Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Schvalování jednotlivostí, například redefinice znásilnění, nebude mít na oblast domácího a sexualizovaného násilí takový efekt, jaký by měla ratifikace Istanbulské úmluvy, myslí si zakladatelka osvětové neziskové organizace Konsent Johanna Nejedlová, která se touto tematikou zabývá více než deset let. V čem všem by pomohla Istanbulská úmluva? A jaká je nyní naděje na její ratifikaci?
S publicistkou a aktivistkou za ženská práva jsme se v rozhovoru pro Alarm bavily také o tom, proč jsou naši volení zástupci méně liberální než většinová společnost. Konzervatismus zákonodárců, kterými jsou z velké části starší muži, je totiž překážkou pro schválení změn, se kterými většina Čechů větší problém nemá, ať už jde o Istanbulskou úmluvu, nebo o rovné sňatky. Do války proti rovnosti jdou peníze od evropských, amerických i ruských miliardářů. Z šíření dezinformací mohou profitovat nejen ultrakonzervativci, ale i lidé, kterým vyhovuje rozeštvávat společnost skrze kulturní války a v rozdělené společnosti pak prosazovat své nedemokratické agendy. Právě proto se jistá část dezinformací o Istanbulské úmluvě šířila z dezinformačních a proruských webů.
Co by se s ratifikací Istanbulské úmluvy změnilo v oblasti, kterou se s Konsentem zabýváte?
Zavádí standardy pro to, jaké služby bychom měli jako stát poskytovat. Můžeme se podívat na mediálně propíranou kauzu posledních dní, kdy žena byla po dlouhou dobu zneužívána svým otčímem, a ten za to nakonec dostal podmíněný trest. A já na tomto případu vidím, že chybělo odborné vzdělávání lidí v institucích, kteří se řešením daného případu v různých fázích zabývali. Istanbulská úmluva volá po tom, aby všichni lidé ve všech složkách, které se podílejí na řešení podobných případů, od policie přes soudní znalce až po soudy, byli důkladně vzděláni, jak k podobným případům a konkrétně k obětem přistupovat.
Když ve Španělsku padl rozsudek ve známém případě, kdy byla žena znásilněna skupinou lidí v nějakém podchodu, a pachatelé dostali jen mírný trest, do ulic vyšly tisíce lidí. My se dostatečně nebouříme, když se dějí špatné věci.
Úmluva by měla přispět k tomu, aby zde byl dostatek péče pro oběti domácího i sexuálního násilí. Co je třeba důležité z pohledu organizace, kterou vedu: úmluva mluví o tom, že v každém krajském městě by mělo být jedno centrum pro oběti sexuálního násilí. Zde by lidé dostali veškerou péči, kterou potřebují – může tam být lékař, docházet tam policie, kvalitní psychologická a sociální pomoc… Zatím máme takové centrum jen jedno, zcela nové, v Praze. Přitom je důležité, aby se pomoci dostalo obětem kdekoli v Česku. Teď je náročné najít pomoc, i když jste obětí násilí v Praze nebo Brně. Kdyby se vám něco stalo na malém městě, pomoc bude poměrně nedostupná, protože je daleko. Máme jedno nové pražské centrum, které vytvořila organizace ProFem, ale musela se na jeho vznik skládat i veřejnost. To mi přijde absurdní. Podle Istanbulské úmluvy by se o to měl postarat stát – aby byla pomoc dostupná v odpovídající míře všude v zemi.
Co z tvého pohledu znamená neschválení ratifikace Istanbulské úmluvy Senátem?
Podle mého názoru jde o potvrzení, že naši političtí reprezentanti a reprezentantky jsou mnohem konzervativnější a přemýšlejí o věcech odlišně než většina populace. A ilustruje to problém, kdy si do významných postů volíme především starší muže – mezi zákonodárci není pestrost, chybějí názory a zkušenosti různých lidí. Také je to signálem, že ultrakonzervativní lobby je u nás silná a vlivná a daří se jí prosazovat své zájmy a také šířit dezinformace.
Když mluvíš o tom, že ultrakonzervativci šíří dezinformace, z čeho vycházíš? Máš s tím i vlastní zkušenosti?
Byla jsem v minulosti na několika slyšeních v Senátu, kde zaznívaly nehorázné dezinformace. Vybavuji si také setkání, kde jsme před lety s Českou ženskou lobby a Amnesty International představovali petici za ratifikaci úmluvy a zároveň tam protistrana představovala petici proti ratifikaci a přiznala, že když lidem říkali, že jde o podpisy proti ratifikaci Istanbulské úmluvy, tak mnoho podpisů nezískali, ale jakmile řekli, že jde o podpisy proti tomu, aby lidem kradli děti a aby si děti mohly vybrat pohlaví, podpisy se hrnuly. To zástupci ultrakonzervativních hnutí tehdy řekli i na záznam.
