Leaving Neverland očima toho, kdo v dětství prožil sexuální zneužití

Sexuální zneužívání dětí je vždy otázkou moci a oběti vrhá do života plného nedůvěry. I proto se zneužití nedá nikdy odpustit.

Ilustrace Toy Box

Když jsem byla malá, ušila jsem panenku. Normální, hezkou panenku, jen na boku měla něco, co vypadalo jako černý nádor. Byl to jen přišitý kus vycpaného černého plyše, ale já jsem věděla, že to k ní patří, že se to od ní nedá oddělit. Že to je černý bubák vrostlý do jejího těla, do všech cév, do její hlavy. Že to má odjakživa a nikdy se toho nezbaví. Byl součástí jí samé, bez něj by byla úplně jiná, nebo by prostě vůbec nebyla. Tou panenkou jsem byla já a dnes už vím to, co jsem tehdy netušila. Ta černá věc bylo zneužití v dětství. Takové, o kterém mluví dva muži v dokumentu Leaving Neverland o pedofilii Michaela Jacksona.

Přesně tohle je na zneužití v dětství to nejděsivější: nikdy totiž nepřestane formovat váš život. Nikdy se ho nezbavíte. Stejně jako nezdravé, příliš dospělé a příliš „rozjeté“ lásky k člověku, který vám to udělal. Máte ji na celý život. Proto podle mého názoru oba svědci začali o tom, jak je známý zpěvák zneužíval, mluvit až teď. Stejně jako oni, ani já nedokážu o člověku, který mě zneužil, v hloubi srdce přemýšlet ani mluvit špatně. Navzdory tomu, co mi udělal, to bude pořád můj „milovaný dědeček“.

Zážitek zapouzdřený v mé hlavě

Moje máma si tátu vzala brzo a já se jí narodila v jejích jedenadvaceti letech. Její otec byl podle mého odhadu pedantský magor, který na moje narození reagoval slovy, že si pokazila život a že její vytoužená dráha lékařky půjde k šípku. Aby mu vyhověla, dostudovala se zaťatými zuby školu i se mnou, malým miminem. Dodnes vzpomíná na to, jak ji na zkoušce z patologie mezi mrtvolami a formaldehydem pan docent v osmém měsíci těhotenství říkal, že být jeho žena, pošle ji domů. Ihned po ukončení studia musela nastoupit do práce. Když mi bylo kolem jednoho roku, začala máma pracovat jako lékařka na poliklinice. Byly osmdesátky, jiná doba. Mě svěřila na hlídání nejen své babičce, mojí prababičce, na kterou mám ty nejlepší vzpomínky, ale také dost temnému a zlému páru prarodičů z otcovy strany: otcově matce (označme ji tak, jak si ji pamatuju já, jako „babičku Zdeničku“) a jejímu muži, nevlastnímu otci mého táty (kódové označení „újezdský dědeček“).

Pochopila jsem všechny ty pokažené vztahy. Pochopila jsem, proč celý život kreslím strašidelné démony nadlidských rozměrů (protože takhle vidí dítě dospělého člověka, který mu ubližuje), proč kreslím holčičky se zašitou pusou (protože jsem o tom nemohla mluvit) a proč postavám, které kreslím, chybí nos (protože jsem musela přestat cítit).

Byl to – opět podle mého odhadu – opravdu zlý a primitivní člověk. Pracoval jako slévač v ČKD a v naší rodině se dodnes traduje historka, jak když šel kolem kočárku, kde jsem spala já nebo sestra, kopnul do něj, aby mimino probudil. Ačkoli měli u domu velkou zahradu, máma si tam nesměla dát ani deku, „aby nepošlapala trávu pro králíky“. Byl zlý na všechny. Na mou mámu, která v době, kdy jsem se narodila, bydlela s tátou spolu s nimi v prvním patře dvougeneračního domu. Byl zlý na mého tátu, kterému zničil sebevědomí tak, že se dodnes sprchuje se zhasnutým světlem, aby na sebe neviděl. A byl zlý na mě. V době, kdy mi bylo kolem tří nebo čtyř let, mě sexuálně zneužil.

