Foto Alarm/Magdalena Dušková
Mluví-li se o důsledcích zneužívání nebo sexuálního násilí, nejčastěji se uvádí promiskuita, drogová závislost, neschopnost udržovat a navazovat vztahy. O tom, jak může prožité sexuální násilí ovlivnit dlouhodobý partnerský vztah, se mluví už méně a otázka, jak tato zkušenost dopadá na partnery a partnerky přeživších, se nepokládá téměř vůbec. Je to dáno částečně asi i tím, že osoby, které mají blízko k obětem, si často myslí, že si nemohou dovolit cítit nějaké negativní emoce. Málokdy o svých pocitech mluví, a tak chybí reflexe toho, co partneři mohou prožívat.
„Někdy k nám chodí partneři, kteří doprovázejí své partnerky. Ti muži, protože většinově jsou to muži, mají obvykle pocit, že celou tu situaci musí vydržet, že jim se nic neděje, že jim přece nikdo neublížil a že tedy není třeba, aby jim někdo pomáhal. Obecně se ale dá říct, že tohle je poměrně typické pro všechny osoby blízké. Mají to tak třeba i rodiče zneužitých dětí,“ vysvětluje Naďa Gubová, vedoucí sociálních služeb proFem. Zároveň ale není možné říct, že by některé problémy partneři nepociťovali. Ostatně to, že si nemohou připustit emoce a musí „to vydržet“ je také problém. O tom, že situace partnerů obětí je třeba brát vážně, svědčí i to, že v proFemu někdy doporučují párovou terapii. „U partnerů je někdy užitečné, aby chodili na terapii, protože i když potkáte sebevíc empatického muže, který chce poskytnout své ženě absolutní podporu, tak se prostě někdy stane, že ji zraní. A to může být dáno neporozuměním tomu, co prožívá člověk, který zažil sexuální násilí. A v tomto vyjasňování a vzájemném porozumění může citlivá párová terapie pomoci.“ doplňuje Gubová.
Častým jevem během porodů žen se zkušeností se sexuálním násilím je disociace, tedy jev, kdy je na základě určitého spouštěče pacientka zahlcena traumatickými vzpomínkami a přestává reagovat na své okolí.
To, jak moc jsou nastavení partneři přeživších na péči o partnerku, asi nejlépe ilustruje fakt, že když jsem dělala rozhovory s respondenty, tak bylo třeba je stále vracet k tomu, aby mluvili o sobě. O tom, co prožívají oni, o své bolesti, o svém strachu, o své vděčnosti a radosti. Neustále totiž mluvili o svých ženách a o tom, jak to mají těžké, ale i jak jsou skvělé. Tuto zkušenost potvrzuje i Gubová: „Nemám přesná čísla, ale z osob blízkých, které k nám chodí, si troufám odhadnout, že tak zhruba dva až tři lidé ze sta se ptají po nějaké pomoci pro sebe. Těch devadesát sedm lidí žádá pomoc pro své blízké.“ Jestliže ale chybí nějaký komplexnější pohled na to, co prožívají partneři a partnerky obětí v dlouhodobém vztahu, tak z toho není možné vyškrtnout ani ty oběti. Proto jsem se zcela výjimečně rozhodla zařadit i zkušenost jedné primární oběti. Domnívám se totiž, že mluvíme-li o partnerských vztazích, tak není možné mluvit jen o jednom člověku ve vztahu. Vztah je vždy spolu utvářen a potřebujeme znát i pocity toho druhého, v tomto případě tedy člověka, který má zkušenost se sexuálním násilím.
Vůbec tomu nerozumím
„S Jiřinou jsme velice dobře fungovali jako pár. Měli už jsme dvě děti. Najednou se mi po mnoha letech partnerství začala vzdalovat. Viděl jsem, že je odtažitá, odmítá sex a že je jak v nějakém zvukotěsném akvárku. Vidíte ji, ale neslyšíte se. Samozřejmě, že první, co mě napadlo, bylo, že problém je ve mně, že už mě nechce, že se chce rozvést. Zároveň ale moc nekomunikovala, takže jsem ani nevěděl, proč mě nechce.“ Takto popisuje Otto setkávání s tím, že si jeho žena Jiřina uvědomila, že vztah, který v pubertě prožila s knězem, rozhodně nebyl konsenzuální a že to ani nebyl vztah, ale zneužívání. Velice podobnou zkušenost má Petr, jehož partnerka byla v dětství zneužitá a pak zažila i sexuální násilí od ex partnera. „Teď už se to stává méně, protože jsem se musel naučit, že jsou některé věci, které prostě nesmím udělat – jako třeba zvýšit hlas, i když ne všechno jde úplně vychytat. Někdy mám pocit, jak kdybych stále tancoval na špičkách, jako bych stále musel být ve střehu. Dřív se stávalo, že jsem něco udělal a Magdaléna najednou ztuhla, stáhla se do sebe, byla úplně jiný člověk. Odtažitá, nekomunikující. Prostě jak kdyby byla za zdí. To trvalo třeba několik dní a já jsem nechápal, co se děje,“ vzpomíná Petr.
