Foto Alarm/Magdalena Dušková
Ve filmu Když promluvila, který mapuje odhalení kauzy Harveyho Weinsteina, klade editorka novin New York Times otázku a následně definuje úkol: „Proč je sexuální násilí tak rozšířené a proč je o něm tak těžké mluvit? Prověřme celý systém.“ Reportáž o Harvey Weinsteinovi, která vyšla 5. října 2017, způsobila revoluci. Vzniklo hnutí MeToo, byly napsány stovky dalších textů o sexualizovaném násilí, mnoho dalších agresorů stanulo a stojí před soudem. Především je ale stále dokola vysvětlován vztah mezi agresorem a obětí a zároveň s tím, se do povědomí společnosti dostává, že sexuální zneužití je především zneužití moci a že sexuální uspokojení rozhodně není na prvním místě motivů pachatele. Společnost tak pomalu začíná rozumět tomu, proč promluvit o tom, co se stalo, je pro oběti v důsledku mocenské pozice agresora téměř nemožné.
U Harveyho Weinsteina to přece bylo veřejné tajemství. Podobně se vědělo, že i Jan Cimický se dopouští sexuálního násilí. Co stojí tedy za tím, že nemlčí jen oběti, ale i okolí?
O tom, že rozhodnutí promluvit je těžké, ale zároveň je to zásadní věc, která má potenciál měnit společenské prostředí, svědčí i názvy spolků, které se věnují tématu sexualizovaného násilí: Nemlčíme – organizace, která přináší příběhy sexuálního násilí, Nahlas – studentský spolek na Masarykově univerzitě v Brně, Parler et revivre (česky Mluvit a oživit) – francouzský spolek sdružující osoby se zkušeností se sexualizovaným násilím v katolické církvi, Proč jsme to nenahlásili – organizace studentů, která mapuje důvody, proč oběti sexualizovaného násilí mlčí. Ostatně i film, z něhož pochází úvodní citát, na tento problém ukazuje už svým názvem. Ukazuje, co může nastat, když oběti najdou odvahu a rozhodnou se mluvit o svých zkušenostech, že prolomení mlčení jedné oběti může být jako pověstné mávnutí motýlích křídel. Problém je, že všechny tyto aktivity se zaměřují na oběti sexuálního násilí a vysvětlují především jen pozici primárních obětí. Jenže oběť ani pachatel nežijí ve vakuu, žijí v nějakých společenských podmínkách, mají nějaký okruh přátel, kolegů a známých. Pojďme se tedy ptát, proč nepromluvilo okolí oběti. U Harveyho Weinsteina to přece bylo veřejné tajemství. Podobně se vědělo, že i Jan Cimický se dopouští sexuálního násilí. Co stojí tedy za tím, že nemlčí jen oběti, ale i okolí?
Sekundární oběť, taky oběť
Situace přátel, partnerů a kolegů oběti se může zdát výrazně jednodušší než situace primárních obětí. Jenže zdání klame. Jejich situace vůbec nemusí být jednodušší. O tom, jak složitý může být vztah oběti a kamarádů oběti a jak to může změnit vztahy, píše ve své knize Dějiny násilí Édouard Louis. V autobiografii, kde autor vypráví a přemýšlí o tom, jak se stal obětí znásilnění a pokusu o vraždu, mimo jiné vyslovuje přání, aby tíhu zodpovědnosti za sexuální násilí, na sebe spolu vzali i lidé, kteří jsou okolo. V pasáži, kterou reaguje na své přátele, kteří ho nutí, aby oznámil čin na policii, a přitom ho činí zodpovědným za chování pachatele v případě, že ublíží někomu dalšímu, píše: „Správně bys měl mít právo mlčet, ti, kdo prožili násilí, by měli mít právo o tom nemluvit, jako jediní by měli mít právo mlčet, to ostatním by se mělo vyčítat, že o tom nemluví.“
Pojďme si v prvé řadě ujasnit to, že Louis tu pravděpodobně nechce, aby jeho okolí podávalo trestní oznámení za něj. Chce po svém okolí, aby vyprávělo o bolesti, kterou sexuální násilí obětem působí, aby sám nemusel být retraumatizovaný, tak aby společnost vytvářela bezpečné prostředí bez toho, aniž by se musely oběti znovu obětovat. Jakkoli je tato výzva zcela pochopitelná, tak je bohužel na stejné úrovni znalosti problematiky jako apel přátel na Louise, aby šel čin oznámit na policii. Pokud se jedná o lidi blízké oběti, jsou v šoku a dost často mohou cítit velmi podobné pocity jako samotná oběť. U některých se dokonce může rozvinout posttraumatický stresový syndrom. Z tohoto důvodu pro ně také existuje termín sekundární oběť. Mluvit o násilí, které se stalo někomu blízkému, tak pro ně může být stejně traumatizující, jako kdyby mluvili o svém vlastním prožitku násilí.
