Kresba Toy Box, použito se svolením autorky
Paralelní vesmír, rok 2023. Literární kritička Eva Klíčová recenzuje pro Alarm novou knihu Aleny Mornštajnové. Všimne si nápadných podobností s příběhem, který už jednou četla – s osobním svědectvím výtvarnice Toy Box, vydaným rovněž na Alarmu v roce 2019. Recenze Klíčové se po vydání dostane jak k Mornštajnové, tak k Toy Box. Výtvarnice si knihu s vypětím sil přečte, přece jen je to pro ni další připomínání traumatu, a protože dá Evě Klíčové za pravdu, spisovatelku i nakladatelství kontaktuje. Pod hlavičkou Hostu vyšla řada progresivních titulů, které se za přeživší sexuálního násilí a dalších traumat staví: od Oyinkan Braithwaite přes Akwaeke Emezi až k Vanesse Springoře. Nakladatelství tedy samozřejmě chce situaci vyjasnit. Chce se ujistit, že Les v domě splní to, o co autorce i nakladatelství šlo především: otevřít veřejnou diskusi o sexuálním násilí, o širším společenském kontextu, ve kterém k němu dochází, o traumatech, která způsobuje, a psychologické i společenské podpoře, která je potřeba, aby se trauma hojilo a násilí nereplikovalo.
V kauze se to jen hemží těmi, kdo na sebe ochotně berou roli oběti. Především jde o samotnou Mornštajnovou, která dle vlastních slov právě zažívá důkaz řetězení zla – naznačuje tedy, že jí přeživší žena, která na vlastní kůži zažila trauma a dovoluje si mít námitky, chce v důsledku traumatu ublížit.
Alena Mornštajnová si proto se zájmem vyslechne, jak její román působí na ženu, která jeho děj v mnoha ohledech prožila a domnívá se, že její veřejná zpověď musela knihu přinejmenším inspirovat. „Před psaním i během něj jsem pátrala po všech dohledatelných autentických příbězích, díky kterým by vyprávění bylo věrohodné a působivé, nevím přesně, kolik z každého příběhu, který jsem našla, četla nebo slyšela, se do výsledného textu vlastně otisklo,“ popisuje Mornštajnová. „Nechtěla jsem rozhodně ničí příběh jen využít… Víte vy co, Toy Box? Co kdybychom společně uspořádaly sérii čtení, výstav a přednášek, skrze které bychom tohle téma skutečně otevřely a nastartovaly nejenom diskusi, ale také skutečné změny?“ Obě umělkyně se následně zvednou a detaily spolupráce jdou domluvit nad vegeburgerem…
Paralelní vesmír se v některých momentech s realitou prolíná, jinde by se ale mohl lišit víc snad jen v případě, že by tu Alena Mornštajnová a Toy Box měly místo prstů (sójové) párky jako v oscarovém hitu Všechno, všude, najednou. Zde se nebudu zabývat recenzí knihy. Chci se zabývat tím, co všechno se v naší realitě stalo jinak, a vysvětlit, proč je to špatně.
Sečíst a podtrhnout
S Toy Box mě pojí roky přátelství, mohlo by se tedy zdát, že je jasné, na čí straně budu stát, pokud jde o využití jejího příběhu a prokazatelnost podobné exploatace. To, že by se spisovatelka s příběhem Toy Box v žádné formě nesetkala a následně sepsala román, ve kterém se objevují četné shodné detaily, mi připadá krajně nepravděpodobné. Spor o to, zda Alena Mornštajnová něco opsala, ale po spisovatelčiných vyjádřeních a reakcích mnohých kulturně činných osobností považuji za druhořadý – s veškerou úctou k Toy Box a vlastním přesvědčením o tom, že je v právu. Analýz shodných a rozdílných prvků se navíc už objevilo několik a každá další verze je bizarnější. Jen ta (zatím) poslední je bizarní schválně.
První argumenty zazněly hned v recenzi Klíčové, která je mimochodem opravdu detailní analýzou jdoucí daleko za hranice identifikování shodných prvků prózy Mornštajnové s příběhem Toy Box. Zaznívá tu vyargumentovaná kritika vývoje hlavní postavy, časového zařazení prostředí nebo srovnání s jiným titulem zpracovávajícím podobné téma. Jde zkrátka o velmi dobře napsanou recenzi.
