Foto Alarm / Magdalena Dušková
Kristýna se potkala s Adamem v poměrně velkém sportovním oddíle. Po nějaké době spolu začali bydlet. Ke Kristýně se ale postupně začaly dostávat zprávy, že její partner se ne vždy choval k ženám dobře a že občas překročil hranici sexuálního obtěžování a sexuálního násilí. „Překvapená jsem úplně nebyla, v té době jsem už věděla, že v Adamově minulosti nebylo všechno křišťálově čisté, ale myslela jsem si, že je to zkrátka minulost. Něco jako zkoumání hranic u mladého člověka,“ vzpomíná Kristýna na první signály, že něco není v pořádku.
Kdo je ten člověk?
Začal tvrdý lockdown, a tak se ženy z oddílu rozhodly, že si založí skupinu na sociálních sítích, aby když už se spolu nemohou setkávat, spolu mohly aspoň nějak komunikovat. Jeden příspěvek se věnoval traumatické zkušenosti jedné ženy s Kristýniným partnerem Adamem. Na základě toho se rozjelo celé vlákno. „Myslela jsem si v té době, že pokud spolu nebudeme celý život, tak aspoň opravdu hodně dlouho A najednou jsem seděla zavřená v bytě s člověkem, u kterého jsem si vůbec nebyla jistá, že vím, kdo to je. Číst to bylo strašné, ale já jsem zároveň potřebovala vědět, s kým sdílím byt,“ popisuje Kristýna své pocity po přečtení příspěvků.
Zdá se, že zdaleka nejtíživější je mlčení. To, že neexistuje možnost, jak o těchto věcech mluvit.
Podobnou zkušenost popisuje i Jarka, dobrá kamarádka jistého kněze, o jehož nevhodném chování se dozvěděla až po mnoha desetiletích přátelství. „S Markem jsme se potkávali už v době, kdy jsem byla svobodná a on ještě nebyl kněz. Pak ho dali k nám do farnosti, tak k nám automaticky začal chodit v neděli na oběd. Občas s sebou přivedl nějaké mladé lidi, kteří u něj byli zrovna na faře. Založil tam totiž takové společenství pro mládež. Byli jsme zkrátka přátelé. Velice dobře jsme se znali. Teda vlastně jsem ho neznala vůbec,“ rekapituluje Jarka svou známost s knězem. To, že možná žije ještě nějaký druhý život, Jarka zjistila, když už byl Marek v jiné farnosti. Dozvěděla se totiž, že byl suspendován kvůli vztahům se ženami.
„Říkala jsem si, že to je jenom chlap, a tak se holt s někým vyspal, že to není ani první, ani poslední kněz, kterému se to stalo. V té době jsem se ho zastávala a ten trest mi přišel přehnaný,“ vzpomíná Jarka, kterou o tom, že se mýlí, přesvědčil až člověk, který jako dospívající patřil do společenství křesťanské mládeže a u Jarky se v neděli také párkrát objevil. Dnes už je to muž ve středním věku. „Přišel ke mně a začal mi vyjmenovávat ty mladé holky, co k nám občas chodily na oběd. Většinou to byly holky, které měly hodně těžký život. A poprvé tam zaznělo to slovo zneužívání. Byla jsem v totálním šoku. Neumím to vůbec vypovědět. Jak může něco kázat z kazatelny, a pak dělat pravý opak? Jak může znásilnit puberťačku v podstatě bez zázemí, bez rodiny, a pak jít sloužit mši?“
Zmatení, šok, rozpolcenost a nemožnost přijmout to, co právě slyší, je pro sekundární oběti, které mají blízko k pachateli, typická. Často se k tomu připojuje i jakýsi stud za vlastní úsudek. Lidé blízcí agresorovi o sobě pochybují, protože se domnívají, že tohle přece musel každý vidět, ale jen oni to neviděli, mívají pocit, že jsou hloupí, naivní. Anna Stodolová, vedoucí terapeutického týmu Stop násilí, který se zaměřuje na práci s pachateli domácího násilí, se věnuje i párové terapii pro vztahy zasažené násilím. „Je pochopitelné, že když se dozvím o svém blízkém něco šokujícího, tak se vynoří všechny výše popsané pocity. Nechci svého blízkého ztratit, zároveň ale nechci být další obětí. Pokud je to můj nejbližší člověk, jako u Kristýny, či někdo, kdo mi byl celý život vzorem, jako Marek u Jarky, ztrácím najednou někoho, komu jsem plně důvěřovala a mohla s ním o všem mluvit. S kým tedy o tom mluvit, navíc, když moji přátelé patří také mezi ‚zasažené‘? Blízcí lidé pak nejsou nestranní a jít za někým cizím si žádá velkou odvahu,“ vysvětluje Stodolová.