Aby to nebylo tak jednoduché, tak stejný termín se používá i pro osoby, které mají blízko k pachateli nebo profesionály, kteří se zabývají pomocí obětem sexuálního násilí. Tyto všechny skupiny mohou být násilím, které se stalo nebo bylo spácháno někým jiným, velmi traumatizovány a potřebují tak účinnou pomoc. Potřebují ji o to víc, pokud násilí, kterému byl vystaven například někdo blízký, bylo skryté, dlouhodobé a dopustil se ho někdo, koho sekundární oběť rovněž zná. Pro představu uveďme asi nejbolestivější příklad: matka zjistí, že jí manžel a otec dítěte, toto dítě zneužívá. Miluje dítě, tedy oběť, ale i svého manžela, tedy pachatele. Stává se tak obětí té situace. V České republice se o tomto tématu zatím téměř nemluví. Ostatně o tom svědčí i to, že při zadání pojmu „sekundární oběť sexuálního násilí“ do vyhledávače se nalezené výsledky většinově týkají sekundární viktimizace. O sekundárních obětech se prakticky nedočteme nic. Téma je to zcela okrajové. Jedna z prvních studií na toto téma vyšla v roce 1988. V zahraničí najdeme toto jako jedno z témat neziskových organizací, které pracují s oběťmi sexuálního násilí, organizace a různé aktivity, které mají za cíl podporovat sekundární oběti, nebo facebookové stránky.
V České republice se v odborných kruzích spíše, než termín sekundární oběť kruzích objevuje termín „osoba blízká“. Termín sekundární oběť se používá spíše pro děti, které vyrůstají v násilných vztazích. „Termín sekundární oběť je užíván v souvislosti s dětmi, které zažívají domácí násilí mezi rodiči. Tedy násilí, které nesměřuje přímo k nim, ale děje se mezi rodiči nebo jinými blízkými lidmi. V tomto případě se ale spíše kloníme k tomu, že děti v této situaci jsou oběť, ne sekundární oběť. V ostatních případech se nám zdá, že termín ,sekundární oběť‘ není příliš používán a zmiňován. Podílíme se pravidelně na odborné diskuzi, čteme články, účastníme se kulatých stolů a konferencí – a z těchto zkušeností to vypadá, že o blízkých lidech obětí domácího násilí a sexuálního zneužívání se příliš nemluví,“ vysvětluje Barbora Uhlířová z neziskové organizace Persefona.