Poté, co se Mornštajnová i nakladatelství Host rozhodly vyjádřit jednou větou, a to podivným tvrzením, že se autorka románu žádným skutečným příběhem neinspirovala, se poměrně pochopitelně objevila snaha na jedné straně ukázat, že shodných prvků je v textech opravdu hodně, a na druhé straně to označit za náhodu a vyjmenovávat další a další prvky, které román naopak s osobní zpovědí společné nemá.
Přesně s takovou argumentací přišel šéfredaktor nakladatelství Host Miroslav Balaštík. Při kliknutí na odkaz jsem doufala aspoň v náznak empatie ze strany nakladatelství, kterého si pořád ještě chci vážit – konečně delší než jednovětá reakce. Následně jsem ovšem mohla jen valit oči a kroutit hlavou nad tím, jak Balaštík technokraticky pitvá, jak páchnul nebo jaké zvuky vydával skutečný a románový penis sexuálního predátora. Dále v textu dělá oběť z Aleny Mornštajnové a emotivně překrucuje volání po převzetí odpovědnosti coby útok na literaturu – ale k tomu se ještě dostanu.
Hned následující ráno přišel s reakcí šéfredaktor časopisu Host Jan Němec. Ten mě nenechal na pochybách už bulvárním názvem svého textu – zatímco Miroslav Balaštík si vystačil s poněkud hysterickou „Zneužitou literaturou“, Němec se rovnou řečnicky dotazuje „Kdo zneužil Toy Box?“. A opět se pouští do srovnávání shodných a rozdílných prvků, aby následně neméně hystericky vyjmenoval, kdo všechno by si v literatuře ani neškrtl, kdyby se spisovatelstvo nesmělo inspirovat skutečnými příběhy. Němec sice určitou empatii vykazuje, ale shodně s Balaštíkem naznačuje, že bychom měli přestat řešit podobné blbosti a věnovat se tomu, co je na literatuře a její reflexi skutečně důležité.
A co že to je? Autoři obou textů, tedy Němec i Balaštík, nám ochotně vysvětlují, co je to literatura, případně co je smyslem literární kritiky. V textech, které volají po zachování svobodného uměleckého vyjádření za každou cenu, jsou podobné paternalistické výlevy opravdu zajímavým dějovým zvratem. Všimla si ho i Toy Box, která následně zareagovala komiksem vykreslujícím průběh hypotetického setkání s Miroslavem Balaštíkem zcela podle not jeho vlastního textu. Nechybí tu porovnávání obrázků penisů nebo detailních scén znásilnění. Kromě explicitně vyjádřené kritiky „dělání literatury“, které není radno rušit nějakými spory o to, kdo je tu vlastně oběť, se Toy Box v komiksu strefuje do nejskandálnějšího rozměru celého sporu – naprostého nedostatku empatie, porozumění a respektu k těm, kdo podobné věci, které Alena Mornštajnová sepsala do románu, museli přežít.
Trauma od slova vysnít si
Zveřejnit takový příběh, s jakým se čtenářstvu Alarmu svěřila Toy Box, vyžaduje odvahu, která musí vidět daleko za obzor momentálního stavu věcí. Na rozdíl od románů, kterým se to buď nestává, nebo se jim dokonce stává opak – místo za fikci jsou považované za vlastní zážitky autorstva – jsou totiž podobné zpovědi rutinně zpochybňovány. Stalo se to takhle? Stalo se to jí? Udělal to on? A stalo se to vůbec? Co tím sleduje? Když se ale podobná zpověď, i když třeba upravená, objeví v románu, vynoří se další hora pochybností. Kdo to vůbec je? Chce se zviditelnit? Neměla by radši jít na terapii?
Je vlastně štěstím v neštěstí, že podobné poznámky musí číst úspěšná výtvarnice, která se právě díky terapiím naučila ustát to, co by většinu lidí porazilo, a ne někdo, kdo si takové nástroje neměl možnost osvojit a koho by podobné poznámky z klávesnic zastánců a zastánkyní Aleny Mornštajnové přinutily pochybovat o vlastních vzpomínkách i duševním zdraví. Přeživší sexuálního násilí musí čelit zpochybňování, zastrašování, očerňování, znovuprožívání. To je samo o sobě bolestné i v situaci, kdy mají nad svým příběhem kontrolu a sdílí ho jen tak, jak samy uznají za vhodné. Když se ho chopí někdo jiný – ať už jde o využití konkrétního příběhu, nebo tématu obecně –, hrozí bolest ještě mnohem větší.