S největší pravděpodobností nedošlo k tomu nejhoršímu – v dospívání jsem byla panna. Když jsem si ale na ten dětský zážitek, který dodnes ani nedokážu popsat slovy, poprvé vzpomněla, vybavil se mi jeho penis. To, jak mi jako malému dítěti připomínal chobot slona, to, jakou měla strukturu jeho kůže, i to, jak odporně páchnul. A dodnes se mi přitom, když to píšu, trochu zvedá žaludek. Taky jsem si vzpomněla, jak mi říkal, že to je dudlík. Nebo tak něco. Celé se to odehrálo v nedalekém lese, kam mě pravidelně bral na procházky. Pamatuju si ještě, jak mi říkal, že jsem jeho princezna a můj zámek prý jsou tři srostlé stromy. Pravděpodobně mě sexuálně dráždil. Nic mi to neříkalo a chtěla jsem, aby to přestalo. Nic moc víc si už nepamatuju.

Celý tenhle zážitek byl po léta zapouzdřený v mé hlavě. Byl ukrytý ve velkém souboru označeném nápisem „Tajemství“. Překvapivé je, že jakousi vnější referenci k němu zaznamenali i další členové mojí rodiny. Když jsem si na zneužití po letech vzpomněla, vybavila si máma, že přibližně v tom samém věku, kdy se odehrálo, jsem prodělala vývojový regres. Začala jsem si cucat prsty, znovu jsem se začala počůrávat. Máma si dokonce vybavuje jeden konkrétní den, kdy jsem ani za nic s tímhle „dědečkem“ nechtěla jít na procházku. Proč mě s ním odejít nechala, bůh suď, ale jak říkám: byla to jiná doba a ona musela do práce.

Čtyři důvody, proč mají násilníci shořet v pekle

Když jsem před pár dny viděla dokument Leaving Neverland, jako by ten nádor, kterým jsem prolezlá odmalička, zase začal bolet. Úplně cítím, jak moje psychika, navzdory hodinám a létům stráveným psychoterapií, začíná kašlat. Chce se mi křičet, chce se mi někam běžet. Ale není kam: stejně jako Michael Jackson je i dědeček už léta mrtvý. Potom, co jsem si v pětadvaceti letech zážitek při skupinové terapii v blázinci vybavila, nechali naši zrušit i jeho hrob. Jediné štěstí, že je mrtvý. A co si myslím o Leaving Neverland a Michaelu Jacksonovi? Přibližně to samé jako o tomhle „dědečkovi“. Ať shoří v pekle. Tady máte hrubý výčet důvodů, proč si to myslím.

1. Sexuální zneužití v dětství nenávratně poznamená psychiku oběti

Je úplně jedno, zda měl Jackson děti kolem sebe rád, nebo ne a kolika jim v rámci různých charit pomáhal. Je jedno, že si – evidentně – myslel, že s tím, co dělá, chlapci souhlasili. Prostě jim pokazil život – napořád, navždy. I kdybychom my všichni, kteří jsme to prodělali, chodili desítky let na terapii, zůstává maximem, o které se můžeme snažit, „naučit se s tím žít“. Vymazat to nepůjde už nikdy. Zneužití funguje tak, že k němu dojde a v dětské mysli se za ním zavře voda. Zážitky jsou zabalené, jako byste o nich nevěděli. Ale fakt, že s vámi někdo prováděl „dospělé věci“ proti vaší vůli, má za následek sebeobviňování. Najednou není špatný ten člověk, který vám to udělal, ale vy. Já jsem si to myslela odmalička. V podstatě od doby, co jsem si sama sebe začala víc uvědomovat, jsem věděla, že jsem zlá. Že jsem pokažená a že je se mnou něco špatně. Pamatuju si, jak jsem o tom jako dítě často přemýšlela: dívala jsem se na svoji mladší sestru (která s újezdským dědečkem nepřišla skoro vůbec do styku, takže na něj žádné takové vzpomínky naštěstí nemá) a říkala jsem si: jak to? Jak to, že ona je hodná, a já jsem pokažená? Nenáviděla jsem se úplně odmala.

