Foto Pixabay, CC0 1.0
Možná i díky skutečnosti, že téměř veškerá média na začátku devadesátých let obsadili mladí sebevědomí muži, chvíli trvalo, než jsme si jako společnost uvědomili, že nejsme úplně homogenní. Respektive věděli jsme to, ale tehdy prostě stačilo počkat, až „komouši vymřou“, a hlavně se vyvarovat „pozůstatků komunismu“. Velkou hrozbu pro budoucnost Česka pak obecně představovaly volby – k těm prostě může jít kdokoliv. V roce 1998 tak ODS s Václavem Klausem v čele „mobilizovala všechny, kteří chtějí žít svobodně“, „věří si“ a „nechtějí doleva“. Tehdy vyhrála ČSSD, ale o vítězství levice se úplně nejednalo, protože prognostici Klaus se Zemanem si plácli koaliční „oposmlouvou“. Hrozba návratu levice se od těch dob stala volebním leitmotivem, až se nakonec v politickém spektru uhnízdilo rostoucí populisticky středové ANO Andreje Babiše, který pro jistotu schramstnul i velkou část médií, v nichž muži už byli spíš sebevědomí než mladí.
Volební frustrace elit se mezitím projevovala různě, viníci špatných volebních výsledků se hledali mezi seniory (viz smutně legendární klip s Marthou Issovou a Jiřím Mádlem „Přemluv bábu“), jindy se hněv snášel na zaostalé Moravany, prostý venkov nebo nověji proruskou propagandou živené „dezoláty“. Směs arogance a zoufalství mnoha úspěšných i jen relativně úspěšných lidí z toho, že zemi brzdí ti starší, chudší a hloupější (respektive méně vzdělaní a lidé ve strukturálních pastech), dostala další impuls s nástupem „generace Greta“. Nová nenávist, včetně mediální (už s ohledem na to, že řadu médií vlastní fosilní magnáti), se tak čile realizuje vůči nejmladším dospělým. Ale nejen vůči nim – hrozbou porevolučnímu konzumeristickému snu se dnes může stát cokoliv od cyklistů přes sezdané lesby po sójové latte.
Jakkoliv v textu tu a tam nechybí trefný a vtipný postřeh či rovnou metafora, zvláště co se týče mužské krize středního věku, skutečnou tragédii rozdělené společnosti bezpečně míjí.
Rozdělenou společností se už roky zabývají nejen komentátoři a sociologové, ale nakonec mnohdy také umělci včetně spisovatelstva. Možná ne úplně nejstarším, ale rozhodně jedním z nejpovedenějších a nejvýraznějších generačně hodnotových střetů byla Národní třída Jaroslava Rudiše. Sídlištní bitkař se tak možná stal prvním literárním záchytem „dezoláta“. Společenské švy se vinou také románem Elsy Aidse Přípravy na všechno. Kromě pohledu na sociálně-ekonomické okraje ale literatura vydává především plody upevňující mindset „normálnosti“, kdy vše nové a jiné znamená hrozbu, projekční plátno, na němž se automaticky zjeví gulagy nebo aspoň fronta na banány. Petra Hůlová dlouhodobě válčí s mladou levicí (Strážci občanského dobra) nebo feminismem (Stručné dějiny hnutí), poslední román Nejvyšší karta pak vystavěla také na generačním konfliktu matky a dcery. Zpovykaná dcera je „léčena z levičáctví“ i v románu Ondřeje Hübla Opona.
Nový román Michala Kašpárka nazvaný Fosilie tak rozhodně nevstupuje na neznámý terén, skoro by se řeklo, že jde o téma naopak ve veřejné debatě oblíbené a frekventované, zdolávané kdekým. Zároveň výkladově zbytnělé a většinou zatížené liberální ideologií individualismu a nekonečného růstu poháněného spotřebou. Do literatury se tak sice konečně dostávají témata současné společnosti, zároveň ale její kritika naráží na výkladový stereotyp antikomunismu. Ten je tu totiž rámcem stejně jako u historizujících románů, které většinou čerpají svou ponurou poetiku a zápletky z éry státního socialismu a vysílají jasné poselství: Nestěžujte si, komunismus byl horší.
Tři v jednom
Michal Kašpárek píše jako novinář – spíše však v tom dobrém slova smyslu. Nad textem má kontrolu, neopakuje se, tu a tam nechá ustřiženou nit situace, aby ji po několika stránkách navázal, dává si pozor na hluchá místa, všechno pěkně odsejpá v převážně dialogickém spádu. Text je srozumitelný a inteligentní; někdy až trochu moc. Autor má spolu se svými hrdiny – penzionovaným Vladimírem starším, Vladimírem mladším a studentkou Julií – rád informace, což se tu a tam překlopí ve volně související kurzívou tištěný text, který připomíná wikipedické heslo.
Přestože jde ve Fosilii o střet mezi třemi generacemi, jejich svorníkem je generační sendvič Vladimír mladší. Jeho kariérní příběh je analogický k příběhu otce z Hüblovy Opony: IT specialista, který vyrostl z ničeho a stal se boháčem. Emblematické kariérní exemplum postkomunismu, český sen o úspěchu, jehož se lze domoci i bez podílu na špinavé privatizaci, korupce, nepotismu a klientelistických vazeb vyrůstajících z předrevolučního podhoubí nebo podivných vazeb ve státním aparátu. Zároveň IT ztělesňuje jeden ze stále menšího počtu oborů, kde pracovitost a vzdělání „logicky“ vedou k blahobytu.
Vladimír se tak během exotických dovolených může dojímat nad vlastním chudičkým původem a dětstvím v komunismu, kdy programoval na papírku, protože neměl počítač. Životním receptem, který mu zafungoval, je pracovitost, inteligence, individualismus. Veškeré požitky plynoucí z fosilního průmyslu (programuje vyhledávače letenek v nadnárodní firmě) si právem zaslouží a jsou mu důkazem vítězství kapitalismu nad socialismem. Kašpárek ale na rozdíl od mnohých ví, že věci jsou složitější, a tak do stínu této příkladné kariéry staví bývalou manželku. Nepochybně také inteligentní a pracovitou, leč depresivní – ač nevíme, co je příčina a co následek. Manželka se prostě místo psaní programů šprtala latinu a stala se z ní učitelka, co dnes sotva vyjde s platem. Že je v románu hlavním roztleskávačem neoliberalismu úspěšný Vladimír, který vydělal i zainvestoval na několik životů, je tedy jasné.
Vladimír ale se svou sebejistotou naráží u svého jediného vypiplaného výhonku – dcery Julie. Ta je extrémně inteligentní jako Vladimír, navíc na rozdíl od něj nepromarnila dětství v zadrátovaném Československu, ale vozil ji po světě a krmil mořskou stravou, aby živinami i poznáním vytunil její mozeček, tolik potřebnou zbraň pro budoucí bitvy o místo na slunci ve světě, kde se se státem raději nepočítá. Nyní se ale pod její vyřídilkou mění v Ceausesca, jenž je tu návratným historickým motivem, v „živou sochou všech zmatených mužů“, kteří nechápou, že čas trhnul oponou.
Juliina postava je vybavena všemi atributy, které zvedají tlak zástupu boomerů z pravičáckých podcastů: studuje v zahraničí jakýsi obor, jemuž nikdo nerozumí, ale zavání nicneděláním, odmítá létat v letadle a jíst maso, jezdí na kole (bez přehazovačky!), je asexuální a žije v polyamorickém vztahu, nechce mít děti, patří mezi aktivisty, kteří protestují proti těžbě – a to všechno samozřejmě za tátovy prachy. Nutno říci, že Julie je v těchto charakteristikách celkem ohraná figura, která by uspěla v kdejaké komunální satiře. Nakonec nechybí ani situace oblíbená v českých krimiseriálech, kdy v komunismem (přesněji řečeno koncem normalizace) ošlehaném hrdinovi zhasne jakési malé světýlko, když se omylem ocitne ve veganské restauraci.
Rodinné názorové bubliny uzavírá děda, svého času režimně konformní tělocvikář, „posraná šedá myš, co v tělocvičně dupala po špekatých dětech“, dnes autor řetězového románu podle všeho na způsob Vondruškova Zániku Evropy – tedy jakési rasistické ságy o muslimsko-africké kolonizaci Evropy, která se hemží genitáliemi znásilňovačů a mezi nimi operujícím udatným hrdinou s basketbalovým míčem (věčná škoda, že Kašpárek motiv nerozvedl do plnohodnotného románu v románu). Naznačený lidský typ až sadistické dědkovitosti zachytil už Pavel Novotný ve sbírkách Zápisky z garsonky a Dědek. U Kašpárka se ale dědek zvrtne v sice svérázného, ale aktivního důchodce s mnoha sociálními kontakty, který je vybaven spíše nadhledem a smyslem pro humor než nenávistí a jehož rasismus je hodně abstraktní a nedůsledný. Žádný důchodce-terorista Balda se tu tedy nekoná. Vladimír starší je proto nepřekvapivě důvěrníkem Julie, oba jsou spiklenci proti Vladimírovi mladšímu, sucharovi z korporátu, co se klaní penězům a zakládá si na nekonečných přesčasech, ale jinak má ze života houby.