Zkušenost, o níž mluví Petr a Otto, není nijak neobvyklá, naopak je zcela typická. Blízcí lidé totiž nemůžou rozumět reakcím obětí, pokud nemají nějaké psychologické vzdělání. Reakce osob se zkušeností se sexuálním násilím je totiž dost často kontraintuitivní, tedy pro okolí nelogická. Většina organizací, které poskytují pomoc lidem se zkušeností se sexuálním násilím, proto nabízí osobám blízkým především edukaci. Jak vidíme u partnerů, osoby blízké často vůbec nerozumí tomu, co se to najednou s jejich milovaným člověkem děje a to, co se děje, může být pro vztah ohrožující. Například právě v tom, že se partneři začnou domnívat, že už je ten druhý člověk nemiluje. „Partneři chtějí rozumět tomu, co se děje jejich milovanému člověku, chtějí rozumět reakcím, které zdaleka nebývají logické, ale jsou v takto nenormální situaci, normální. Potřebují vědět, jak mohou se svými blízkými komunikovat a jak je podpořit,“ vysvětluje Gubová.
S podporou souvisí velice úzce to, že partneři potřebují vědět, jak se v dané situaci chovat, co partnerce může potenciálně pomoct, nebo naopak uškodit. Cesty, jak k tomu můžou dojít, jsou různé. Petr, který má technické vzdělání, při rozhovoru používá zcela přirozeně vysoce odborné termíny z oblasti psychologie. Navíc je zřejmé, že těmto termínům opravdu do hloubky rozumí. Petr to vysvětluje tím, že ho vědomosti o problematice uklidňují: „Hodně mi pomáhá sebevzdělání. Rozumět tomu, co je to například posttraumatická stresová porucha, na tomto základě můžu rozumět reakcím Magdaleny, vědět, že to nemůže ovlivnit a snažit se ovlivňovat svoje chování.“
Otto, který má s manželkou už tu nejintenzivnější část zpracovávání traumatu za sebou, říká, že v době, kdy to bylo každodenní téma, ho to vůbec nenapadlo, ale že zpětně viděno by také potřeboval vědět, co může dělat. „Nejvíc jsem potřeboval pomoct v tom, jak jí pomoct. Představoval bych si to asi jako nějaké odborné například psychoterapeutické vedení, kdy mi někdo vysvětlí, v jaké se žena nachází situaci a co bude nejlepší pro náš vztah,“ rekapituluje své zkušenosti Otto.
To, že vzájemné pochopení potřeb toho druhého, je naprosto zásadní, vysvětluje individuální a párová terapeutka Jana Hrazdilová, která se zaměřuje i na traumata spojená se sexualizovaným násilím. „Partneři dost často potřebují vůbec vysvětlit, co to vlastně znamená to trauma. Dostat totiž tyhle informace od odborníka pro muže znamená, že dostanou informaci, že jestliže jejich partnerka je odmítá v sexu, tak to není tak, že by odmítala je. Pro partnery je to úlevný pocit. Ten odborný pohled je tam dost důležitý, protože partnerky jim to sice říkají a snaží se popisovat svoje pocity a prožívání, ale když o tom můžou mluvit s někým zvenčí, kdo se tím tématem odborně zabývá, tak to může být velmi nápomocné a úlevné jak pro partnera či partnerku, tak pro toho, kdo je oběť násilí,“ vysvětluje terapeutka.