Alena Mornštajnová je v celé kauze, vlastně bez ohledu na to, zda a čím se inspirovala, hájena především dvěma argumenty: že využívat cizí příběhy je podstata literatury a že jejím záměrem bylo otevřít téma zneužívání a tím pomoci obětem. Jejím zastáncům a zastánkyním přitom nevadí, že využití cizího příběhu autorka sama nejdříve přiznala a pak popřela, ale ani to, jak toxicky její román a prohlášení s ním spojená ve skutečnosti působí.
Eva Klíčová mluví o vykreslení „světa, v němž panuje hysterický záchvat MeToo dobra a kde každý školou povinný kluk je v podstatě jednou nohou v kriminále“. Aleš Palán uvádí svou – víceméně pochvalnou – recenzi titulkem „Nové hrdince Aleny Mornštajnové nelze držet palce“. Sama Mornštajnová pak v souvislosti se sexuálním násilím v rodině mluví o tom, jak kolem sebe „nešťastné rodiny šíří zlo“, a o řetězení zla traumatizovanými lidmi… A navíc vtipkuje, že se její maminka obávala, že si „lidi budou myslet, že to je o nás“.
Jonáš Zbořil, který o kauze mluvil ve středečním podcastu 5:59 z produkce Seznam Zpráv, zmínil důležitý rozdíl mezi možností svobodně psát o věcech, které autor či autorka sami neprožili, a mluvit za ty, kdo je prožili – tedy o zodpovědnosti, kterou na sebe umělec či umělkyně berou nejen vytvořením díla, ale především v následných vyjádřeních, jež k dílu poskytují. Literární kritici a kritičky upozorňují na nespolehlivost vypravěčky, která poté, co sama prožije utrpení, zničí životy dalším lidem. Mornštajnová sama působí v rozhovorech dojmem, že si možná (a chtělo by se říct „snad“, proboha) rešeršovala skutečné příběhy sexuálního zneužití, rozhodně si ale nemohla rešeršovat, jak funguje způsobené trauma, jaký je širší kontext, ve kterém se násilí děje, jaké mechanismy ho zakrývají a normalizují nebo jak probíhá sekundární viktimizace a jak se jí vyhnout. Jinak by její vyjádření ke knize ani její reakce na argumenty Toy Box nemohly být tak otřesné.
Oběti, všude samé oběti
V kauze se to jen hemží těmi, kdo na sebe ochotně berou roli oběti. Především jde o samotnou Mornštajnovou, která dle vlastních slov právě zažívá důkaz řetězení zla – naznačuje tedy, že jí přeživší žena, která na vlastní kůži zažila trauma a dovoluje si mít námitky, chce v důsledku traumatu ublížit. Tento autorčin výrok je sám o sobě tak strašný, že by se za něj skutečně měla omluvit. Oběť z autorky dělají také fanoušci a fanynky se svými teoriemi o tom, jak se Toy Box chce zviditelnit a jak my, kdo Mornštajnovou kritizujeme, nepřejeme autorce její úspěch. To je ostatně narativ, který Mornštajnová dlouhodobě buduje, navzdory tomu, že se poměrně pochvalná recenze na její starší knihu objevila i na Alarmu. Přidává se také nakladatelství Host, které autorku hájí tím, že chce skrze svůj text pomáhat obětem, a které opakovaně – na sítích i ve vyjádření Miroslava Balaštíka – celou věc velmi emotivně a pohoršeně označuje za útok na literaturu.
Každý, kdo se ale v podobné situaci sám staví do role oběti, chce jen zakrýt skutečné trauma, které svými emocionálně podbízivými výkřiky zastiňuje. Znevažovat argumenty Toy Box prostě jen tím, že takových příběhů je mnoho (a neprojevit respekt k žádnému z nich), infantilizovat Toy Box, jako to dělá Balaštík, když píše, že „nedokáže motivy vnímat v kontextu románu“, nebo celý spor prezentovat jako útok na literaturu a na svobodu psát si, o čem se komu zamane – to jsou všechno taktiky, jak umlčet toho, komu kniha údajně původně chtěla dávat hlas.