Otázku, jak to, že se tohle může stát v prostředí, které dbá na určitá etická pravidla, si pokládala i Andrea. Andrea patří k LGBTQ+ komunitě a založila křesťanské společenství pro queer ženy. „Chyběl mi nějaký bezpečný prostor, kde se mohou potkávat queer ženy, které jsou ale zároveň věřící. Ženy, které nespadají do škatulky ‚správná křesťanská žena‘, protože jsou třeba lesby. Evidentně byl po něčem takovém velký hlad, protože ze začátku to mělo velký úspěch. Chodilo dost žen. Po pár měsících ale žen začalo výrazně ubývat, až nakonec zůstaly jen čtyři. Po jednom setkání, mě zastavila účastnice s tím, že se mnou potřebuje mluvit. Popsala mi, že ji sexuálně obtěžuje Marika z tohoto společenství a že proto už nepřijde. Z toho, jak mi to popisovala, to ale vypadalo, že se to stalo jen jí. Po čase se ale situace opakovala. Těch obětí bylo nakonec víc. Byla jsem v totálním šoku z toho, že se to děje i ve skupině, kde jsme si hned na začátku zcela jasně stanovily pravidla a kde jsem měla pocit, že sdílíme stejné hodnoty a že všichni sdílíme křesťanské přesvědčení: co nechceš, aby ti jiný činil, nečiň ty jemu,“ vypráví Andrea.
Také Jarka si zažila, že pokud někdo deklaruje určitá pravidla a trvá na určitých etických aspektech, vůbec to nemusí znamenat, že se jich sám bude držet. Markovo chování naopak svědčí o absenci hranic. Jarka vzpomíná na vyprávění své dcery o zkušenosti s Markem: „V té době byla už dospělá. Manžel, její táta, zemřel. Marek si ji pozval k sobě na faru a tam se jí úlisně zeptal, jestli by nechtěla, aby jí nahradil tatínka. Dcera je dost od rány, a tak mu řekla, že otec je přece nenahraditelný. Teprve později, když se objevily všechny ty případy, jsme si uvědomily, že asi sledoval něco jiného.“
Absenci hranic potvrzuje i Andrea, která sledovala zpovzdálí další cesty Mariky. „Později jsem zjistila, že Marika, která zcela rozložila naši skupinu, začala docházet do svépomocné skupiny pro oběti sexuálního násilí. A skupina se rozpadla podobným způsobem jako naše společenství. Dokonce to vypadá tak, že Marika si po rozpadu našeho společenství vymyslela příběh o svém zneužití jen proto, aby se dostala do té skupiny a mohla pokračovat ve svých zneužívacích aktivitách,“ popisuje Andrea.