V rámci edukace obvykle partneři také chtějí vědět, jak dlouho bude uzdravování z traumatu trvat. To ale nejde říct. Jednak proto, že je to silně individuální a jednak proto, že jakýkoliv termín může vytvářet tlak na oběť. Na to, že může mít pocit, že už to přece musí mít vyřešené. Uzdravení z traumatu po prožitém sexuálním násilí může trvat i několik let, zvláště pokud došlo k traumatizaci v dětství či dospívání.
Bezpečí versus bezmoc
Otto se o tom, že se Jiřina stala obětí zneužití, dozvěděl až po několika letech manželství, v důsledku terapií, na které Jiřina chodila a kde si uvědomila, že ten vztah byl zneužívající. Naopak Petr se o tom, že Magdaléna byla obětí znásilnění v dětství ve sportovním oddílu trenérem, dozvěděl hned na začátku vztahu. „S Magdalénou jsme se potkali párkrát a bylo jasný, že spolu chceme být. V té době ale měla nějaké dost velké zdravotní problémy, které souvisely se vším zlým, co se jí v životě stalo, takže už na začátku jsme se bavili úplně o všem. Už od počátku tam byla obrovská vzájemná důvěra, kdyby tam nebyla, tak spolu vůbec nemůžeme být. O Magdalénu hodně stál jeden skvělý kluk, ona ho měla taky dost ráda, ale protože byl ze stejného oddílu jako ten, kdo ji znásilnil, tak si s ním nikdy nic nezačala. Prostě tam to bezpečí a pocit důvěry nebyl,“ popisuje Petr počátek jejich vztahu. Pocit bezpečí je kruciální záležitost, pokud mají oběti sexuálního násilí navázat dobrý, dlouhodobý partnerský vztah.
Problémem ale je, že bezpečí nelze vždy zajistit, i když se partner snaží sebevíc. Třeba proto, že je mnoho situací, které jsou zvenčí vztahu a člověk je nemůže ovlivnit. Pro Magdalénu a Petra byl takovou situací porod jejich společného dítěte. „Magdaléna měla při porodu stavy, kdy si nějakým způsobem doprožívala znásilnění. Vypadalo to tak, že se strašně bála a byla v panice, že nám miminko vezme ten agresor. Byl to asi nejtěžší okamžik, který se týkal toho traumatu, který jsme zažili. Byla tam přítomná velká bezmoc, protože jsem se sice snažil Magdalenu uklidnit, ale při porodu jsou ty možnosti dost omezené.“
Magdaléna rozhodně není jedinou ženou, jejíž porod ovlivnila zkušenost se sexuálním násilím. To, co prožila je poměrně častý jev, kterému se říká disociace, jak to vysvětluje ve své bakalářské práci Kristýna Kultová: „Častým jevem během porodů žen se zkušeností se sexuálním násilím je disociace, tedy jev, kdy je na základě určitého spouštěče pacientka zahlcena traumatickými vzpomínkami a přestává reagovat na své okolí, či reaguje na stimuly, které nejsou fyzicky přítomny. Disociace může být spuštěna jak asociací některých aspektů porodu s traumatem (například při pocitu ztráty kontroly nebo při bolesti v pochvě), tak běžnými vyšetřeními, výkony či například tlačením ve druhé době porodní. Tři z účastnic norské studie z roku 2013 přirovnaly disociaci během svého porodu k násilí, které prožily – ženy vnímaly obojí jako něco nevyhnutelného a neovladatelného.“
V USA se tak dokonce vede na odborné úrovni debata o tom, jak by měly vypadat plošné screeningy, které by odhalovaly sexuální zneužívání v dětství u těhotných žen. Cílem je předejít komplikacím u porodu a zajistit těhotným a rodícím ženám, které mají traumatickou zkušenost se sexuálním násilím, co největší možné bezpečí. V zásadě by se to dalo považovat za součást péče podobně jako třeba zjišťování těhotenské cukrovky.
Otto míval pocit, že své ženě nemůže zaručit bezpečí a že některé věci prostě poskytnout nemůže, zejména ve dvou situacích. Jiřina, což je velice časté, měla se svým mužem potřebu neustále mluvit o svém traumatu, s někým to sdílet. Logicky si vybrala člověka, který jí byl nejblíže a tím byl Otto. Otto tak zažíval dvojí frustraci: „Přiznávám, že mě už to prostě nebavilo, bylo to pořád na stole. Téměř dva roky nebylo možné mluvit o něčem jiném. Zároveň jsem se cítil bezmocný, protože nejsem terapeut, a i kdybych byl, tak nemůžu dělat terapii svojí ženě. Jiřina navíc chtěla, abych ji jen poslouchal. Já jsem měl naopak potřebu najít nějaké řešení. Často mi říkala: ‚Buď už zticha.‘ Bylo to hodně zatěžující a cítil jsem se vinen tím, že jí neumím pomoct.“
Sám Otto ale zažil, jak může být uzdravující, když někomu vyprávíte svůj příběh stále dokola, jak s každým dalším a dalším vyprávěním se má bolest tendenci zmenšovat a jak to, že někdo naslouchá a je v danou chvíli pro vás, může být terapeutické. Jiřina se totiž rozhodla svůj příběh medializovat. Vystoupila v podcastu Ve stínu celibátu. Otto tak přináší mimo jiné cenné svědectví o tom, jaké to je, když se blízký člověk rozhodne vystavit mediálnímu zájmu. „Rozhodně jsem nesouhlasil s tím, aby do toho šla a už vůbec ne pod svojí identitou. Když jsem ale viděl, jak je to pro ni důležité, tak jsem na to přistoupil. Zpětně viděno to ale bylo něco jako terapie. Natáčení trvalo dva roky a jak jsem o tom neustále mluvil, tak jsem cítil, že mi to pomáhá. Když ale byl ten podcast vydaný, tak jsem moc chtěl Jiřinu podpořit a občas se pouštěl do nějakých internetových diskuzí, kde docházelo k Jiřinině victim blamingu, ale zjistil jsem brzy, že to nemá cenu, že to je další věc, kterou neovlivním.“
Let’s talk about sex
První, co každého obvykle napadne, pokud mluvíme o partnerských problémech, jež vyplývají ze zneužívání, jsou problémy v sexu. To potvrzuje i terapeutka Hrazdilová. „To nejčastější, co klienti po prožitém sexuálním násilí řeší v terapii v souvislosti s partnerským životem, je bolestivý sex, který nemá žádné somatické vysvětlení, odpor k sexu, odtažitost, nechuť k fyzické blízkosti s partnerem a k intimitě vůbec, vyhýbavé chování atd.,“ vypočítává terapeutka.
Barbora, kterou v pubertě zneužil vlastní otec, přidává svoji zkušenost, jež potvrzuje slova terapeutky Hrazdilové: „Se svým partnerem jsem řešila bolestivý sex. Na gynekologii mi potvrdili, že jsem úplně zdravá a že není žádný důvod, proč by to mělo bolet. Tak jsem šla na sexuologii, tam jsem úplně poprvé popsala to, jak mě v pubertě zneužil otec. Sexuolog mi odpověděl, že to otec sice neměl dělat, ale že chlapi už jsou takoví. Byla jsem v šoku, a to tak moc, že krátce poté jsem o své zkušenosti s otcem řekla svému partnerovi. Byli jsme spolu zhruba čtyři roky,“ popisuje Barbora.
Odmítání sexu je pro partnery bolestivé především proto, že skrz něj se cítí být odmítáni úplně jako lidé, jako partneři a mají pocit, že je s nimi něco špatně. Otto říká, že je vlastně dobře, že tenhle stav přišel, až po několika letech manželství: „Umím si představit, že kdyby na začátku našeho vztahu, tedy v období zamilovanosti, měla Jiřina takovou nechuť k sexu a k intimitě, že bychom se možná rozešli. V době, kdy jsme to hodně řešili, jsme přece jen už byli spolu mnoho let a sex nebyl tak zásadní téma jako bývá ve vztazích na začátku, ale i tak jsem to, že mě Jiřina odmítá, nesl velmi těžce.“
Bolestivý sex nebo odmítání sexu ale nemusí být jediným symptomem osob, které mají zkušenost se sexuálním násilím. Častá je i paradoxní reakce, která se vyznačuje promiskuitou a hypersexualitou. Lidé si totiž v těchto vztazích můžou zkoušet svoje hranice a mít vládu nad svým tělem, což je přesně to, čeho se jim ve zneužívajícím vztahu nedostávalo. „Magdaléna sice odmítá některé praktiky, které jí připomínají to, jak byla znásilněna, ale ty nevyhledávám ani já, takže v tomhle problém nevidím. Někdy je spíš trochu problém, že Magdaléna je hodně náruživá, což je myslím také důsledek té její zkušenosti. Já naopak musím brát dlouhodobě nějaké léky, které mi trochu utlumují libido, takže někdy v tomhle směru narážíme. Jinak žádné větší problémy v sexu nemáme,“ vysvětluje Petr, jak jinak také můžou vypadat partnerské problémy.
Situaci navíc nepomáhají stereotypní představy a rady, jak vysvětluje Barbora: „Po svatební noci mi dvě starší ženy z příbuzenstva daly radu, že jestli chci, aby se mnou chlap vydržel, tak mu musím občas podržet, i když se mi třeba nebude chtít, protože všichni muži mají přece větší potřebu sexu a když to neudělám, tak mi odejde jinam. V tu chvíli jsem věděla naprosto přesně, že jestli jenom jednou budu spát se svým mužem, i když nechci, tak už spolu nikdy mít sex nebudeme.“
Respektování hranic je přitom pro oběti jakéhokoli traumatu zcela zásadní věc. Je to způsobeno tím, že když člověk zažije trauma, tak se daleko překračuje hranice toho, co je pro něj bezpečné či komfortní. Přeživší jsou tudíž citliví na to, jak kdo zachází s jejich tělem. Barbora sama říká, že její vnímání toho, co už je příliš, je pravděpodobně ve srovnání se zbytkem ženské populace posunuté: „Například mi vadí, když vařím a partner okolo mě projde a pohladí mě po zadku nebo když řekne nějaký dvojsmyslný vtip. Už tohle všechno beru jako nátlak. Nátlak na to, že musí být sex. Někdy se stane, že se rozpláču, nebo úplně zatuhnu.“ Hrazdilová k tomu doplňuje: „Ženy v těchto situacích potřebují, aby je partner plně respektoval, aby mohly naprosto svobodně říci, co v intimní oblasti potřebují, co si přejí a co si naopak teď vůbec nepřejí.
Přičemž intimní oblast je zde široký pojem, který začíná už jen u obyčejného doteku na ruce, pohledu a podobně. Tedy už tam, kde by partner mohl mít pocit, že se jedná o neutrální gesto, které nic moc neříká, může narážet na křehkou hranici, kde oběť může vnímat toto gesto, dotek už jako varovný signál. Je užitečné, když o tom partneři mohou otevřeně mluvit. Může být nápomocné, když si partneři domluví pravidla, která se opravdu dodržují. Domluvu je potřeba dodržet, protože je to základní rámec bezpečí, který je pro oběť klíčový v jejím uzdravujícím procesu. To může být pro partnera někdy náročné. Jestliže se ale partner pokusí hranici posunout navzdory domluvě, tak si oběti znova zakouší bezmoc a pocit ohrožení.“
Barbora říká, že její partner je, co se týká sexu, velice jemný a trpělivý, že mu jde o její potěšení, nejen o jeho vlastní uspokojení. Přesto se ale stává, že když už sex dlouho neměli, tak bývá nevrlý. „Obvykle se ho ptám, jestli je to tím, že už jsme spolu dlouho nespali. Jirka mi na to říká, že ne, že to tím není, ale já jsem přesvědčená o tom, že jo a že mi neříká pravdu, jen proto, aby na mě netlačil a dal mi svobodu,“ popisuje Barbora.
Z důvodu, aby se partner necítil odmítaný se pak občas stane, že se Barbora při sexu někdy rozpláče a snaží se, aby na to její partner nepřišel. „Když se někdy při sexu rozpláču, dělám všechno proto, aby si toho Jirka nevšiml. Většinou si ale samozřejmě všimne. Okamžitě se se mnou přestane milovat, obejme mě a ptá se, co pro mě může udělat.“ To, že je Jirka schopen adekvátně reagovat, není zcela samozřejmé. Poměrně časté je, že partneři neví, co v takové situaci dělat. A těžko se tomu divit. Bojí se ženu obejmout, mluvit na ni, nebo dělat zkrátka cokoliv jiného ze strachu, aby se situace ještě nezhoršila. Výsledkem pak může být, že žena pláče a partner odchází. Žena se cítí opuštěná a ponechaná v situaci, kdy potřebuje podporu, muž se cítí absolutně bezmocný.