Kapitalisticko-individualistický biedermeier
Přestože s ohledem na vypozorované ohlasy se zdá, že Michal Kašpárek chtěl napsat román o rozděleném Česku a kulturních válkách v měřítku jedné rodiny, z knihy to tak jednoznačně nevyplývá. Všechny tři politicky vzdálené postavy spolu komunikují, a to dost intenzivně, pomáhají si a celkem smířlivě se snášejí. Mají toho totiž dost společného – jsou spíše třemi historickými realizacemi jednoho přístupu k životu. Jejich „duch si klestí cestu“ společenskými problémy a dokonce i solitér ideologie úspěchu, Vladimír mladší, nakonec nezištně podá pomocnou ruku vzdáleným příbuzným – navíc z „bolševického“ Ruska. K tomu jsou příslušníky střední třídy, ať už to v té či oné době představovalo cokoli. V jejich světě díky Vladimírovi mladšímu neexistují ekonomické problémy – když si zavirují počítač nebo potřebují právníka, nejsou opuštění. Řečeno s Bourdieuem, jejich ekonomický, sociální i kulturní kapitál je dostatečný na to, aby nepadli. Skoro by se chtělo říci, že v postavách nakonec převažuje sám autor, a to víc, než by bylo pro román na téma generačního konfliktu nutné.
Nad Fosilií tak dokonce v jistém smyslu straší přesvědčení nejen současné vlády, že všechny problémy jsou v komunikaci. Že stačí „přemluvit bábu“ nebo převychovat dceru neokomunistku. Jako by ani Fosilie nechápala, že se problémy rozdělené společnosti nescelí, ani kdyby mluvil každý s každým, a že „připomínat“ lidem hodnoty demokracie o státních svátcích je k jejímu udržení opravdu málo. Vyzmizíkováním myslitelných znevýhodnění se tu děje to, že důchodce podává obstojné cyklistické i sexuální výkony, tedy neobtěžuje společnost obvyklými zdravotními neduhy své generace. Dcera zase nemusí jako programově bezdětná studentka na západní univerzitě řešit přetížení dvojí směnou nebo menší plat, který ji po studiích s největší pravděpodobností v Česku čeká.
Záblesk genderové perspektivy se objevuje snad jedině v popisu hostility městského prostoru přizpůsobeného autům. Nakonec proto hrdinka odmítající systém, který by převzal odpovědnost alespoň za zdevastovanou přírodu, dosáhne individuálního úspěchu a vzpomínka na ni přetrvá generace – jak se dozvídáme v odstavcích z budoucnosti. Úplný kapitalisticko-individualistický biedermeier.
Veselý příběh uhlí
Jakkoliv v textu tu a tam nechybí trefný a vtipný postřeh či rovnou metafora, zvláště co se týče mužské krize středního věku, skutečnou tragédii rozdělené společnosti bezpečně míjí. Možná je to ale s ohledem na autorův v jádru humoristický způsob psaní i lepší. Literárně se proto jako zajímavější může zdát „uhelná linka“. Navzdory převládajícím mezigeneračním dialogům román pracuje i s prvky rodinné ságy, která je zároveň příběhem uhlí – chudých hornických dělníků i boomu letecké dopravy. A taky futurologickou vizí z postfosilní éry, již autor líčí jako rustikálně-postindustriální technologicky jištěnou idylu, kdy vyprávění o dobách, v nichž lidé jedli maso, vyvolá stejně mrazivý efekt jako dnes útrpné právo. Ale opět vidíme jen privilegované přeživší, žádnou apokalypsu hynoucích mas živočichů a lidí, krajiny zdestruovaných biotopů ani krvavé kolapsy fosilních říší. Všechno prostě dobře dopadne.
Navzdory přísnosti, s níž je zde na Fosilii nahlíženo, je nutné závěrem zdůraznit, že i přesto ční nad zmíněnými generačně-konfliktními romány Hůlové nebo Hübla. Jisté kouzlo, jímž si čtenáře zatím získává, tkví totiž v tom, že autor nepropadá fotrovské zakyslosti kvůli tomu, že ačkoliv na základce ještě stihnul azbuku, nikoho jeho lekce ze školy života pamětníka nezajímají. Fosilie je na české poměry celkem netrapně sebereflexivní a má nepochybnou imaginaci ohledně lidského uspořádání. Nic naplat, generační determinismus se tu projevuje naplno, vždyť autor je technicky vzato mileniál, nikoliv boomer.
Autorka je redaktorka Alarmu.