Tohle předsvědčení se v dospívání překlopilo do problematického chování: začala jsem lhát, krást, schovávat žákovskou knížku, později utíkat z domova, experimentovat nejdřív s kouřením, potom s drogami. Začala jsem se tahat se špatnými partami a špatnými kluky a v dospívání jsem měla takové deprese, že nebylo dne, kdy bych neuvažovala o sebevraždě. Zneužití totiž není o tom, co někdo udělá s vaším tělem. Zneužití vám navždy zlomí charakter a změní vaši povahu. V nejlepším případě se z něj budete dostávat roky na terapii.

 

2. Zneužití změní všechny vaše vztahy k lidem

Ani už nevím, kdy jsem si začala myslet, že svět je nebezpečné místo, kde vám jde o život. Je to v mojí DNA. V podstatě všechny moje vztahy do okamžiku, kdy jsem si na onen zážitek rozpomněla, byly nekonečnou řadou opakování a přehrávání si vlastního traumatu. S neomylnou jistotou jsem si nacházela partnery, kteří se ke mně chovali zle: nevážili si mě, podváděli mě, snižovali moji lidskou hodnotu.

Byla jsem takový ten případ, kdy si všichni kolem říkají: „Taková fajn holka, má tohle zapotřebí?“ Pokud jsem žila v partnerském vztahu s někým, kdo se ke mně choval hezky, vůbec to nefungovalo. Chybělo mi totiž ubližování, které k lásce – alespoň podle mých nejrannějších zkušeností – neodvratně patří. Partnerské vztahy ale nebyly jediné, co zneužití nenávratně poškodilo. Další věcí byl můj vztah k rodičům, zejména k mamince. Jedna z častých reakcí na výpovědi ve filmu Leaving Neverland je, že za to mohli rodiče, zejména matky obou kluků, které slavný zpěvák zneužil. Já si tím nejsem vůbec jistá. V mém případě to bylo tak, že moje máma byla svým způsobem zneužitá spolu se mnou. Podle mě si vůbec nedokázala představit, že by k jejímu dítěti byl někdo něčeho takového schopen, ačkoli újezdský dědeček byl zlý i na ni. Ale stejně se s tátou neodstěhovali: neměli kam.

Přestože ji ale za nic neviním, nemohla jsem k ní navázat vřelé emocionální pouto. Celý život – do té doby, než zneužití vyšlo najevo – jsem si říkala: jak je to možné? Jak je možné, že toho k ní cítím tak málo? Máma mě totiž milovala, podporovala, byla vždycky na mé straně. Pak jsem ten divný chlad ve svém srdci směrem k ní pochopila. Pochází z doby, kdy mě v tom nechala samotnou. Nechala mě v tom děsivém lese s mužem, který si se mnou mohl dělat, co chtěl. Ve chvílích, kdy jsem potřebovala, aby mě chránila, tu pro mě prostě nebyla. Jak jsem k ní pak měla cítit blízkost?

Poškození jde ale ještě dál: kromě partnerských vztahů a vztahu s rodiči mi tenhle zážitek vzal veškerou jistotu ve vztazích obecně. Dřív jsem se bála cizích lidí (onen dědeček byl tátův nevlastní otec, takže pro mě byl v podstatě „cizí“) tak, že jsem s nimi nebyla schopná mluvit. Měla jsem období, kdy jsem nemohla jezdit MHD nebo telefonovat, to už je naštěstí pryč. Měla jsem období, kdy jsem si přišla tak zlá a ošklivá, že jsem se halila do černých kapuc a černých brýlí, protože jsem se snažila své okolí neurážet. To už je naštěstí také pryč. Ale stejně se tyhle zážitky pořád připomínají, ačkoliv jsem je už tolikrát zpracovala v terapiích. Pořád čekám, že se stane něco zlého. Když se s někým sblížím, mám probém si nemyslet, že se to ze dne na den pokazí. Přesně tak, jako se pokazil i můj vztah s dědečkem.