Jako Konsent jste sdíleli informace o tom, kolik peněz dává ultrakonzervativní lobby do brojení proti snahám o rovnost…
Evropskému parlamentnímu fóru pro sexuální a reprodukční práva se ve spolupráci s různými investigativními novináři podařilo získat informace o tom, jak se celosvětově organizuje a z jakých zdrojů získává finance tzv. antigender hnutí. Jsou to různé ultrakonzervativní organizace, které se snaží zastavit pokrok v rovnosti žen a mužů nebo třeba menšin. Nepůsobí jen v Evropě, ale všude po světě. Ve Spojených státech je jejich velkým úspěchem zrušení federálního práva na potrat, u nás se soustředí na témata spojená s rovností queer lidí, trans tematiku, brojení proti Istanbulské úmluvě a také se snaží o omezení práva na potrat. Vždy zkoumají, jaké je v dané kultuře podhoubí a co by mohlo rezonovat, a podle toho si stanovují cíle. V Ugandě, kde společnost ještě není v rovnosti tak daleko, se jim podařilo prosadit trest smrti za homosexuální styky.
Do evropského boje proti rovnosti přišlo podle informací Evropského parlamentního fóra pro sexuální a reprodukční práva za posledních deset let více než 700 milionů dolarů, ale jde spíše jen o špičku ledovce, kterou se podařilo zmapovat. Důležité je, že část peněz je od evropských velmi konzervativních miliardářů, část od amerických a část od ruských. Důvody, proč to miliardáři podporují, mohou být různé – někdo je extrémně konzervativní a někomu může konvenovat, že podporuje rozvracení společnosti pomocí kulturní války. Společnost pak není soudržná, narušuje se tím demokracie a někdo může snáz uspět se svými vlivovými snahami. Právě proto část dezinformací o Istanbulské úmluvě šla z proruských dezinformačních webů a šířili je lidé, kteří mají proruské postoje.
Měla jsi možnost mluvit za Konsent a za další ženské organizace o daném tématu i se současnými zákonodárci?
V tomto volebním období jsem se do přímého lobbingu tolik nezapojovala, protože jsem byla k úspěchu skeptická a rozhodla jsem se síly napřít do redefinice znásilnění. V Poslanecké sněmovně by pro ratifikaci podle mne nebyla většina, jsem přesvědčená, že by to tam dopadlo ještě hůř než v Senátu. Myslím si, že pro by byli Piráti, STAN, TOP 09 a část lidí z hnutí ANO, ale u poslanců z KDU-ČSL a ODS je podpora minimální…
Už před několika týdny, kdy v Komisi pro rodinu a rovné příležitosti hlasovalo sto procent přítomných poslanců za ODS a SPD a padesát procent poslanců za KDU-ČSL pro ústavní zákaz rovných sňatků, napadlo mě, že Istanbulská úmluva také neprojde. Co se dá dělat s tím, že političtí zástupci jsou konzervativnější než společnost?
Je potřeba pečlivě vybírat, koho volíme, a pak se zajímat, co po zvolení politici dělají. Odhalovat to, mluvit o tom. Psát jim a říkat jim, co si o tom myslíme. Myslím, že řada politiků může být dost odtržená od názorů většiny společnosti nebo od toho, co si myslí mladší generace. Myslím, že je škoda, když politikům nemá kdo přinášet nové pohledy na věci nebo když zákonodárci nečtou v cizích jazycích. Také je škoda, že česká společnost není aktivnější. Když ve Španělsku padl rozsudek ve známém případě, kdy byla žena znásilněna skupinou lidí v nějakém podchodu, a pachatelé dostali jen mírný trest, do ulic vyšly tisíce lidí. My se dostatečně nebouříme, když se dějí špatné věci.
Na druhou stranu na manželství pro všechny je tlak docela velký, a to nejen ze strany veřejnosti, ale i ze strany byznysu, a přesto mu politici odolávají, což je fascinující. Ale myslím si, že si ten rozdíl někteří politici uvědomují a některé své názory nechtějí přiznat. Popravdě si myslím, že proto politici ratifikaci úmluvy odkládali – aby nemuseli veřejnosti ukázat, co si upřímně myslí. Proto také podle mého názoru nechali raději první hlasovat Senát, protože v Poslanecké sněmovně by to mohlo dopadnout ještě hůře. Je to vidět i na dalších věcech. Předseda poslaneckého klubu ODS, jedné z aktuálně nejsilnějších politických stran, řekl médiím, že povolit rozvody byla chyba. Pak chtějte od takových lidí, aby ratifikovali Istanbulskou úmluvu!