Podpora a edukace
Jedním z důvodů, proč je třeba o sekundárních obětech sexuálního násilí vůbec mluvit, je, že potřebují účinnou pomoc stejnou měrou jako primární oběti. Bez definování problémů, se nedá dobrá pomoc nastavit. Pomoc pro sekundární oběti se neobejde bez dobré edukace, která se týká prožitků sekundárních obětí a jejich přístupu k nim Podle mnoha studií jsou to totiž právě sekundární oběti, které mají velký vliv na uzdravení se z traumatu primární oběti. Záleží tu na úplně první reakci osoby, které se primární oběť svěří. Už tato první reakce může rozhodnout, jestli se primární oběť pak svěří někomu jinému a vyhledá například odbornou pomoc. Dá se říci, že co se týká edukace sekundárních obětí, tak lze nalézt dostatek materiálů. Existují různé kampaně, jako byla například kampaň neziskové organizace Profem #VĚŘÍMEOBĚTEM, jejímž cílem bylo rozšířit povědomí o tom, jak dobře reagovat na to, když se dozvíme, že náš blízký prožil sexuální násilí. Hezkou ikonografiku k tématu sebepéče a definování sekundárních obětí má organizace Někdo ti uvěří. Rady, jak reagovat na to, když se člověku svěří někdo blízký s tím, že zažil znásilnění, nabízí i organizace Konsent, ačkoli ta přímo nepracuje s termínem sekundární oběť. Obecně se dá říct, že těžiště práce se sekundárními oběťmi (v České republice tedy spíše s osobou blízkou) leží v edukaci osob, jak se chovat k primárním obětem. Zmínění sebepéče a doporučení odborné pomoci bývá až na druhém místě. Tady ale narážíme, jak si ukážeme v naší sérii, na mnohé limity – finanční, personální, ale i něco, co by se dalo nazvat „předbíháním doby“. Nejlépe to asi vystihla jedna sociální pracovnice, která pracuje s oběťmi sexuálního násilí, když mi říkala: „Vy chcete řešit sekundární oběti, ale my tady spoustu let řešíme ratifikaci Istanbulské úmluvy a vůbec se snažíme dohodnout nad tím, co je znásilnění. To, že je třeba pečovat o někoho dalšího, nepochopí už vůbec nikdo.“
Kdo je tady pedofil?
Při práci na této sérii jsem se snažila dodržet několik principů. První z principů je, že jsem nijak neoddělovala místa, kde k sexuálnímu násilí docházelo. Mluvíme-li totiž o sexuálním násilí, obvykle se hovoří separátně o církvích, vysokých školách, nebo sportovních oddílech. Tomu odpovídá pak i profese pachatele – kněz, vysokoškolský pedagog, trenér. V celé sérii se ale v textech vedle sebe vyskytují jako pachatelé otcové, trenéři, kněží, ale i kamarádi oběti. Domnívám se totiž, že není příliš účelné to oddělovat. Potřebujeme diskuzi nad tím, jak vytvářet bezpečí, ne se neustále handrkovat, nad tím, kdo jsou větší úchylové – jestli otcové, učitelé nebo kněží. Možná nejlépe bych to mohla ilustrovat osobním příkladem. Když jsem pár měsíců před osmnáctými narozeninami začala dělat autoškolu, můj učitel měl zvyk sahat mi na stehno a následně si dávat moji ruku do svého rozkroku. Prý abych se naučila řídit jednou rukou. Při této příležitosti mi vyprávěl vtipy o kněžích a ministrantech. Obvykle pak zvážněl a dával mi přednášku o tom, že nechápe, jak můžu být jako katolička členkou takové party pedofilů.
Najdeme samozřejmě i v mnoha jiných oblastech příklady, kdy ukazujeme prstem na jiné prostředí, abychom si nemuseli přiznat, že i u nás se děje spousta zlého. Velkým přeborníkem v této oblasti je například kardinál Dominik Duka a jeho bohužel dnes už slavný výrok, že případy sexuálního zneužívání v církvi jsou „trochu hysterie“. Samozřejmě neopomněl při této příležitosti zmínit, že pachatelé sexuálního násilí se vyskytují i všude jinde a kněžích, kteří se dopouštějí sexuálního násilí, je velice málo. Připomíná například, že pachatelů sexuálního násilí je mnohem více ve sportovních oddílech. V podobném duchu se nese třeba nepodepsaný, čemuž se při jeho kvalitě nelze nijak divit, text z webu Pastorace, kde najdeme o sexuálním zneužívání dětí takovéto perly: „I když se nechceme jako křesťané stavět do rolí soudců, přece nás také může pohoršovat pokrytectví společnosti, která u dospělých propaguje sexualitu prakticky bez jakýchkoliv morálních regulativů a zde se nesmírně pohoršuje.“
Druhý princip je, že jsem se rozhodla nikdy nepopisovat přímo zneužívající sexuální aktivitu. Naše společnost potřebuje více vzájemného respektu a porozumění. K porozumění a respektu nejsou třeba detailní popisy zneužití. Respekt druhému člověku je možné cítit a vyjadřovat i bez detailní znalosti jeho traumat. Nehledě na to, že některé texty a nadpisy článků pojednávajících o sexuálním násilí působí až pornograficky. Především mi tedy jde o popis toho, jak sexuální násilí proměňuje vztahy a jak moc zasahuje do života. Domnívám se, že těmto tématům není dán dostatečný prostor.
Posledním principem, kterého jsem se držela, je maximální možná anonymizace. Stejně jako ke zvyšování respektu ve společnosti nepřispějí detailní popisy nedobrovolných sexuálních aktů, tak k nim nepřispějí ani fotografie a jména obětí. Vystupují-li oběti pod svým jménem, výrazně se zvyšuje šance na sekundární viktimizaci. Veřejný zájem nemůže převážit nad bezpečím každého jednotlivého člověka. A opět respekt není otázka detailní znalosti. Respekt se musí odvíjet od trvání na lidské důstojnosti, ne od opětovného vysvlékání obětí.
V neposlední řadě jsem se snažila tam, kde to bylo možné, používat termín „člověk se zkušeností se sexuálním násilím“ nebo „lidé, kteří si prožili sexuální násilí“. Podobné termíny se běžně používají například v sociální práci (osoba bez přístřeší, člověk s disabilitou). Dává se tím najevo, že lidé, o nichž mluvíme, jsou v první řadě lidé a pak až někdo, kdo má nějakou zátěž, kterou je třeba řešit.
Jedeme v tom všichni
Závěrem je třeba upozornit na jeden fenomén, který se u čtenářstva novinových zpráv často vyskytuje. Čtenářstvo může mít někdy pocit, že noviny a sociální sítě jsou plné kauz obtěžování a sexuálního násilí a že pokrytí těchto kauz je zcela neúměrné, protože my, co čteme tyto zprávy a reportáže, přece neznáme nikoho, kdo by byl zneužitý nebo znásilněný. Opak je ale pravdou: tomu, jak moc je rozšířené sexuální násilí, absolutně neodpovídá prostor, který zabírá v médiích.
Dejme si ale několik čísel. Podle odhadů 54 procent žen zažilo sexuální obtěžování, 9,2 procent žen zažilo znásilnění a 20 procent dětí zažilo sexuální násilí. Pro lepší představu si to uveďme na příkladu se zneužíváním dětí – v klasické třídě s 25 dětmi statisticky sedí pět dětí, která mají zkušenost se sexuálním násilím. Je tedy statisticky zcela nemožné, abychom se pravidelně nepotkávali s lidmi, kteří byli v dětství zneužíváni nebo s nějakou ženou, která byla znásilněna.
Nejen tento fakt dělá z tématu sekundárních obětí zcela relevantní téma pro diskuzi, protože z určitého úhlu pohledu jsme sekundární oběti všichni. Nelze říct, že nikoho, kdo by měl zkušenost se sexuálním násilím, neznáme. Správně řečeno je, že to o nikom nevíme. A i když to o blízkých lidech nevíme, tak to neznamená, že důsledky těchto traumat se svými blízkými neprožíváme. Cílem této série je tedy detailně popsat fenomén sekundárních obětí. Popsat, co prožívají jednotlivé skupiny, jak se jejich prožívání liší a co mají naopak společného, jak mezi sebou, tak s primárními oběťmi. Především nás ale zajímá, jaká je dostupná pomoc a podpora v rámci České republiky.
Autorka je publicistka a katolička.