Můj život má všechno, co bych si mohla přát: mám krásný vztah, zdravé děti, práci, která mě baví. Přesto se obden budím úzkostí: nestane se dnes někomu něco? Nevystěhují nás? Nestane se něco dětem? Nezapomněla jsem na něco důležitého? Pořád mám pocit, že jsem něco udělala špatně. Každý den, už odmalička.

 

3. Zneužití se nedá odpustit

Jedním z nejsilnějších momentů filmu Leaving Neverland jsou pro mě okamžiky, kdy se režisér ptá obětí, zda dokázaly to, co se jim stalo, odpustit. Jako oběti zneužití vám to ostatně říká každý druhý: vyrovnáš se s tím, až mu odpustíš. Můj názor je, že některé věci se odpustit prostě nedají.

Když začal Sigmund Freud na přelomu 19. a 20. století mluvit s lidmi, aby je léčil, čímž položil základy moderní psychoterapie, setkal se se zvláštní věcí: mnoho jeho pacientů mluvilo o tom, jak je v dětství někdo sexuálně zneužil. Freud si nejdřív myslel, že mluví pravdu, pak ale tuto „teorii traumatu“ opustil. Došel k přesvědčení, že vzpomínky jeho pacientů jsou potlačené dětské touhy a psychické problémy způsobuje to, že se k nim vztahují jako k realitě. Dodnes však existují autoři, kteří se domnívají, že původní stanovisko bylo správné a Freud se jen snažil zachránit pověst měšťanské společnosti. V ní se jaksi nehodilo, aby byl každý druhý sexuální násilník. Ať to bylo s jeho pacienty jakkoli, já jsem věděla, že s dědečkem něco bylo špatně. Jenže jsem si celý život myslela, že moje vzpomínky byly nereálné. Že vzpomínka na sexuální obtěžování byla falešná.

Pak ale přišlo odhalení: v rámci skupinové terapie jsem si začala vzpomínat na skutečný příběh. Na jeho ruce, ochlupení, čichové vjemy, které to provázely. Můj mozek, který doposud nebyl schopný vzpomínky vydat, je začal chrlit ve zběsilém sledu. Dělalo se mi z toho špatně od žaludku, neuvěřitelně mě bolela hlava, musela jsem celé dny jen ležet na zemi a čekat, až mě to přejde. Začala jsem si dávat poprvé věci do souvislostí: pochopila jsem všechny ty pokažené vztahy. Pochopila jsem, proč celý život kreslím strašidelné démony nadlidských rozměrů (protože takhle vidí dítě dospělého člověka, který mu ubližuje), proč kreslím holčičky se zašitou pusou (protože jsem o tom nemohla mluvit) a proč postavám, které kreslím, chybí nos (protože jsem musela přestat cítit). Uvědomila jsem si, že v podstatě odmalička nemám čich, protože jsem si ho kdysi dávno musela vypnout, abych tu situaci vůbec přežila. A začala jsem cítit hněv. Za všechna ta léta, kdy jsem mohla s někým být šťastná, ale nebyla. Za mámu, za sebe. Hněv, který byl silnější než cokoliv, co jsem kdy poznala. Dodnes si myslím, že je velké štěstí, že onen „dědeček“ byl už léta po smrti, protože kdyby byl naživu, upřímně nevím, jak bych se k němu zachovala.

Pojem falešná vzpomínka mi ale pořád vrtal hlavou. Jednou jsem se s těmito pochybnostmi svěřila psychoterapeutce. „Víte,“ usmála se na mě smutně. „Já si myslím, že to, co si pamatujete, je skutečné. Že se nejedná o fenomén falešné vzpomínky. Myslím si ale, že je pro vás snazší myslet si, že vaše vzpomínky nejsou skutečné, než to, že jste mohla žít ve světě, kde dědečkové berou malé holčičky do lesa, aby jim tam ublížili.“

Když jsem viděla dokument Leaving Neverland, vůbec jsem nepochybovala, že to, co popisují ti dva mladí muži, je skutečné. Příznačný je totiž způsob, jakým to dělají – jako by toho, kdo jim ublížil, pořád chránili, ani po těch letech se na něj v podstatě nedokážou naštvat. Úplně jim rozumím. Já v jistém smyslu také stejně nedokážu „dědečka“ přestat milovat.