Některé věci, které řeší Istanbulská úmluva, mají řešit i české zákony – například redefinice znásilnění, která nyní prošla prvním čtením v Poslanecké sněmovně. Má schvalování jednotlivých věcí z tvého pohledu stejný efekt, jako by měla ratifikace Istanbulské úmluvy?
Schvalování jednotlivostí nebude mít tak komplexní efekt. Úmluva řeší téma násilí na ženách globálně a komplexně, včetně prevence. Komplexní problém nemůžeme vyřešit tím, že budeme vyzobávat jednotlivosti. Ale určitě je lepší schválit aspoň některé dílčí kroky než nic. Já doufám, že senátoři, kteří v rámci projednávání úmluvy říkali, že jim tak moc záleží na řešení násilí na ženách a že jen nechtějí schválit Istanbulskou úmluvu, nyní budou razantně podporovat to, aby se problémy řešily. Ale popravdě tomu moc nevěřím a to proto, že se tomu mohli věnovat i dříve. Nemuseli čekat, až bude zamítnuta Istanbulská úmluva.
Někteří politici v současné sněmovně se debatu a zákony snaží posouvat. Napadají mě jména dvou žen: Barbora Urbanová za STAN a Klára Kocmanová za Piráty.
Vůbec nechci říkat, že všichni politici jsou špatní. Za dobu, co dělám svou práci, jsme potkali mezi politiky řadu lidí, kteří to téma berou vážně. To, že vznikl podvýbor pro domácí a sexuální násilí, znamená, že se tam scházejí lidé, kterým na tématu záleží, a snaží se situaci řešit. Ale reálně máme po dvou a půl letech v Poslanecké sněmovně redefinici znásilnění – a to je všechno. Je to ale určitě lepší než nic, které jsme měli v minulém volebním období. My se teď poté, co byla veřejnost pobouřena jedním medializovaným případem, snažíme jednat s ministerstvem spravedlnosti o některých věcech, které by se mohly zlepšit, a zdá se, že ministerstvo je změnám nakloněno. Tak doufáme, že se ještě něco v blízké době podaří.
V čem je Istanbulská úmluva tak revoluční a co ji odlišuje od schválení konkrétních opatření proti domácímu a sexuálnímu násilí?
Istanbulská úmluva řeší domácí a sexuální násilí komplexně, jako důsledek nerovnosti žen a mužů. A já si myslím, že právě to vadí jejím odpůrcům. Protože její odpůrci si myslí, že nerovnost není problém, a dokonce si myslí, že je to tak v pořádku, což mimochodem zaznívalo od některých lidí při debatě v Senátu. Rovnost žen a mužů musíme posílit, bez toho se násilí řešit nedá. Pokud žiješ v rodině, kde muž drží kasu, těžko můžeš odejít, když začne docházet k násilí. Násilný partner si snáz dovolí ubližovat, když ví, že mu to projde, protože ten druhý nemůže odejít. Úmluva vidí problematiku v celé šíři a vyzývá ke komplexnímu řešení. I kdybychom nakrásně měli všechny úkoly v oblasti násilí na ženách splněné, mezinárodní smlouva je pojistkou, která řešení po státu vyžaduje. Třeba by díky Istanbulské úmluvě bylo pro stát složitější se některých již schválených věcí zbavovat a měnit je k horšímu. Navíc je součástí Istanbulské úmluvy GREVIO, orgán tvořený nezávislými odborníky, kteří mohou státu zadarmo poskytovat konzultace a podněty, co by mohl v oblasti domácího a sexualizovaného násilí zlepšit. A za to by přece měl být rád každý stát, jehož představitelé tvrdí, že jim na daném tématu záleží.
Jaké jsou scénáře ratifikace Istanbulské úmluvy Českou republikou do budoucna? Když se Senát rozhodl ji nepodpořit, jak moc se její přijetí zkomplikovalo?
Může se dostat do Poslanecké sněmovny, kde by o tom mohli rozhodnout. Na podzim se pak bude obměňovat třetina Senátu a je možné zvolit třetinu, která bude ratifikaci Istanbulské úmluvy podporovat. Takže ztracené to není, záleží, jaká bude vůle. A když úmluva neprojde v tomto volebním období, můžeme ji stále ratifikovat v tom dalším.