Zatímco čtenářstvo na sítích mluví o cancel culture, Jonáš Zbořil v podcastu 5:59 trefně poznamenává, že to, čeho se teď knize dostává, je prostě jen vlna kritiky – a ta se pojí s možností svobodně psát o čemkoli, i o věcech, které autor či autorka sami neprožili. Zbořil je ke knize o poznání shovívavější než třeba Klíčová a považuje ji za komplexně napsanou a relativně vyrešeršovanou. Nicméně také poukazuje na skoro absentující postavu predátora – a pokud je predátor nepřítomen, sotva nám může kniha poodkrýt mechanismy, kterými ubližuje. Zbořil zároveň upozorňuje i na to, že spisovatelka i nakladatelství mohly čekat, že se debata přesune do etické roviny – že vzhledem k tématu knihy se budou chtít ozvat přeživší a řešit autenticitu a společenský dopad románu.
Jan Němec, Miroslav Balaštík i další osobnosti, kterým se debata morálního rozměru nehodí a kteří stavějí slaměné panáky (Viktor Janiš na Facebooku například předkládá statistiky čtenosti Alarmu, Blesku a Respektu jako doklad toho, že Mornštajnová zpověď Toy Box určitě nečetla) – jsou natolik inteligentní, že si snad uvědomují, že svými argumenty upozaďují zásadní součást sporu, totiž práva přeživších a odpovědnost umělců a umělkyň, kteří jejich příběhy zpracují. O přeživší, o boj se sexuálním násilím ani o posun debaty o vztahu umění a světa, který zobrazuje, jim ale nejde – radši budou dál tvrdit, že na takové spory nemají kdy, oni dělají literaturu a my jim v tom nemáme bránit.
Kdo otvírá bolestivá témata
Alena Mornštajnová ve svých knihách zpracovává témata, na kterých se tak nějak všichni shodnou – bolševik je špatný, nacisti jsou špatní, zneužívání je špatné. Jan Bělíček ale v poměrně pozitivní recenzi Tichých roků pro Alarm poukázal na to, že do těchto jednoznačně hodnocených událostí píše velmi nečernobílé postavy – a podobně jako v Tichých rocích zpochybňuje jednoznačně negativní hodnocení angažmá v komunistické straně, v nové knize zpochybňuje věrohodnost oběti. Nechápavá a nebezpečná vyjádření autorky toto srovnání podporují.
Mornštajnová ani Host se zkrátka nezajímají o to, co jejich vyjádření skutečně způsobí, jak se budou přeživší cítit nejen při čtení, ale také, když uslyší, jak o lidech s podobným životním příběhem autorka mluví nebo jak moc nakladatelství obtěžuje, když někdo chce rozebírat způsobené trauma. A na Mornštajnovou a Host se nabalí řady fanoušků a fanynek, kteří svými příspěvky k diskusi ukazují, že napsat knihu o tématu, kterému veřejnost do hloubky nerozumí, použít nespolehlivou vypravěčku a dokola opakovat řeči o řetězení zla opravdu nedělá přeživším dobrou službu, zato to dost možná pomáhá predátorům. Mornštajnová přitom reálně žádné téma neotevírá, o zneužívání existuje i v rámci nedávné české beletristické produkce autentičtější kniha, ve které absentují toxické prvky, a naopak tu nechybí společenský kontext: Poupátka Hany Lehečkové.
Naopak Toy Box celou svou komiksovou, streetartovou i výtvarnou kariéru otevírá bolestivá témata a otevírá je v širokém společenském kontextu. Že se od Mornštajnové nedozvíme nic o tom, jakou roli v případě sexuálního násilí hraje patriarchát, to jako čtenářská obec sneseme. Ale že je tolik lidí ochotných bezhlavě ji hájit a zastiňovat ty, kdo chtějí situaci pro přeživší skutečně měnit k lepšímu a predátorům komplikovat život, to bychom zkrátka snášet neměli.
Chci poděkovat Toy Box, že je ochotná vést tento zápas pořád dokola, a chci poděkovat také čtenářské komunitě, ve které se pohybuji, za podnětné diskuse k tématu – své myšlenky v tomto textu mohou najít přinejmenším Anna Štičková, Romcsa a Lucie da Silva. Literární kritika a literární reflexe obecně tu totiž podle mě – abych si také zapaternalizovala – jsou proto, abychom skrze ně kultivovali svůj náhled na umění, obohacovali ho o perspektivy jiných, a tak se učili větší empatii a respektu. A síla literatury má být ve schopnosti takovou reflexi unést a lépe se díky ní vztahovat ke světu, o kterém vypovídá.
Autorka je literární publicistka.