4. Zneužití a patriarchát

K pochopení toho, co se mi v dětství stalo a jaký to mělo význam, jsem musela ujít dlouhou cestu. Když nastoupím do tramvaje a je tam nějaký starý muž, už se mi nezvedá žaludek (nebo jen někdy a trochu). Pokud si dostatečně často opakuji, že si zasloužím mít hezký vztah, zdravé děti a být šťastná, někdy se mi daří být o tom i trochu delší dobu přesvědčená. Jedna věc mi ale pořád nešla na rozum. Proč to ten dědeček udělal? Co vzrušovalo sedmdesátiletého chlapa na tříleté nebo čtyřleté hočičce? Pro odpověď jsem si šla znovu – jako už tolikrát – do psychoterapie.

„Myslím, že ve vašem případě nešlo o vzrušení sexuální,“ zamyslela se paní terapeutka. „Přestože to také mohla být motivace. Já si ale spíš myslím, že na vině byl patriarchát. Tím myslím uspořádání společnosti, kde byli muži hlavami rodin a měli pocit, že jim všechno patří. Dům, ženy, zvířata i děti. Nemyslím si, že jste jako malé dítě svého dědečka sexuálně přitahovala. Myslím si, že to udělal, protože si chtěl dokázat, že má nad vámi moc. Že si to prostě, pokud bude chtít, může dovolit.“

A přesně to je jeden z mnoha důvodů, proč tohle uspořádání musí jednou provždy zmizet. Protože nejde jen o jednoho dědečka a jednu bezbrannou holčičku ztracenou s ním v lese. Když jsem se vrátila z blázince, kde jsem si na zneužití vzpomněla, začala jsem o něm mluvit. Nejdřív opatrně, ale potom čím dál víc otevřeně. Přesto, že – stejně jako oběti Michaela Jascksona – dosud cítím stud za to, že jsem dědečka zradila. A v ten okamžik za mnou začaly přicházet dívky a ženy. Kamarádky, více a méně vzdálené i známé. Jednu znásilnili ve třinácti a ten člověk stále běhá na svobodě. Druhou zneužíval otčím, existují z toho dokonce fotky, ale nikdy za to nebyl trestně odpovědný. Třetí si pamatuje na divné okamžiky se strýcem, jak jsou oba s bráchou svlečení někde v přírodě. Čtvrtou zneužil sbormistr, ale nikdy o tom s nikým nemluvila. Další znásilnil nevlastní bratr, když jí bylo čtrnáct. Bylo jich tolik, tolik! A úplně stejné množství jich pořád mezi námi je.

Určitě by pomohlo, kdyby sexuální zneužívání bylo trestáno jako závažnější trestný čin a netýkalo se ho promlčení. To ale není jediná věc, která je potřeba. Ze všeho nejvíc je nutné, aby skončil patriarchát. Ne ve smyslu nadvlády mužů nad ženami, ale ve smyslu nadvlády silnějších nad slabšími. Je potřeba nastolit mnohem soucitnější, mnohem více empatické společenské uspořádání. Je potřeba, abychom soucítili s těmi slabšími a nejslabšími, abychom je poslouchali. Abychom vyprávěli jejich příběhy. Je potřeba, abychom cítili se starými lidmi, s postiženými, s imigranty, s dětmi i se zvířaty. A je také potřeba, abychom si dávali pozor na situace, kdy někdo má takovou moc, že si nějaké chování „prostě může dovolit“. A je úplně jedno, zda jde o popovou hvězdu opilou svou slávou, zlého dědečka, který dostal na starosti vnučku, nebo třeba vašeho souseda, který bezdůvodně týrá psa. Je potřeba, abychom slabé vnímali jako slabé a stáli na jejich straně. Protože – navzdory tomu, co si o sobě myslíme – v černém lese, kde se nedovolá pomoci, se jednoho dne může ocitnout každý z nás.

Autorka je malířka a komiksová kreslířka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies