Foto Joe, Pixabay
Varování: recenze obsahuje nutný spoiler a pojednává o sexuálním násilí na dětech.
Alena Mornštajnová, autorka bestsellerů jako Hana, Tiché roky nebo Listopád, opakovaně pracuje s dětsko-rodičovskými traumaty, kde bývají součástí zápletek smrt, odloučení, nepřijetí nebo ústavní (pře)výchova. V této linii témat pokračuje i románovou novinkou Les v domě, v níž vypráví příběh sexuálně zneužívané a sociálně deprivované holčičky.
Mornštajnová ony biologicky univerzálně srozumitelné emoce zintenzivňuje i působením tragicky vnímaných dějin. Zlo je tak v autorčině fikčním světě dvojího původu – abstraktní dějinné či řekněme totalitární, a naopak „přirozené“ individuálně lidské, zahnízděné hluboko v jednotlivých rodinách. Když proto jedna čtenářská recenze tvrdí, že kniha „nedává ani jiskřičku naděje“, je to vlastně pravda – zlo je prostě tady a nedá se s ním nic dělat, kdo se o to pokusí, způsobí ještě větší tragédie.
Kromě záplavy drásavých emocí jsou součástí Mornštajnové trademarku čili očekávaného čtenářského zážitku také překvapivé dějové spletence. Proto až úzkostlivé obavy z prozrazení děje a případná spoiler alert varování (které respektuji) doprovázejí diskuse o knize nejen na sociálních sítích, ale ohleduplně k autorčinu produktu se přistupuje i v médiích. Tento text to z důvodů, které tu vyplynou, nemůže respektovat.
Generátor emocí
Les v domě se vrací do devadesátek a tematizuje sexuální zneužívání dítěte. Příběh je situován do dvougeneračního domku na samotu u lesa, jeho vypravěčkou je sama oběť. Na začátku románu předškolní dívka, s níž rosteme – asi do třetí třídy, pak ji potkáváme jako středoškolačku a nakonec jako dvacetiletou ženu. V přízemí domku ještě žijí zlí prarodiče, v patře mladá nevyzrálá matka, která je často pryč, s otcem, který záhy zmizí definitivně.
První zhruba polovinu románu sledujeme každodenní život nekomunikativní dívky v dusivé atmosféře výchovy založené na psychickém týrání. Textem neustále prostupují různé lesní motivy a metafory, které je snadné identifikovat jako původce blíže nepopsaného zla. Podobně děsivě působí všudypřítomné pachy, zvláště odpudivého nemocného psa, který provází dědečka, jenž ho má ale raději než lidi. Strach a zvláště ten z cizích lidí je tu zmiňován stále dokola. Traumatizovaná nekomunikativní hrdinka si vytvoří fiktivní kamarádku, na konci románu se vynořuje motiv panenky, který s ní může symbolicky a funkčně splývat.
Mornštajnové románová fikce nám předvádí svět, v němž panuje hysterický záchvat MeToo dobra a kde každý školou povinný kluk je v podstatě jednou nohou v kriminále.
Když se později během hrdinčiny školní docházky rozjede vyšetřování jejího sexuálního zneužití, dojde mi, že jako čtenáři vlastně ještě nevíme, kdo to byl. Zároveň mě neopouští pocit, že to přece vím od prvních stránek. Je mi to trochu záhadou a cítím se lehce zmateně, ale můj tip se na konci románu potvrdí. Statistika, díky které víme, že většina sexuálního zneužívání se odehraje mezi blízkými lidmi? Ne tak docela.
Ten příběh jsem vlastně nečetla poprvé. To, co v románu vyvolává největší emoce až tíseň, mi v mozku začalo automaticky splývat s něčím známým, vzpomínkami na jiný text, který je až příliš věrný základní konstrukci i motivům nepochybně již nyní bestselleru Aleny Mornštajnové. Jde o silnou osobní zpověď výtvarnice a komiksové autorky Toy Box, která vyšla na Alarmu v roce 2019. Popis obranné amnézie, jíž Toy Box vytěsnila své trauma ze sexuálního zneužití v dětství i to, jak jí terapie odkryla příčinu tíživého vnímání sebe sama. Právě zde už se totiž objevuje onen povědomý dvougenerační domek se zlými prarodiči, mladá často nepřítomná matka, přízračný les, dědeček, pachy, panenka…
Kolikrát se něco takového nějakému dítěti přihodilo? Jistě nespočetněkrát, bohužel ten příběh není z nejoriginálnějších. Na druhou stranu jen jedna z obětí jej zpracovala tak senzuálně intenzivním způsobem, s děsivě konkrétními motivy i popisem toho, jaké všechny psychologické dopady zneužití v dětství provází. V tomto případě totiž nešlo jen o story, zápletku, ale i její výjimečné zpracování, jakkoliv se jednalo pouze o publicistický text. Nakonec článek byl tehdy nikoliv bezdůvodně sdílen a citován dalšími médii, jeho dopad ve veřejném prostoru byl výjimečně silný. Toy Box totiž není jen přeživší sexuálního útoku, ale také malířka, výjimečná tvůrkyně komiksů a držitelka několika uměleckých ocenění.
Literatura pracuje s motivy, výpůjčkami, citacemi, parafrázemi a aluzemi zcela přirozeně, je to její nejvlastnější nástroj. Původní příběhová matrice je ale většinou buď nerozpoznatelná, nebo se shoduje jen v obrysech, případně se s ní pracuje přiznaně za účelem ironizace, parodování, komentáře, reinterpretace atd. Zde ale původní text v mnoha ohledech převyšuje románový útvar – publicistická materie je na ploše románu rozmělněna do mnoha desítek stránek genericky opakujících se motivů, situací a vše, co na výchozí schéma Alena Mornštajnová postupně přiletuje, nese známky nastavované umělosti. Tolik očekávaná románová novinka nakonec budí dojem, že je příliš závislá na nedávno zpracované autentické osobní zpovědi, aniž by k ní přidávala něco cenného. Navíc kvůli tomu sama sobě podráží nohy v kýžené překvapivosti zápletky.
Výsledek připomíná creepypastu, což je vlastně lidová slovesnost digitálního věku, která je v něčem podobná městským legendám – plná zmizelých dětí, koster, děravých nelogičností – vše primárně ustrojené k vyvolání děsu. Autorka přidala nějaký ten triviální trik spočívající v kuklení (postava mění identitu, často ve smyslu příbuzenského vztahu). A výsledek? Podle většiny dosavadních ohlasů ohromující. Čtenáři román hltají se zatajeným dechem, plni znechucení ze současného světa, vyděšeni tím, co všechno je dnes možné – stejně tak ale dávají autorce za pravdu, že všechno je jako ze života.
Mornštajnové nový román je zkrátka efektní, útočí na naše přirozené emoce, jimiž nás skoro uvláčí – podléháme jeho obrazu světa, který je vychýlený ve svou ještě šílenější verzi, což je ta, k níž jsme díky evoluci taky vnímavější – zlo fascinuje. Celé to nakonec vlastně funguje trochu podobně jako obrázky generované umělou inteligencí (AI), které působí natolik emocionálně a rozrušují nás právě onou přiměřenou mírou toho, jak odporují realitě, že je přestaneme vnímat kriticky – ať už jde o papeže v bílé péřovce nebo vítězný „snímek“ Sony World Photography Awards. Jejich vždy něčím strhující efekt nás oslepí, že si najednou nevšimneme divných rukou, mizejících kontur, absence detailů, struktur povrchů nebo přestaneme být nedůvěřiví k absenci kontextu.
Mornštajnová s jistou nadsázkou pracuje trochu jako Midjourney. Prožene tvůrčími algoritmy text Toy Box, opepří ho za vlasy přitaženými creepy motivy a paranoidní představou státu, který i nástroji práva působí zlo. Výsledek je zneklidňující i fascinující zároveň. A také problematický, protože evidentně nemalá část čtenářů při čtení zapomíná, že jde o fikci, která tento svět pouze interpretuje a rozhodně není jeho dokumentem. Následující řádky se proto soustředí na ty kritické detaily, jichž si přirozeně většina čtenářů stržených emocemi nevšimla. Chybějící linie, nevěrohodné projevy, generické dialogy, nereálný kontext.
Velká literatura vyprávěná dítětem
První polovina románu je dějově trochu podvyživená, autorka amplifikuje to, co s nepatrnými odchylkami popisuje právě Toy Box. Dokola čteme opakující se dialogy v opakujících se situacích, v nichž se všichni ponižují a nenávidí. Jsme opakovaně ujišťováni o hrdinčině strachu ze světa, hlavně z lesa, větví, cizích lidí, aut nebo o jejím odporu k pachům. Je to emočně vypjaté i iritující zároveň, ale stejně nakonec tato polopatičnost vyvolává právě dojem generického textu zkonstruovaného z několika málo motivů a mikrosituací typu cesta do školy nebo matka přišla pozdě.
Ono fyzické utrpení a vyvolávání neustálého pocitu ohrožení umí Mornštajnová přenést i na úroveň stylu: „Její věty se mi usazovaly kdesi na hrudníku, a pokaždé když jsem si na ně vzpomněla, vytáhly své čárky a háčky a píchaly mě do žeber,“ píše v novém románu. Tato slohová nápaditost ale může působit až kontraproduktivně. Citovanou větu si totiž pomyslí vypravěčka románu. Tou je právě že předškolní a posléze sice už školou povinná, ale stále žačka prvního stupně základní školy, která je sociálně deprivovaná, týraná nejbližším okolím a její představy o světě jsou poněkud limitovány nejen s ohledem na její nízký věk, ale i okolnostmi její výchovy. Je izolovaná od vrstevníků, např. nikdy neviděla jinou domácnost, nemá kamarádky apod.
Snaha působit na čtenáře originálními metaforami, protože to je taková trochu školní čítankově-vančurovská představa o vysoké literatuře, tu zkrátka koliduje s charakterem a vyjadřovacími schopnostmi protagonistky a zároveň vypravěčky: Zanedbaná dívka se absurdně vyjadřuje trochu jako postavy z knih Felixe Háje (aka Marie Wagnerové) v uhlazeně knižních obratech („Jakub byl útlý a pohledný“, „zbančit“ někoho apod.). Nikoliv jako holka, co přece jen chodí na základku v devadesátých letech, což byla doba mj. všudypřítomné sexualizace, ataku komerční kultury, anglicismů apod. – navíc blikající televize je tu středem domácnosti.
Přestože by tuto verbální zvláštnost bylo možné vysvětlit tím, že hrdince rodiče hodně četli a sama se brzy stala vášnivou čtenářkou, vzdorují tomu pro změnu další detaily, kdy ještě ve školním věku je pro ni Perníková chaloupka zdrojem napínavé četby. Toto (pro někoho jistě marginální) selhání v konstrukci hlavní postavy na sebe ale nabaluje další potíže, které čtenářskou ochotu, považovat story za v románovém smyslu koherentní či uvěřitelnou, dost narušují. Včetně toho, že postava je v útlém věku schopná náhledu na vlastní situaci.
Příběh z kdykoliv
Čtenáře ale zároveň táhne dál intuice, že po tomto až hypnoticky důkladném vstupu do děje, kde se tu a tam výchovně utrousí historka o zmizelé holčičce či vraždě, dostaneme za odměnu pořádnou porci zvratů a překvapení. A emocí, pochopitelně. Jenže série událostí, které začnou přerůstat každodenní stereotypy, jsou pro naši Midjourney najednou komplikovaným zadáním.
Přestože Alena Mornštajnová román Les v domě časoprostorově ukotvuje do devadesátých let, zároveň to není schopná dotáhnout a ponechává jej v mlhovině bezčasí, kde se ledacos ztratí jako v rozostřených detailech AI obrázku. Objeví se tu akorát zbytná zmínka o mobilním telefonu, ale naopak použitý fenomén ubytovny je spíše pozdější. Povodně z roku 1997 jsou pak gnómicky označovány jako „velká voda“. O žádnou z dnešního pohledu někdy bizarní dobovou reálii a už vůbec ne životní styl nebo kulturní a společenský kontext zrodu demokracie a kapitalismu tu nezavadíme. Příběh se klidně mohl odehrát třeba v šedesátých letech. Jen by prarodiče se svými výpěstky nejezdili na (také rozhodně pozdější) farmářské trhy, ale do výkupu.