Partneři, pachatelé a mnoho dalších
Celá série ukazuje, že sexuální zneužívání může zasáhnout nejen oběť, ale může se dotýkat i lidí oběti blízkých. Barbora popisuje svoje rozhodování o tom, jak o zneužívání říct svému partnerovi. Bála se totiž, jestli si to nepůjde vyřídit s jejím otcem. Jirka je podle jejích slov trochu cholerický a nesnáší nespravedlnost. „Opravdu moc si ho vážím za to, že respektoval moje přání a nešel si to s otcem vyřídit ručně. Jsem za to ráda, protože chci, aby naše děti měly kontakt s prarodiči, že respektuje, že se s mým otcem stýkáme a chová se k němu korektně,“ říká Barbora. To, že Jirka ví o tom, že Barbořin otec ji zneužil, mu umožňuje vytvářet Barboře bezpečné prostředí. Jako příklad uvádí společný tanec otce a dcery na svatbě. „Nedošlo vůbec k ničemu nestandardnímu. K ničemu, co by se jakkoliv vymykalo z normy. Prostě si můj otec chtěl se mnou na svatbě zatancovat, jako je to běžné. Bylo mi to ale hrozně nepříjemné, takže jsem pohledem přivolala Jirku, aby mi šel na pomoc. Přišel a tanec se mnou dotancoval místo otce,“ vypráví Barbora, jak jí manžel díky tomu, že o situaci ví, pomáhá.
Podobné požadavky, jako má Barbora na svého partnera, má i Magdalena na Petra. Jejich situace je navíc komplikovanější v tom, že Magdalena má se svým expartnerem, který ji znásilnil, dítě. „Tatínek mojí nevlastní dcery se s ní vídá. Ona ho navíc opravdu moc miluje. Takže já s ním nějak vycházet musím, i když samozřejmě s tím, co o něm vím, je to opravdu někdy těžké,“ popisuje Petr komplikovanou situaci.
Zcela odlišnou situaci zažil Otto, po němž jeho manželka naopak chtěla, aby pachateli jasně vysvětlil, co způsobil. „Jiřina si moc přála, abych toho kněze konfrontoval, abych za ním přišel a dal mu rázně najevo, že ublížil nejen Jiřině, ale i mně. Odmítl jsem to. Přijde mi to jako úplný nesmysl. Já jsem teď muž v plné síle, on je teď věkově dědeček. Ale je pravda, že být to v rodině, kdyby to byl třeba Jiřinin otec, tak nevím, jestli bych se udržel,“ říká Otto.
Akt sexuálního násilí, ať už je pachatelem někdo cizí nebo příslušník rodiny, ovlivňuje vztahy se širší rodinou. Barbora tak musí neustále přemýšlet nad tím, jak svoje děti před svým otcem, tedy jejich dědečkem ochránit. Nemůže tedy dělat to, co je v jiných rodinách zcela běžné: nechávat svoje děti s dědečkem samotné a někdy ji napadá, co by se stalo, kdyby se její partner zachoval podobně. „Samozřejmě, že Jirkovi věřím, že naše děti nezneužije, ale tomu, aby mě tu a tam někdy nenapadlo, co by se stalo, kdyby to udělal, asi nejde úplně zabránit. Jsem si jistá, že kdybych se něco takového dozvěděla, tak bych okamžitě odešla. Svojí mámě jsem nikdy neřekla, že mě otec zneužil. Kdyby se s ním chtěla rozvést, tak bych ji ale podpořila, což jsem jí i dala najevo,“ říká Barbora. Otto zase popisuje jako komplikovaný vztah se svojí tchyní. „Jiřina a její matka mají velmi komplikovaný vztah. Tchyně nikdy nepřijala to, že by Jiřina byla zneužívaná. Myslí si, že si za to může sama, že svedla kněze. Navíc se tchyně dostává do věku, kdy už potřebuje nějakou péči. Celé je to hrozně bolestivé a těžké.“
Sexuální zneužívání silně ovlivňuje důvěru v druhé lidi a pocit bezpečí, jak už jsme psali. Může se to projevovat i tak, že lidé, kteří si prošli sexuálním násilím, se pak uzavírají do sebe a vyhýbají se společenským kontaktům. „Nejsme moc společenští, já jsem jednak celkem plachý a Magdalena kvůli svým zkušenostem je raději doma. Nechodí příliš nikam ven, na nějaké akce nebo s kamarádkami. Necítí se jinde dostatečně bezpečně,“ vypráví Petr, jak zkušenost jeho ženy ovlivňuje její každodenní život.
