna Nejedlová ředitelka organizace Konsent uvádí, že uzdravování blokuje společnost svými stereotypy a špatným přístupem k obětem. „Někdy o obětech sexualizovaného násilí mluvíme jako o někom, kdo má navždy zničený život. Stát se to může. Ale pokud se k nim společnost nechová dobře a uplatňuje skrze ně stereotypy, tak jim ani neumožní se uzdravit. I proto přece používáme termín přeživší, protože ideální stav je, aby oběť nebyla obětí celý život, ale aby měla šanci se uzdravit. Samozřejmě, že znásilnění a sexuální násilí dopadá na oběti a vytváří trauma a máme o tom mluvit, ale nesouhlasím s tím, že znásilnění lidem bezpodmínečně zničí celý život,“ vysvětluje Nejedlová a upozorňuje ještě na jednu věc, která souvisí s uzdravováním.
V souvislosti s kauzou Dominika Feriho opakovaně proběhla médii diskuze o tom, jak eticky informovat o případech sexualizovaného násilí. Problematický ale z hlediska léčení traumatu není jen často lehce bulvární přístup médií. Problémem může být i komunikace lidí a organizací, kteří s oběťmi pracují. Advokátka Lucie Hrdá, která oběti zastupuje, například běžně mluví o znásilnění jako o vraždě duše. Chápeme, že chce, aby společnost vzala na vědomí, jak moc je znásilnění závažný zločin, problém ale je, že tato rétorika může obětem ubližovat. Vražda je naprosto neměnný stav. Zavražděný nemůže už se svým stavem nic udělat. Jestliže tedy Hrdá mluví o znásilněných lidech jako o lidech s mrtvou duší, bere jim možnost se ze situace vymanit. Navíc si nelze nepoložit otázku, jestli tohle uvažování není jen nevědomé pokračování patriarchální kultury, kdy žena, která byla „zneuctěna“ už nebyla dostatečně cenná, byla nenávratně poškozená.
Podobně problematické byly některé aspekty akce k mezinárodnímu dni obětí sexualizovaného násilí, který pořádal spolek Někdo ti uvěří. Součástí sice byla debata Uzdravit zranění duše, ale také třeba psaní vzkazů obětem. Když pomineme to, že většina vzkazů vytváří nemístné nároky na osoby mající zkušenost se sexuálním násilím („Neztrácejte naději ani v nejhlubší temnotě své bolestné samoty.“ „Jste pro mě živým Kristem a důvodem, proč zůstat ve společenství, protože zůstáváte i vy.“), tak především se tu redukují lidé jen na oběti, na někoho, kdo není nic jiného než oběť. Jenže k životům obětí patří mnoho a mnoho dalších věcí. Jsou to rodiče, synové a dcery, lidé, kteří milují i nenávidí. Redukovat lidi na oběti nebo na lidi bez duše znamená stavět je do pasivní role a bránit jim, i když pravděpodobně zcela nevědomě, v uzdravení. Diskuze by se měla vést primárně o tom, čeho chceme dosáhnout, když mluvíme o sexuálním násilí, a jestli náhodou se s vytyčenými cíli nemíjíme.
Témat, které se nijak v souvislosti se sexuálním násilím ve veřejném prostoru neotvírají, a přesto je důležité o nich mluvit, je ale mnohem více než dvě výše zmíněná. Jsou otázky, která si společnost neklade. Kolik je vychovatelů, vedoucích, učitelů a kněží, kteří byli v dětství zneužiti a nevědomě přenášejí svá traumata na děti, které jsou jim svěřeny? Jak je možné dělat prevenci sexuálního zneužívání v rodinách? Co udělat proto, aby ženy, které si prošly sexuálním násilím, měly při porodu pocit bezpečí? Jak se změnily normy ohledně dotyků?
Texty, které doteď vyšly a týkaly se pouhého popisu sexuálního násilí a traumatu s ním spojeným, udělaly společnosti velkou službu: o sexualizovaném násilí se začalo mluvit. Teď ale je třeba jít dál a mluvit o dalších souvisejících tématech. Jak moc je téma sexuálního násilí komplexní ukazuje rozsah série, ve kterém jsme se věnovali jen jednomu dílčímu aspektu.
Autorka je spolupracovnice redakce.