Jde to ruku v ruce
Obecně předpokládá, že činů jako zneužívání dětí nebo znásilnění jsou schopni jen zlí lidé. A že kdyby v sobě měli něco dobrého, přece by nic tak hrozného nedělali. „Když se to začalo řešit na sociálních sítích, měla jsem pocit, že se po mně chce, abych Adama odsoudila, abych se s ním okamžitě rozešla. Ale mně nikdy neublížil,“ vzpomíná Kristýna na svoje pocity, když si přečetla první svědectví na sociálních sítích. „Když v zahraničí nastala přírodní katastrofa, bez zaváhání tam poslal celý svůj měsíční plat. Je velice schopný, vtipný. V našem oddíle má vysokou pozici a různé formální i neformální funkce. Ano, hodně ženám asi opravdu hodně ublížil, ale taky hodně lidem pomohl. V práci má rovněž vysokou funkci, kterou vždy využíval k tomu, aby dále lidem pomáhal, třeba prosazováním různých sponzorských darů pro dobré projekty. Nemůžu ho zkrátka ani s odstupem prohlásit za nějaké monstrum,“ vyjmenovává Kristýna všechny Adamovy dobré vlastnosti.
Odpověď na otázku, jak je na jedné straně možné vykonat tolik dobrého a na druhé straně dělat tolik zlého, je náročná. Pro člověka je obecně přirozené věci zjednodušovat, vidět je černobíle. Neschopnost přijmout, že v člověku můžou být namíchány obě stránky, tedy dobrá i zlá, ukazuje i známý Podivuhodný příběh dr. Jekylla a pana Hyda, kde se dobrý Jekyll stává zlým Hydem pod vlivem drogy. Terapeutka Stodolová ale upozorňuje, že k tomu, aby jinak dobří lidé byli schopni obludných věcí, žádná droga třeba není. „Někdy můžeme mít pocit, že se naši blízcí, kteří někomu ublížili, ale zároveň dělají mnoho dobrých věcí, přetvařují. Já si to nemyslím. Tohle jde ruku v ruce. Všichni v sobě máme mnoho dobrého i zlého, v křesťanství se tomu říká dědičný hřích, v psychologii mluvíme o stínech či naší temné, potlačené stránce. U oběti může navíc hrát roli idealizace nebo třeba to, že se daný pachatel nachází v pozici autority. Obojí nejspíš platí u toho kněze. Samozřejmě čím větší má člověk moc a autoritu, tím víc může vykonat dobrého, ale zároveň také víc ublížit,“ vysvětluje terapeutka.
Jarka popisuje podobnou věc jako Kristýna. „Nebylo to tak, že by jedinými lidmi, kterým Marek pomáhal, byly ty holky, s kterými pak spal. Pomohl hodně mladým lidem v hodně těžkých situacích. Ale mnoha lidem také strašně ublížil.“ Jarka přitom oceňuje přístup jednoho již zmíněného člena společenství, který Markovi potom, co se všechno provalilo, napsal dopis. Bylo v něm poděkování za to, co pro něj udělal, ale také jasně řečený nesouhlas s jeho chováním vůči mladým ženám. „V tom dopise skvěle vystihl tu dvojakost – díky za vše, ale tohle je prostě neomluvitelné. Není to omluvitelné jakýmkoli jiným dobrým skutkem,“ říká Jarka.
Je třeba ale říct, že ne všichni pachatelé sexuálního násilí musí být neodolatelní, charismatičtí a pomáhat okolí. Může se stát, že věcí, které nabízejí, není mnoho, a primárně ze sebe dělají oběť. Andrea vypráví, že Marika používala manipulativní taktiku, při níž se snažila vzbudit lítost. „Čekala třeba na svoje oběti před jejich domem a neustále jim volala, že bez nich nemůže žít, že je strašně osamělá. Vyprávěla o svých zdravotních problémech. V křesťanském společenství, kde se zdůrazňuje láska k bližnímu, měla s touto taktikou velký úspěch,“ popisuje Andrea.