Nejen bolest
Na míře bolesti a zátěže, kterou zkušenost se zneužíváním do partnerského vztahu přináší, se respondenti neshodnou, ale shodnou se na tom, že tato traumatická zkušenost jim dává hodně špatného, bere jim hodně času. „Jsem vděčný za terapii, kterou Jiřina prochází. Je úplně neuvěřitelné, jak velký pokrok udělala. Jsem na ni hrdý a také mám najednou pocit, že je nějaký prostor na vztah, na nás. Mohli jsme ty roky místo řešení zneužívání věnovat tolika krásným věcem. Ten kněz nám sebral kus života,“ říká viditelně dojatý Otto.
Všichni tři respondenti se ale také shodnou na další podstatné věci. Prožité trauma a schopnost o něm mluvit je sbližuje a dělá vztah hlubším. Sdílení nejintimnějších a nejtraumatičtějších životních zážitků je vrcholný projev důvěry a zároveň společné překonávání takto těžké situace přináší do společného vztahu růst. Je to způsobeno i tím, že když mluvíme o traumatické události a snažíme se ji zpracovat v rámci partnerského vztahu, tak musíme společně nastavovat hranice, což může být velice bolestný a pro vztah ohrožující proces. Pokud se jím ale podaří projít, přináší do vztahu velké benefity.
„To, že si Magdaléna prošla tím, čím si prošla, má důsledek, že neřeší malichernosti. Samozřejmě bych byl mnohem radši, kdyby si nemusela projít všemi těmi hrůzami, ale když se ptáte na něco pozitivního, tak tohle se dá vnímat jako pozitivní důsledek,“ upozorňuje na další aspekt Petr.
Všechny tři páry situaci zvládají bez párového terapeuta. Každému páru pomohlo a pomáhá něco jiného. Petrovi sebevzdělávání, Ottovi pomohlo natáčení a následná vlna podpory od přátel a známých, Barbora i její partner pracují v pomáhajících profesích, a tudíž některým odborným termínům rozumí a chápou některé zákonitosti, které lidem bez znalosti základů psychologie mohou unikat. Přesto by nějakou podporu uvítali. Barbora našla terapeuta, ale zatím nemůže po zkušenosti se sexuologem najít odvahu k tomu, aby mu důvěřovala. Petr by chtěl, aby se do veřejného prostoru víc dostávaly informace o tom, co je to posttraumatická stresová porucha a jak člověku, který ji má, pomoct. Otto by si přál, aby existovala nějaká svépomocná skupina pro muže, jejichž partnerkou je žena, která má zkušenosti se zneužíváním. Přál by si, aby spolu mohli sdílet společné strachy, bolesti, ale i naději, že bude líp.
A nakonec zbývá naděje
Mluvíme-li o sexuálním zneužívání dětí, obvykle je naše uvažování o tématu pochmurné, plné zlosti, smutku, beznaděje a otázek „Jak je tohle vůbec možné?“ „Jak žít ve světě, kde se děje tohle?“ Příběhy našich respondentů v nás snad můžou vyvolat ještě další emoce: dojetí, naději, ale třeba i radost. Radost z toho, že navzdory častému jevu, kdy lidé, kteří zažili zneužívání v dětství, mají problémy ve vztazích, dokážou svoji zátěž proměňovat v blízkost a péči a že je možné se z traumatu uzdravit. Otto je s Jiřinou dvacet let, Barbora s Jirkou jen o maličko méně, Jirka a Magdalena spolu sice tak dlouho nejsou, ale rozhodně na vztahu oba dost pracují.
Když jsem psala Ottovi poté, co jsme se sešli, že ze setkání s ním cítím velkou radost a naději, odpověděl mi: „I já mám pocit, že po vynoření se z bahna, to je plné naděje, že se toho lze nějak zbavit, pořešit to a jít zase dále. Moje žena mě o tom svým postojem, a hlavně obrovskou prací na tom, přesvědčuje.“ Samozřejmě je možné „vynořit se z bahna“ i bez partnerů. Zdroje, o které se lidé při uzdravování z traumatu opírají, můžou být různé, ale dlouhodobé kvalitní partnerské vztahy jsou jeden z nejvýznamnějších uzdravujících faktorů.
Autorka je spolupracovnice redakce.