Tento deficit kontextu, jinak pro realistický román dost podstatný, je zhruba v druhé polovině zastřen silně nepravděpodobnou souhrou událostí.
Mlčenlivá a bojácná hrdinka ze sociálně slabých poměrů věří sice na ježíška, ale zároveň má celkem konkrétní představu o fyziognomii penisu a penetraci. To její spolužačku nenechá na pochybách a spustí stroj institucionální moci. A tak se tu ze „státu“ v zastoupení učitelky, školní psycholožky, úřednice OSPODu, policie nebo „pasťáku“ stane deus ex machina zla. Autorka z pohledu práva a postupu úředního výkonu vyrobí naprosto nerealistickou MeToo zápletku o tom, jak traumatizovaná dívka jedním přikývnutím zničí život hodnému chlapci, který místo na gymnázium putuje do pasťáku. Nakonec pro jistotu skončí v pasťáku i jeho bratr.
Mornštajnové románová fikce nám předvádí svět, v němž panuje hysterický záchvat MeToo dobra a kde každý školou povinný kluk je v podstatě jednou nohou v kriminále. Jestliže v předchozím románu Listopád se líčily alternativní dějiny zcela vytržené ze svých historických podmínek, tady se podobně svévolně kutí alternativní realita ultimátních nespravedlností, jichž se dopouští „ochranitelský“ stát.
Nutno zmínit, že v české próze se román na téma sexuálního zneužívání nezletilých nebo čerstvě zletilých – a zároveň situovaný do devadesátek a napsaný očima náctileté hrdinky, už objevil. Jde o Poupátka Hany Lehečkové. Ve srovnání s Mornštajnové románem tu najdeme nejen to, jak se dobový diktát úspěchu deformačně propsal do dětského světa, ale odhalíme i skutečné mechanismy sexuálního násilí. Naopak dějové kotrmelce, stylisticky prvoplánově vybičované emoce ani stát nemilosrdně pronásledující potenciální násilníky nečekejte.
Literární populismus
Román Les v domě svým nakládáním s autentickou výpovědí, tedy jejím manipulativním dotvářením v modu „realistického románu“ lze číst různě. Kriticky a nedůvěřivě k líčeným faktům, tedy jako prostě strašidelnou historku žánru creepypasty, kde předmětem hrůzy a moderního, tj. nikoliv nadpřirozeného, děsu má být nejen sexuální zneužívání dítěte, ale i snahy se mu institucionálně bránit.
A nebo jako populistický román těžící z všeobecné české averze vůči kauzám sexuálního zneužívání, který čtenáři názorně předvádí, co se může stát, až oběti začneme brát vážně a rozpoutá se onen tolik skloňovaný „hon na čarodějnice“. Román obětem sexuálního násilí vlastně vzkazuje – nesnažte se bránit, nemá to cenu, zlo číhá všude a nic jako právo doopravdy neexistuje. To, že tady k potrestání nevinných dojde, aniž by byla standardně prošetřena skutková podstata, v celém tom kýčovitém emokoktejlu poněkud zaniká.
Román spatřil světlo světa sotva před dvěma týdny. Přesto už jsem si na něj přečetla množství citově exaltovaných reakcí, které podlehly jeho fatalismu, iluzi opravdovosti a dojmu „jako ze života“, přestože až křečovitě podrývá důvěru v řešení těchto mimořádně citlivých kauz. Je to zkrátka stejné, jako když si hodně lidí myslelo, že papež nosí extravagantní bundu.
A právě v tomto recepčním kontextu se jeví přinejmenším nešťastně, že „jedna z našich nejoblíbenějších autorek“ měla zapotřebí vyjít z velmi otevřené a odvážné zpovědi Toy Box, ale vyfabulovala z ní emočně útočný text, který jde proti smyslu původního článku. Onu apropriaci ani sama nikde v knize – a pokud je mi známo, ani v médiích nepřiznává.
Bohužel, Les v domě je uměle splácaná dystopie, laciný horor, co se bere strašně vážně. Ambiciózní text, který jako by se nechumelilo schramstl křehký osobní příběh, kolem kterého autorka náhodou prošla, aby z něj vycedila maximum. Nikoliv maximum pro hlas všech traumatizovaných, ale maximum zisku.
Autorka je redaktorka Alarmu.