Rozpad vztahů
Lidé, kteří mají blízko k pachateli, prožívají mnoho různých emocí nejen ve vztahu k němu, ale i ve vztahu k okolí. Je to tím těžší, čím více mají společného s pachatelem. Kristýna měla s pachatelem nejen vztah a byt, ale i velká část jejích přátel pocházela z okruhu, kde se její partner pohyboval. „S Adamem jsem o tom poprvé mluvila v podstatě skrze prostředníka teprve asi po třech měsících. Ty tři měsíce byly strašlivé. Byli jsme spolu zavření v bytě, on viděl, že se se mnou něco děje, a já nemohla říct co. Protože prozradit mu, co s kamarádkami řešíme, by znamenalo odejít z té skupiny. Hrozilo by, že se rozhádám s lidmi, s nimiž jsem sdílela společný koníček, který tehdy vyplňoval naprostou většinu mého volného času. A zároveň jsem měla prakticky přátele jen odtud,“ vzpomíná Kristýna, jak se dostala mezi dva mlýnské kameny. A kvůli zachování důvěry přátel, musela vydržet tříměsíční tlak partnera, aby mu prozradila, o co jde, což zase ohrožovalo její partnerský vztah.
Problém se skupinou, do níž patří, tedy do farnosti, zažívala i Jarka. „Víte, u nás je kněz prostě ‚pan někdo‘. Nekritizuje se. Neexistuje, aby člověk řekl něco nesouhlasného, a to ani v úplně běžných věcech. Natožpak v něčem takhle velkém. Když jsem o tom tedy chtěla mluvit s lidmi, tak to nebylo možné. Byla jsem ta špatná. Ta, která se staví proti knězi,“ popisuje Jarka prostředí, kde je složité některé lidi třeba jen kritizovat.
I u Andrey z queer společenství to poznamenalo vztahy s přáteli. Když se ozvaly další ženy, řekla si, že je třeba to řešit a že pachatelce zakáže vstup do společenství. Sešla se s ní tedy v kavárně, a aby tam nebyla sama, požádala ještě jednoho člověka, aby tam šel s ní jako podpora. „Při té schůzce tam místo podpory proběhla bagatelizace, obracení vážných věcí ve vtip. Obecně celé to společenství, ale i lidé okolo, kteří s ním měli něco do činění, tu situaci bagatelizovali, dělali si z toho legraci. Uvědomila jsem si, že se neshodujeme ani na těchto pro mě důležitých základech. Společenství se rozpadlo,“ říká Andrea.
Další důležitý aspekt, který do vztahů vnesl nedůvěru, zmiňuje Kristýna. Tím aspektem byl vztek na Adamovy oběti. „Přiznávám, že i když jsem vždycky stála na straně obětí a všude se hádala a bojovala za to, aby byly brány vážně, tak mě v téhle situaci několikrát napadlo, jestli si za to ty holky nemůžou samy,“ říká Kristýna a je vidět, že je pro ni těžké to vyslovit a že se za to stydí.
Ve farnosti, kam patřila Jarka, byl vztek na oběti kromě šoku nejcitelnější emocí. Jarka to připisuje chybějící osvětě. „Ti lidé vůbec nechápou, jak funguje grooming, že to zneužívání mělo nějaký průběh, že to nebylo tak, že by se na ně Marek vrhnul hned poprvé, když ho uviděly. Něco s nimi měl, až když je měl tak omotané okolo prstu, že nemohly nijak uniknout, nijak se bránit. Lidé často říkají: ‚Nebyly to přece malé děti.‘ Ale byly to mladé holky v nejkřehčím věku s chybějícím zázemím! Hledaly pevné místo a on jim ho zdánlivě poskytnul.“
Kristýnina ale Jarčino vysvětlení trochu nabourává. „Vím, jak zneužívání funguje. Mám o tom načteno. Vůbec nechápu, kde se ve mně ty emoce vzaly,“ přiznává Kristýna. Ačkoli se za to Kristýna stydí, je třeba si uvědomit, že taková emoce je vlastně logická. „Opustit idealizaci a přijmout slabosti, nedokonalosti a chyby u sebe i u lidí kolem sebe, je znak psychické zralosti a není to vůbec snadné. Vztek na oběť mi třeba pomůže uchovat si idealizovaný obraz milovaného partnera, kněze, kamaráda, chrání mě před zklamáním. Navíc ten vztek na oběť může souviset také s tím, že když vidím, jak bylo ublíženo jí, jak byla obelhaná, nutí mě to vyrovnat se s vlastním obelháním, s vlastním zraněním. A vztek je potom reakcí na tento vnitřní konfliktů,“ doplňuje terapeutka Stodolová.
S Kristýnou se Adam chvíli po této kauze rozešel. Sama si ale s odstupem myslí, že by k tomu nejspíš došlo i jinak. Jarka také už Marka neviděla. S rozpadem vztahů, tentokrát v rámci rodiny, má velké zkušenosti Kateřina Schmidová, vedoucí Rodičovské linky, která pomáhá rodičům ve složitých situacích. „Obracejí se na nás rodiče, kteří se dozvědí, že jejich dítě bylo zneužito dospělým příbuzným. V případě, že se sexuální zneužívání odhalí v rodině, jedná se o obrovskou zátěž pro rodinné vztahy. Pokud se rodič postaví za své dítě, velmi často se vztahy v rodině rozpadají, například rodič s dítětem se zákonitě přestane stýkat s prarodičem, pokud zjistí, že právě on byl zneuživatelem. Často se mohou znepřátelit rodiny rodičů. Pro některé členy rodiny může být těžké uvěřit, že by se blízká osoba mohla dopustit zneužívání, a jedni se mohou postavit na stranu dítěte, jiní zase na stranu zneuživatele. Zatímco další mohou mít potíže v tom, že chtějí být loajální vůči násilníkovi i dítěti. Je to zkrátka bolestný a náročný proces,“ popisuje vedoucí Rodičovské linky.
Mlčet, mlčet, mlčet
Nemožnost mluvit o svých zkušenostech je typickým jevem nejen u obětí sekundárního násilí, ale obecně u všech obětí násilí. Terapeutka Stodolová to mimo jiné vysvětluje studem. „Jak jsem zmínila na začátku, stud, strach z odsouzení, nepochopení, dále pocit provinilosti, že jsem sama něco udělala špatně, když jsem měla nebo mám tyto lidi ráda, bývají největší překážkou k tomu, aby oběti a sekundární oběti mohly o svých problémech mluvit,“ říká terapeutka. Kristýna popisuje, že v její skupině se ale důraz na mlčení a na to, že se o některých věcech nesmí mluvit, projevoval ještě jinak. „Bylo pro mě hrozně těžké, že se nesmím k celé té kauze nijak vyjadřovat. Tehdejší kamarádky, adminky té skupiny, mi to dokonce výslovně zakázaly. Bylo to bráno tak, že cokoliv řeknu, i když to bude vyjádření podpory obětem, tak to ty holky ještě víc zraní. Protože jsem přece partnerka někoho, kdo jim ublížil, a tudíž musím nutně souhlasit s tím, co dělal,“ vzpomíná Kristýna, které situaci neulehčoval ani fakt, že neznala nikoho, kdo by si prošel podobnou zkušeností. Neměla ani žádné materiály, které by jí pomohly se v situaci zorientovat. Pomoc tedy hledala v zahraničí, kde narazila alespoň na nějaká základní pravidla. „Problém byl, že i v zahraničí, kde je téma blízkého agresora alespoň pojmenované, se řešilo hlavně to, co má blízký agresora dělat, aby neublížil obětem. Najít něco, co by pomohlo mně jako sekundární oběti, se mi nepodařilo. Mně ale bylo taky strašně. Navíc jsem to prožívala teď a tady. Ty ženy, které psaly do té skupiny, dostaly všechnu péči a podporu. Já jsem dostávala jen vytyčené hranice, co můžu a co nesmím. Bylo to, jako by mě někdo obsadil do příběhu, v němž nechci hrát. Najednou jsem byla definována tím, co dělá můj blízký člověk.“
Terapeutka Stodolová se pozastavuje nad tím, jakým způsobem se ke Kristýně chovalo její okolí. Domnívá se, že některé aspekty tohoto přístupu by se daly označit jako skrytá agrese. „Vlastně mi není jasné, proč ženy sdílely, co sdílely, do skupiny, kde byla i Kristýna, a zároveň jí zakázaly se k situaci vyjadřovat. To je opravdu velmi agresivní chování. Navíc Kristýna bere obrovský ohled na oběti, ale v první řadě bylo třeba, aby opečovala sama sebe, aby na tu situaci nebyla sama. Je opravdu velmi těžké v takové situaci najít někoho, kdo poskytne podporu, nesoudí, neradí, ale ani netlačí člověka do rychlých rozhodnutí,“ komentuje Kristýnin příběh.
Kristýna naštěstí takového člověka našla ve své psychoterapeutce. Díky ní se dostala do tak dobrého stavu, že když byla z nejhoršího venku, dělala dokonce důvěrnici jedné ženě, která měla podobnou zkušenost jako ona. Manžel té ženy, kterého poznala na dětském táboře, dlouhodobě obtěžoval dívky v pubertálním věku. Bylo mu zakázáno na tábory jezdit, a to i s celou rodinou. Žena tak musela svým dětem vysvětlit, proč na tábor, kam jezdí už několik let, najednou jezdit nemůžou. I tady stín skutků jiného člověka dopadl na zcela nevinné lidi, v tomto případě na děti.
V Jarčině farnosti se pokusil prolomit mlčení farník, který se rozhodl zorganizovat setkání, kde by bylo možné o celém případu mluvit. Chtěl pozvat jednu z obětí kněze. „Ten šok je tak strašně velký, že o tom prostě vůbec nelze mluvit. Všichni z kostela řekli, ať se to setkání klidně zorganizuje, ale že oni nepřijdou. Je to prostě tabu,“ říká Jarka. Zorganizovat takové setkání, je-li navíc člověk součástí skupiny, v níž se násilí odehrálo, je nadlidský úkol. Skupině je sice třeba vysvětlit základní fakta, co se stalo a co bude následovat, bez rozmazávání jakýchkoli detailů, ale měl by to udělat někdo zvenčí z pozice autority. Zároveň by na takovém setkání neměly být za žádných okolností vyřčeny detaily, které mohou identifikovat oběti. Skupina se obvykle rozdělí na dvě části: na ty, kdo věří pachateli, a na ty, kdo věří oběti. „Myslím, že nejde polarizaci skupiny zabránit. Máme prostě tendenci věci zjednodušovat, zvláště když jsou pro nás samotné emočně náročné, jsme zaskočení, zklamaní. V těchto případech ty skupiny zrcadlí dvě stránky člověka, tu dobrou a tu špatnou. Lidé, kteří stojí na straně agresora, jako by dobro viděli jen v agresorovi a zlo v oběti, a druhá skupina to má obráceně,“ vysvětluje terapeutka Stodolová.
Už nic nepište
Šok, pocit zrady, vztek, zmatek, rozpolcenost, ztráta důvěry v to, že existují i dobří lidé – to jsou nejčastější emoce, které se vyskytují u lidí, kteří o někom blízkém zjistí, že se dopustil sexuálního násilí. Emoce jsou hlubší, pokud se pachatelovo jednání dotýká dalších blízkých lidí, například když kamarád zneužije moje dítě. Rozpolcenost zvětšuje i to, když má pachatel za sebou mnoho dobrého. Zdá se ale, že zdaleka nejtíživější je mlčení. To, že neexistuje možnost, jak o těchto věcech mluvit. Jak mi říkali někteří respondenti poté, co jsem vysvětlila, kolik času budu potřebovat na napsání textu a kdy se jim ozvu: „Za mě už nic psát nemusíte. To, že jsem o tom s někým mohla mluvit, mi stačí.“
Autorka je spolupracovnice redakce.